O Žalmu 118

Milovaní!

Úvod

Svatý Ambrož měl ve zvyku, že čerstvě pokřtěným během velikonoční doby o poledních bohoslužbách vykládal význam svatých obřadů. Tím je chtěl uvést do Kristova tajemství. Konal, cizí slovem, mystagogii. Když byl u konce, začal jim vykládat 118. žalm. Nejdelší ze všech 150. Úchvatné rozjímání nad Božím Zákonem a životem podle přikázání. „Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově.“ zahajuje vzorový první verš.

Ambrož nenechává bez povšimnutí neobvyklou skladbu tohoto žalmu: Jedná se o 22 dílců, což odpovídá počtu písmen v hebrejské abecedě, vždy o osmi verších. To není náhodou. Kristus je „alfa i omega“, završení dějin, on nás ve křtu uvedl do nikdy nekončícího, osmého dne. On je tím slunečním kotoučem v plné polední síle. Také křesťan, na rozdíl od židů, žije „podle poledne“. (Ambrož jistě ví, že dvanáctá hodina je také obdobím únavy, zkoušek a palčivých pokušení, ale tento prvek tolik nezdůrazňuje.)

Výklad

Uvedený žalm podle něj opěvuje láskyplný vztah Krista ženicha k nevěstě Církvi. Do svých kázání navíc mistrně vetkává odkazy na Píseň písní. Kristus zve svou nevěstu církev i každou jednotlivou duši, aby s ním ulehla na manželské „zastíněné lůžko“ (adclinatio opaca), jímž je kříž. Tam naplňuje svůj příslib a dává jí pít ze svého kalicha (Mt 20,23).

Ambrož je unesen spanilostí církve (niger sed pulchra). Jeho projev přetéká básnickými obraty, vždyť mluví o božském ženichovi, a dává přítomným okoušet slastnou vůni víry.

Obracel se ke všem posluchačům. Každý si našel dost podnětů k duchovnímu růstu či prohloubení. Jinak rozuměli biskupovým kázáním právě pokřtění, jinak katechumeni či nekřesťané, kteří si je přišli vyslechnout. Umně napovídal, ale nikdy nedořekl. „Tacendo plus praedicat.“ Přesně to vyjadřuje disciplina arcani[1].

Ambrož dokáže zahlédnout Krista ve všem. Vždy spojuje život mravní a mystický.

Ode dne svého křestního obmytí patříme Kristu, ale chceme mu náležet čím dál vědoměji. Novokřtěnec je dosud „obětí beztvarou“ a pozvolna spěje k „oběti schopné porozumění“. Právě z tohoto důvodu Ambrož čerstvě pokřtěným zapovídal přinášet k oltáři obětní dary. Nejprve se musí osvědčit a bytostně pochopit význam tohoto svatého úkonu.

Způsob křesťanova života je eucharistický. Kalich Pánovy krve vede věřící ke stavu „střízlivého opojení“, v němž ho už nelákají světské žádosti. Jedině Eucharistie pomáhá Ambrožovým posluchačům unést strázně tehdejší bouřlivé doby. Při svátostné hostině se nepředkládá věřícím duchovní pokrm, ale sám Pán jí u své nevěsty církve. Eucharistie je podle Ambrože také svátostí odpouštějící hříchy, což zachycuje všeobecné přesvědčení církve o povaze tohoto velikého tajemství.

Shrnutí

Křesťanovo dobré chování je pro Ambrože tajemstvím. Mluví-li o Božích přikázáních, neuvádí do ledové „morálky“, ale do „života s Kristem“.

Mnoho prostoru věnuje planus atque suavisssimus doctor Kristově pokoře. Ve světle hymnu z Listu Filipanům (kap. 2) lze tvrdit, že právě skrze ni jsme spaseni, není to pokorou naší. Kdyby se Kristus Bůh nebyl snížil, nemohli bychom jej ani my lidé následovat. Vede k tomu, aby věřící pochopil, že lze vejít do Kristova tajemství za jakýchkoli podmínek. Být solí a kvasem; být ve světě, ale nikoli ze světa.

[1] K disciplině arcani také D. Vopřada, Disciplina arcani ve výkladu 118. žalmu sv. Ambrože in Antické křesťanství: liturgie, rétorika, antropologie, ed. V. Hušek – P. Kitzler – J. Plátová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, 35-52.