Milovaní!

Prožívejme dnes drama pašijí v duchu „milovaného učedníka“. Je to drama o dvou dějstvích: první se odehrává v Zahradě olivové a na místech, kde se s naším Pánem konal soud, druhé na Kalvárii.

Jana nezajímá soudní proces jako takový. Dobře ví, že Ježíš je bez viny a bez hříchu. To nač míří je mravní zvrácenost celého postupu proti Mistru z Nazareta.

Úlohy

Účinkujících je v Janově evangeliu hodně. Ďábel. I když nemá žádný štěk, jako by mluvil ve všech. Snaží se skrývat, ale Kristus o něm ví. On je skutečný Ježíšův protivník, nikoli lidé, jak víme ze včerejšího kázání.

Nikdo z židovských náboženských představitelů, kteří vystupují jako sveřepí žalobci, není uveden jménem. Jako kdyby neměli obličej. Jen dobro dává člověku tvář.

Pilát jméno, kupodivu či ku vzteku, má. Nikdo jej nevylíčil tak svérázně jako Jan, ani zbývající evangelisté, ani dobové židovské prameny (Filón a Flavius). Je velice málo pravděpodobné, že by se právě on obtěžoval rozhovory s Ježíšem a dokonce mu dělal jakéhosi obhájce. Krom nejzásadnějších otázek, které musel projednat se svým představeným v Damašku, byl Pilát neomezeným pánem v Judeji. Nerozpakoval se podřízené utiskovat (řež Galilejců). Zdá se, že někdy židy záměrně dráždil, když jeho vojenské jednotky napochodovaly do Jeruzaléma se vztyčenými korouhvemi, na nichž se vyjímali orli a podobizny božských císařů.

Může nás pobuřovat, že Jan přímo rehabilituje Pilátův podíl na této nespravedlnosti. Proč jej tedy omlouvá? Zřejmě chce ukázat svým čtenářům, že podle římských zákonů neudělal Ježíš opravdu nic zlého. Přihlásit se ke křesťanství také nepředstavuje protistátní činnost. (Ostatně v tomtéž, obranném duchu, bude o půl století později psát i sv. Justin Filosof své Apologie.)

Průběh prvního dějství – před Pilátem

Petrovo trojí „nejsem“. Vůči Ježíšovu trojímu „já jsem“. Je v Olivové zahradě. Ten, kdo zapírá Ježíše, říká nejenom to, že není s Ježíšem, ale v zásadě také to, že vlastně není vůbec. Kdo není na straně dobra, vypařuje se.

Jan i zde zdůrazňuje, že Ježíš učí výhradně na veřejných místech, zejména v chrámu a synagoze. Ježíš neskrývá žádné tajné nauky. Jeho dílo směřuje ke všem.

První dějství je plné pohybu. Odehrává se střídavě na dvou scénách: venku a uvnitř. Jádrem je ovšem výjev korunování, k němuž mělo dojít uvnitř, snad v Herodově paláci nebo pevnost Antonii. Hrdí židovští představitelé do pohanova paláce nevstupují, aby se neznečistili. Jsou však ochotni ušpinit se krví spravedlivého. Lpění na předpisech může být vražedné. To nám sděluje Jan.

Propouštění o svátcích římské právo znalo, v Izraeli nevíme nic bližšího. Ze žaláře se dostává Barabáš. Nezvyklé jméno. Přesně nevíme, co vyjadřuje: Origenes (2. století) ho překládá jako Syn otce – Jošua Bar Abbah. V tom případě se měl osvobozený stát Ježíšovou karikaturou. Může ale jít také o zkomoleninu slova Raban – Mistr. Kněží tedy dali přednost světskému mesiášství, mesiášství meče před Kristovým učením.

19,13: „(Pilát) nechal vyvést Ježíše ven a zasednout k soudu.“ Příznačně janovské souvětí, připouštějící dvojí výklad. Kdo je tu opravdovým soudcem? Pilát, anebo Ježíš? Svým mlčením zjevuje soud všemohoucího. V duchovní rovině je soudu vydán Ježíšův hlavní protivník – ďábel, ten je souzen a vyvržen ven (12,31).

Druhé dějství – ukřižování

Ukřižování nemělo odsouzence jen připravit o pozemský život. Duše těch, kdo umírají v tak hrozných mukách, prý nemohla dojít nikdy pokojného spočinutí. V Řecku se tak trestali vlastizrádná spolčení, v Římě vzpouru. Nenávist až za hrob.

Ježíš, který si u Jana nese kříž sám, žádný Šimon mu nepomáhá, tak připomíná Izáka, stoupajícího po svahu na horu Morija, ke své oběti. Jan je zcela zaujat samotným ukřižovaným Ježíšem, sotva si všimne ostatních dvou nešťastníků.

Nad hlavu Ježíšovu je umístěna tabulka: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ Rozhodně nejde jen o právní důvod popravy, ale v Janově chápání o poslední nabídkou spásy pro židy.

Jan si všímá Ježíšových šatů. Nesešívaná suknice byla podle Josepha Flavia odznakem velekněžského úřadu. Tím pravým veleknězem, který nás smiřuje s Bohem, je Ježíš (viz druhé čtení z Litu židům). Uvážíme-li, že Jan mohl pocházet z kněžské třídy, pak se tento symbolický výklad nabízí právem. Možná je ona tunika také symbolem církve, která uprostřed dějin zůstává jediná, nerozdělená. „Spojila nás všechny vjedno láska Krista Pána.“ (hymnus Ubi caritas)

Matka a učedník

Nelze nepostřehnout, že mezi přítomnými je na prvém místě uváděna právě ona. Jak velice musela být už okolo roku 100, kdy naše evangelium bylo sepsáno, rozvinuta úcta k Marii.

Poprvé v celém čtvrtém evangeliu je zmiňován „učedník, kterého Ježíš miloval“ bez Petrovy přítomnosti. Jan už nepotřebuje poručníka, právě pod křížem začíná být sám sebou. Pod touto korouhví zbrocenou krví vystupuje Jan z Petrova stínu. Není tu však sám, nýbrž spolu s Ježíšovou matkou.

Naše scéna nepochybně souvisí s líčením o svatbě v Káni Galilejské. V onom galilejském městečku se Ježíšova „hodina“ ohlašovala: „Ženo, co to ode mě žádáš? Ještě nepřišla má hodina!“ Na Kalvárii je už tato hodina v plném běhu. První i druhý příběh se odehrává za účasti Ježíšovy Matky. V obou užívá Ježíš překvapivého oslovení. Nazývá ji „ženou“. V Káně učiní Ježíš znamení první, na kříži znamení poslední. Obě znamení nakonec mají vést k víře: Když byla proměněna voda ve víno, „učedníci v Ježíše uvěřili“. Kristův kříž je konečným znakem víry. Kdo ji přijme, není souzen. Kdo ji odmítne, již je odsouzen.

Maria je označována „ženou“ ze dvou důvodů. Je novou ženou, protějškem neposlušné pramáti Evy. Je opravdovou, nezkaženou „dcerou siónskou“. Zároveň je obrazem církve, panny a nevěsty. Teprve pod křížem se hlouček Ježíšových učedníků stává církví. Kdyby církev odstranila kříž ze svého života, zanikne.

Ježíš na kříži ustavuje nový vztah ženy k učedníkovi. Rozhodující už není pokrevní příbuzenství; zde vzniká duchovní mateřství a duchovní synovství. Každý, kdo miluje Pána, vstupuje do Ježíšovy rodiny a dostává Matku.

Milovaný učedník nedostává Marii jen do péče, ale platí to oboustranně. Maria ve své hmotné nouzi nedostává v Janovi opatrovníka. Maria není pro Jana přítěží či věcným břemenem, ale darem, darem nad dary.

Ještě jedna věc přímo křičí z Janových pašijí. Proto ji nemohu pominout. Ti, kdož by měli promluvit, mlčí. Čekali bychom přece Otcův hlas z nebe, jako na hoře proměnění nebo u Jordánu. Stejně tak bychom čekali, že tu promluví Matka, jako při zvěstování nebo navštívení. Otcovo i matčino mlčení vskutku bije do uší a drásá srdce. Má to však svůj smysl. Matka právě svým mlčením pod křížem rozevírá prostor, v němž může naplno zaznít vtělené Slovo.[1] Dokonalá Matka dopřává svému obětujícímu se Synovi svobodu, a tak představuje mateřskou tvář první osoby Trojice.

Žízním

V Janově evangeliu se Ukřižovanému nikdo z kolemstojících nevysmívá. (Kristus byl vysmíván již při korunování trním.)

„Žízním“: Uvážíme-li, že v Janově evangeliu je Duch svatý připodobňován k vodě, nabývá tento výrok mnohem hlubšího významu. Ježíš chce utišit žízeň lidstva po Duchu svatém, ten bude dán jeho posledním vydechnutím.

Není náhodou, že mu dávají pít přes yzop. Tato rákosovitá rostlina sloužívala ke kropení veřejí krví beránčí. Opět se nedivíme tomu, že právě Jan – kněz tuto drobnost neopomíjí. Nyní nastává opravdové, trvalé smíření.

Dokonáno jest!

Každý z evangelistů podává Kristova poslední slova odlišně. U Jana zazní: „Dokonáno jest!“ Nejspíše se tím naráží na jeden Izajášův verš (55,11 v septuagintním znění): „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst. Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž dokoná, co chci vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ Ano, Boží Slovo, které se stalo člověkem a na kříži vše dokonalo.

V pozadí ale může stát ještě jedno biblické místo: Z knihy Genesis (2,2) se dozvídáme, že šestého dne Bůh dokonal dílo stvoření. Po něm následuje pravé odpočinutí.

Zrod přímluvné modlitby

Ježíš sklání hlavu. Od tohoto okamžiku slyší a vyslýchá ty, kdo ho prosí. Tento okamžik je u Jana zrodem přímluvné modlitby. „A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.“ (J 14,13n) Bůh se k nám milostivě přiklání. Právě proto se o Velkém pátku modlíme přímluvy, a to zvlášť slavnostním způsobem. Náš Spasitel není netečný k utrpení a potřebám svých bratří.

Krev a voda

Nezlomené kosti odkazují ke spravedlivým, jejichž tělo nedojde porušení. Jsou jasným příslibem vzkříšení. Krev je zase darem života a voda darem Ducha. „Budou hledět na toho, kterého probodli.“ (Zach 12,10) Toto proroctví je úžasným úvodem i k uctívání svatého kříže.

Pohřeb

Josef a Nikodém mohou Pánu vystrojit pohřeb, protože již nepotřebují jíst starozákonního beránka. Pravá oběť pokojná je vykonána.

Josef z Arimatie a Nikodéma byli Ježíšovými příznivci, ale opatrnými. V této rozhodující chvíli však překvapili a pomohli, nehledě na svou pověst a postavení. „V okamžiku krize a zkoušky zjišťujeme, že celníci a nevěstky nás předbíhají na cestě do Božího království. Mějme úctu ke všem lidem, mnozí z nich, byť nechodí do kostela, mohou mít hluboký vztah k Bohu, velmi citlivé svědomí i v jádru zdravou nevyumělkovanou spiritualitu, především ale citlivé, opravdu lidské srdce.“ (Pospíšil, Utrpení Páně podle Jana, str. 97-8.)

Vskutku královský pohřeb je Pánu vystrojen: Je přineseno nadměrné množství vonných látek (33 kg opravdu není málo)! Je uchystán nový, panenský hrob. O něm jsme hovořili už o páté neděli postní v souvislostí s jednou galikánskou modlitbou.

U Jana všechno v zahradě začíná a vše se v ní i završuje. Opět nás milovaný učedník překvapuje, když nemluví o dni sobotním, ale o „dnu příprav“. Vzkříšení je blízko!

[1] „Řada autorů vidí v soucítím mlčení sedmibolestné Matky tajemný obraz vyjadřující postoj nebeského Otce, který nyní svým soucítím mlčením otevírá prostor, v němž může naplno znít celé jeho vtělené Slovo.“ Ctirad Václav Pospíšil, Utrpení Páně podle Jana. Životodárná Moc ukřižovaného Slova (Jan 18,1 – 19,42), Karmelitánské nakladatelství, Praha 2022, 81.