X

Babička čtoucí i nečtoucí

Rád jsem se potuloval po babiččině domě. Jeho kabátek byl sice pořádně omšelý, o čemž svědčila pozvolna opadávající omítka, uvnitř byl tajemný, plný krásných věcí i roztodivného harampádí. Všechny tyto předměty brnkaly na strunu mé obraznosti. Porcelánová cikánka v rytmech vášnivého flamenca, akvarel znázorňující zátiší s lučním kvítím, stínítko voskové barvy s čínskými náměty, přehoz přes otoman upletený a sešitý ze zbytků příze, a především mnoho, mnoho knih.

Knihy, to byli její přátelé, na něž nedala dopustit, v dobrém i ve zlém. Nelitovala draze vydobytých penízků, aby si jich dopřála. A při nákupu vybírala z nabídky Odeonu znalecky, jako labužník z jídelního lístku:

Byly tam Pohádky našeho tatínka s líbeznými reprodukcemi pokrytými šustivým listem, strašidelná Erbenova Kytice i rozkošný kolibříček s veršíky Čelakovského; když jste vysunuli skleněný špalíček z jeho vazby, měli jste před sebou lupu.

Babička snila nad Turgeněvem, kterého s věnováním dostala od svého ctitele Břeťáčka. Hltala Dumase a červenala se nad Maupassantem.

Prokousávala se světovými klasiky také proto, aby vynikla, ve své ulici: nad švagrovou Božkou, nad naondulovanou sousedkou Fanynkou, nad manžely Machalovými i nad starým Albertem. Nemohla být pyšná na své zanedbané obydlí ani na vkladní knížku. Obecný rozhled a vzdělání bylo tím pravým důvodem, proč si sebe vážila. Četla věci hodnotné a ty ostatní – povýšeně přehlížela.

Babička nikdy nepřekročila hranice naší země, ale Marco Polo jí osobně představil Kublajchána i dálný Východ. O světových obrazárnách jí vyprávěli vzácní přátelé z křídového papíru – čtvercové monografie o věhlasných malířích.

Díky četbě věděla své také o dějinách. Poučena z minulosti, zaujala pózu stoika. Nihil novi sub sole: Zažila první republiku, druhou světovou, poválečné běsnění i hloupost normalizátorů. Vždy jí pomáhaly sestřičky knihy.

Naší čtenářce nemusel nikdo vyprávět o lidech. S každým zacházela zdvořile i obezřetně; se všemi žila pokojně, ale s nikým se příliš nepřátelila. Zvláštní, kolik lidí této samotářské paní přišlo na pohřeb. Požívala úcty, podobně jako posvátní služebníci, od nichž si smrtelníci udržují odstup. V knížkách si babička ohmatala zákoutí lidské duše. Románové charaktery se i nás dotýkají právě proto, že čpí nebo voní opravdovou člověčinou. Balzacův Lesk a bída kurtizán, Zolovo Břicho Paříže, Hugův mrzák Quasimodo…

Svůj poklad bránila tělem. Nikdo si nemohl jen tak sáhnout do knihovničky z leštěného masivu a vylovit si to, co oči ráčily.

Nikdy neměla rozečteno více knih současně. Každá si přece zasluhovala patřičné zacházení.

Na babiččinu sbírku jsem se dnes rozpomněl, když jsem kráčel okolo nově upravené budky stojící na Masarykově náměstí v Rožnově: Namísto telefonního přístroje opotřebené knihy. Neodložil vás tu jako štěňátka nějaký omezený analfabet? Nepocházíte, chudinky, z pozůstalosti podobné stařenky, jako byla i moje babička? Ó, sirotkové, snad se tu někdy za deště ukryje Mister Nobody a namísto čadící cigarety vás polechtá po kůžičce a pošimrá při listování.

Zaplať Pán Bůh, že se těchto čtenářských kukaní babička nedožila. Otřáslo by to její sebedůvěrou. Skončila by jako pan Rybář, řečený Hastrman, z Malostranských povídek, barevná sklíčka, jimiž se těšil, byla celý jeho svět.

Babička zesnula na tři kroky od svých knih. Krátce po odjezdu pohřebního vozu se má matka pustila do plenění její svatyně. Běda nad zkázou Alexandrijské knihovny!

 

Babička čítávala u kuchyňského stolu. Mívala jej, ze šetrnosti, pokrytý nejen čisťounkým ubrusem, ale i čirým igelitem, náležitě upevněným čtyřmi železnými svorkami; odstraňoval se výlučně v případě hnětení těsta na koláče a při krájení nudlí.

Na rohu ležel v komínku, přesně podle hran, právě rozečtený titul, opatřený odolným obalem, dále křížovky v brožovaném vydání a pod nimi – zažloutlý papír s nápisem Rudé právo.

Jsou tiskoviny, které se čtou, a ty, jež se odebírají. Rozpor nevysvitne okamžitě. Ony noviny, jejichž jméno už do konce svého povídání vyslovovat nebudu, však nebyly vydávány za stejným účelem jako ostatní tisk. Deníky, týdeníky, měsíčníky a ostatní drobotina pana Gutenberga měly být čteny a sloužit k osvětě a lidskému zvelebení. Onen list měl poslání „nadpřirozené“: pokojně spočívat jako válečná kokarda na svém růžku, měl být uctivě přechováván a po stanovené době se jím obřadně zažehoval oheň v domácích kamnech spolu s podpalovačem značky Pepo. Učiněný celopal, olympijský oheň, opravdová svátost proletariátu.

Proč si ta písmenka babička nepřelouská, podobně jako všechny svazky ve své knihovničce? Není vyloučeno, že je kdysi čítávala, třeba v šedesátém osmém… Měla strach, že by si ušpinila konečky prstů od tiskařské černi, proti níž by zabrala jen koupel v mikve? Velká škoda, že jsem se jí na to nikdy nezeptal. Pozvolna jsem však začínal chápat: Jsou noviny, které slušní občané nečtou.

Jako nenechavý kluk jsem si ty podivné ošklivé noviny půjčoval a za pomoci propisky nebo barevné pastelky zkrášloval. Na titulní straně býval vždy výjev bělovlasého pána s brýlemi ohromnými jako popelníky, které přímo vyzývaly: „Obkresli si nás!“ Vskutku zajímavé omalovánky v odstínech šedi. Panu Husákovi jsem, disident od kolébky, obtahoval skla a přikresloval plnovous. Když to babička spatřila, vždycky se znatelným znepokojením zasáhla: „Honem to, Palošku, schovej, ať to nikdo nevidí.“

Ale přecejenom i babička se v jisté době zapojila do této společensky významné reakční činnosti: Když vyhořela v osmdesátém osmém Harmanecká papírna, zásobující celé Československo toaletním papírem, dala se odvážně i ona do řezání pásků z komoušského plátku a rovnala je do úhledné hromádky vedle záchodové mísy. Češi a Moravané byli odnepaměti vynalézaví v tupení neschopných pánů. Házení konšelů do hnoje a očista zadku stranickou tiskovinou se věcně neliší.

Vždycky mi vrtalo hlavou, proč tak šetrná a spořivá žena, jíž Emilie Miličková bývala, vydává korunky za věci, jež nepotřebuje. Znala hodnotu peněz a dvakrát byla připravena, kvůli měnové reformě, o své vydřené úspory. Tato otázka by se však pokládala ve své době za nemístnou. Jako se bez řečí dává do kostelního zvonečku, stejně se hradí předplatné za takové periodikum. Důležitější nežli hradit je ovšem neodhlašovat.

Další internacionální svátostinou, z níž babička neměla žádného užitku, ale kterou spořádaně přijímala, byla knížka Revolučního odborového hnutí. Jako chudá vdova z evangelia se vzdávala svých dvou halířků za neužitečnou vroubkovanou nálepku.

A nastala svoboda. Jak se to projevilo v babiččině domě? Místo stranického tisku zaujaly Hospodářské noviny. Staří obávaní, nenávidění bůžkové byli konečně roztaveni a – nahrazeni novými. Ani ženuška se známkami ROH se už na verandě oprýskané vilky neukázala. Vyprchala jako zlodějíčci na slavném Tintorettově plátně, kteří se chtěli zmocnit těla svatého Marka.

Bohu díky, že všechny dny nočních můr a mlžných přízraků jsou sečteny. Všeho do času, Pán Bůh na věky.

srpen 2020
Po
Út
St
Čt
So
Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
5
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6

5. 8. si připomínáme

Kristián

Posvěcení římské baziliky Panny Marie

1. čtení: Jer 31,1-7
Žalm: Jer 31
Evangelium: Mt 15,21-28

Blog pana faráře

Výklad mešního obřadu 7.
Liturgický pozdrav Po znamení kříže se obrací předsedající k věřícím liturgickým pozdravem: „Pán s vámi!“ Předsedá-li sám biskup, užívá slov Zmrtvýchvstalého: „Pokoj vám.“ (Lk 24,36) Vzkříšený Kristus...