X

Chroustí nožičky

Tento příběh se odehrál v rodných Záhorovicích. Ptáte se kdy? Inu, v době, kdy už rok Mistr zpíval To musím zvládnout sám, a dávno před tím, než jsem musel při cestě ze školy domů do omrzení poslouchat z rozhlasu národního výboru Zvonky šťastia na způsob úvodní znělky. Krátce před tím, než jsem od babičky a dědečka Hödlových dostal o Vánocích krásné terénní autíčko značky Safari na dálkové ovládání, a dlouho před tím, než mi byl přidělen první Merkur. Proč neřeknu rovnou, že se psal rok 1985? Protože děti obyčejně nepočítají své dny na šustícím papíru kalendáře.

Celá naše čtyřhlavá rodina se včlenila do prvomájového průvodu. Vedl hlavní silnicí od dolního konce, u zvonice zahýbal do nádražní uličky, křižoval Vlárskou trať, přecházel most nad řekou Olšavou a končil u hasičské zbrojnice. Toutéž cestou jezdíval se svým koníkem a povozem pan Mareček, nehledě na státní zřízení. Obdobnou trasou jsem měl přesně po 21 letech processionaliter kráčet znovu i já při své primici.

Šli jsme v hustém davu vysokých lidí, ale mně prckovi bylo blaženě, jelikož mne držel za ruku tatínek. Znáte, otcové, tu blaženou chvíli, když do své šlachovité dlaně sevřete malou měkkou ručičku? Jemnost a síla. Krokodýl, který ohromnými zubisky citlivě přenáší mláďata. Kluci rostou rychle a brzy se z vašeho sevření vysmeknou. Mužské spojenectví se tím nezhroutí.

Často se dívám na fotografii zaranžovanou a pořízenou Janem Saudkem, na níž stojí urostlý muž s novorozeným chlapečkem v náručí. Co jsem já, budeš jednou i ty … Čím jsi ty, malým škvrnětem, byl jsem i já… Podobně laděných snímků udělal Saudek více a myslím, že patří k jeho vrcholným pracím.

Totalitní režimy však příliš nepřejí těmto chvilkám něhy otce a syna. Pokládají je za mrhání času, který by se přece dal obětovat na čadícím oltáři spásné revoluce.

Svátek práce býval završen ohňostrojem, při němž se dítěti tajil dech. Pořádali ho střelmistři z bojkovické Zevety. Prý šlo v té době o jediný závod v naší zemi, který se zabýval výrobou pyrotechniky. (Čím by byla stranická výročí bez těchto ohňových liturgií? Pocitu štěstí a povznesenosti lze tak snadno docílit, umíme-li zacházet se pradávnými symboly a rytmem. Hranice mezi ostudnou mocenskou hrou a opravdovým vanutím ducha bývá křehká, někdy nepostřehnutelná.)

Olšavěnka tolikrát usměrněná rukou člověka, už v osmdesátých letech nehrozila povodněmi. Příliš čistá nebyla, protože se do ní vypouštěly všelijaké chuťovky z mlékárny pod Novým Světlovem. Přesto byla v mých dětských očích krásná. Žhavé sršící výbuchy alkalických kovů vysoko na nebi se odrážely ve studených vlnkách zkrocené říčky. A bylo nám dobře. Na pozadí ideologie se míhaly běžné rodinné radosti.

 

K oslavě patřila i záhorovická dechovka. Ještě za šera odehrála v rychlém sledu tři skladby. Dnes již vím, že šlo o Československou i sovětskou státní hymnu a Internacionálu. Ani Jiří Kolář by nesvedl takovou nesourodou koláž. Muzika hrála a břinkala. Líbilo se mi to. Dítěti se zamlouvá ledacos.

Dnes se mi z těch textů zvedá žaludek. Beru nůžky a dávám se do jejich vystřihování a lepení: Začněme pohledem na kvítek skvící se na lučinách, k tomu si přimalujme burácející tatranské hromy. Podivuhodný souzvuk protiv – mírumilovné přátelství Čechů a Slováků.

K tomu připojíme věty následující: „Již vzhůru, psanci této země!“ Psanci – divné slovo.

Svět se prý změní od základů. („Le monde va changer de base .“)

Nejsme ničím, buďme vším. („Nous ne sommes rien, soyons tout!“)
Vylepšíme to rudou pastelkou: Vari před „posledními bitvami“; konečnými válkami se zaklínali rudí i hnědí spasitelé. Nakonec se z nich vyklubali prachsprostí lžimesiášové a falešní proroci.

Ve francouzském, původním znění se v Písni práce sní o porevolučním ráji, kde už nebude „ani Boha, ani císaře, ani tribuna“. Uvedené výpovědi podbarvuje dunivě hrůzné: „Battons le fer quand il est chaud!“ – „Kujme železo, dokud je žhavé.“
Battons – battons – battons.
Tlučme, bijme, kujme! Dejme do toho všechen hněv.

Quand il est chaud, jinak ten ničivý vztek odezní bez účinku.

Nějak se mi nevybavují bukolické radovánky, kde se kůzle pase po boku levhartově (srov. Iz 11,6); přikreslím k tomu zbourané ohrady, zničené kláštery a podřezaná hrdla…

Někde zdáli zpívá procítěně pan Lennon. Šup s ním na kreslicí plátno:

Imagine there’s no countries
It isn’t hard to do
Nothing to kill or die for
And no religion too.

 

„Tohle si, milá Yoko, rozhodně představovat nebudu. Jistě,“ říkám posmutněle po chvíli zadumání, „náboženství není bez viny.“ Děsím se však více takového světa, v němž by nebylo. Právě v takto ošetřeném okrsku se častěji rozmísťují jaderné výbušniny a pěstí kult osobnosti.

Hnusí se mi krajiny, jejichž brázdy jsou zbroceny krví poražených (Marseillaise), a nejvíce ze všeho se obávám „velikého Lenina, který nám ozářil cestu“ (hymna SSSR).

В победе бессмертных идей коммунизма
Мы видим грядущее нашей страны

 

Krásné písmo s ošklivým poselstvím. To mohli složit jen Rusové uhnětení velebným pravoslavím. Já však i nadále budu volat: „Svjatyj Bože, svjatyj silny, svjatyj bezsmertnyj, pomiluj nás.“

„La terre n´appartient qu´aux hommes.“ – „Země (půda) patří lidem.“ Nejde snad o nepodařenou parafrázi Bible? „Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí.“ (srov. Gn 1,26 dle Českého ekumenického překladu) Bez Knihy knih by nebylo ani Internacionály.

„Slunce bude zářit navždy!“ Tato slova, sama o sobě, by se pokojně dala vztáhnout na Zmrtvýchvstalého: on je tím „Dnem, který nezná západu“ (srov. velikonoční chvalozpěv Exsultet). Ať táhnou k čertu všechny napodobeniny jediného pravého Krista. On vpravdě z hrobu vystoupil a zahájil začátek konce. Toť „l´éruption de la fin“ – výstřel poslední. Žijeme v konečných časech a za to nevděčíme nikomu z apoštolů marxismu-leninismu. „Le soleil brillera toujours!“

Jako psanec jsem si v pěti letech, díky Bohu, nepřipadal; bezstarostné děti rostou spokojeně i v lidově demokratických zemích či směšně totalitních společnostech. Těmto skladbám jsem ovšem nevěnoval mnoho pozornosti. Kdybych býval byl vyspělý či zkažený jako Oskárek Matzerath z Grassova románu, vzal bych do rukou plechový bubínek, našel si to nejlepší místo v orchestřišti a toto jejich muzicírování přeměnil ve vídeňský valčík.

Já jsem byl ale obyčejný klouček, všímal si barevného divadla a … temně bzučících chroustů. Všude okolo poletovali jako neposední caparti a já se jich příšerně bál. Připadali mi jako ohavné egyptské kobylky nebo ty příšery z Janova zjevení:

(…) vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tvář měly jako lidé, hřívu jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi. Měly jakoby železné pancíře a jejich křídla hřmotila, jako když množství spřežení se řítí do boje. A měly ocasy jako škorpióni a v nich žihadla, aby jimi trýznily lidi po pět měsíců. (9,7-10, Český ekumenický překlad)

 

V tom věku jsem znal už spoustu broučků: drzé ploštice na růžích babičky Miličkové, jež dávaly najevo svou zlost varovným zrudnutím a příšerným zápachem. Vodoměrku kráčející po vodní hladině jako svatý Petr po jezeře Galilejském. Vážku, která dokáže ve vzduchu ustrnout a je obratnější než kdekterý ultralehký letoun. Také kovaříky s červenými krovkami, kteří se rádi schovávali pod dřevěnými latěmi za naším domem.

S dalšími příslušníky hmyzí republiky jsem se seznámil teoreticky, při listování Ferdou mravencem. To se nám dobře žije ve společnosti dělňáska s rudým šátkem okolo krčku. V území, kde jsou jasně pojmenováni třídní protivníci a ve stmeleném šiku se čelí jejich reakčním rejdům. Mšice přinášejí mléko a luční koník táhne vozík Brouka Pytlíka. O neužitečných chroustech však nebylo u pana Sekory ani písmenka.

 

Třásl jsem se před těmi hromotluky více nežli pavouky. Uskakoval jsem před nimi hned napravo, hned nalevo a máchal zuřivě ručkama. Muselo to být úsměvné v očích dospělého. Jak odlišný bývá předmět strachu u dětí a u dospělých…

Kéž bych se mohl rozpomenout na to, jaký měl tatínek výraz v tváři. Vidím jen, kterak se naklání nad chodník, bere jednoho z těch tvorečků mezi ukazováček a palec pravé ruky. Napřimuje se a rázně poroučí: „Nastav ruku!“ Po chvilce smlouvání převážila důvěra k otci nad nerozumným strachováním. Pro jistotu mi přidržel zápěstí.

Chroustík usedl uprostřed mé dlaně a každou další vteřinou se děl malý div: Ten překvapený trosečník nekousal, nepíchal ani neškrábal. Jen tak rozpustile lechtal svými šesti nožičkami. Moje maličká dlaň, která doposud znala pouze dětské škádlení Vařila myšička kašičku, právě zažívala dosud nepoznaný pocit. A ve mně pomalu, ale jistě odplouval strach. Bylo jedině tatínkovou zásluhou, že jsem se osmělil. Neboj se! Nastav ruku!

Onen okamžik se stal nadčasovým. Rodičové nemohou tušit, které ze společných zážitků se jejich potomkům vtisknou do duše. Nečekaně to může být i vzpomínka na chrousta. Někdy je zamrzí, že ty opravdu významnější či nákladné skončily v propadlišti zapomnění. Nevpíjejí se ty nejprostší skutečnosti do dětského srdce nejvíce?

Milí tatínkové, nemusíte brát své kluky do zážitkových středisek, lanových center ani skákat na gumě z mrakodrapu. Netřeba vyhledávat skupinové bubnování, abyste si dokazovali své chlapáctví. Dejte jim na jejich vnímavou dlaň – malinkého chrousta. Vydá to za desítky hodin bezduché občanské výchovy ve školách. Bude to vaše vlastivěda i domobrana.

 

Brouk mi lezl po dlani a nechtělo se mu uletět. Bylo to vzrušující. Ani beruška sedmitečná nevydržela tak dlouho na hřbetu mé dlaně. Tento chroust se beze spěchu šinul po mé pokožce. Třeba se mu chtělo setrvat, anebo se mu zrovna nechtělo rozepnout krovky a křídla? Možná mu právě nebylo do letu. Prohlížel jsem si jej dopodrobna: S tím obyčejným kaštanovým odstínem vypadal jako stylový velorex.

Možná to byl i první okamžik, kdy jsem měl něco ve své moci. Mohl jsem broučka setřást, uschovat v pěsti jako v domečku či jej v dětském rozmaru rozdrtit. Nechal jsem jej šimrat po dlani. Byl mi příjemným, zajímal mě, bavil mě. Mohl jsem si ho přinést domů a zatavit do umělé hmoty, ale tím bych prchavý okamžik stejně neuchoval. Nebyl by zvěčněn, nýbrž usmrcen. U Boha je věčné, neplynoucí teď plností života. Jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. A ten malý brouček se letmo věčnosti dotýkal. Nepatřil do muzea pod sklo, ale na vnímavé ruky dětí.

 

Narodil jsem se naštěstí v době, kdy na obloze ubývalo žlutých práškovacích letadel se svým DDT. Čím méně rachotily jejich motory, tím více se hlásila o slovo basující křidélka svobodomyslných chroustů. Skutečný jazz západního světa. Zvířata mají to štěstí, že zůstávají volnými na obou stranách hranic. Mašírují si pod našima nohama a nás – pány tvorstva nechávají na pokoji.

Oblíbil jsem si ty pidižvíky. Jako by mi zastoupili celou matičku zemi, která člověku nechce hrozit ani ubližovat. Nanejvýš nás jemně poškádlí na dlani.

A také už vím, jak je lehké označit bezbranné jedince za škůdce. Ve jménu pokroku je snadné čistit, zavádět pořádek a hubit.

 

Pak se chrousti nadlouho vytratili. Nastoupila svoboda? Nebo jsem si těch podivuhodných maličkostí přestal všímat, když jsem vyrostl z věčně vytahaných a vlhkostí nasáklých socialistických punčocháčů? Těžko odpovědět. Dozajista vím, že jsem si všiml jejich slavného návratu předloni.

Milí chroustové, vracejte se pokaždé, když v našich zemích přituhuje. Na svatováclavskou jednotku spolehnutí není, jak víme od zaručeně skutečného Járy Cimrmana. Na vás ano. Dodávejte odvahu vést pokojný život, abychom se nebáli před těmi, kteří by zotročili.

Skláním se před vaším rojem bez žihadel. Činíte směšným uměřené pány v kloboucích. Vy jste obránci všech těch neprospěšných a neškodných lidiček, kterým se ze všeho nejvíce protiví vzít do rukou pušky a vrhnout se do posledního boje.

Říkám neprospěšní: nesbíráte med jako včely, ani si nelepíte zlověstná hnízda jako sršně. Jen si poletujete, ve jménu svobody, a pasete se na našich lukách. Ujídáte z našeho krajíce. Pro takové není vskutku v totalitě místa. Kdopak si to dovoluje paběrkovat na našem žírném lánu? Bez práce nejsou koláče, elou, vy chroustí příživníci.

Učíte nás tomu, že to nejdůležitější bývá nejprostší. Existovat znamená řádově více nežli uplatnit se. Díky vám a nejen kvůli vám dospíváme k Bohu Stvořiteli, který povolává věci z nebytí k bytí. Žasneme-li nad rychlostí hřebců, tím více bychom měli žasnout nad vašima vlídnýma nožičkama, ba nad tím, že tu vůbec jsme.

 

Nebojme se uprostřed totalitních zim ohnout hřbet, chopit se neškodného chrousta a ve svých malých mužích štěpovat odvahu. Radovat se z maličkostí ve svatyni domova. Snad jim dáme ostřejší zbraň nežli bajonet. Snad díky tomu zůstanou osobami vnitřně nezávislými, udatnými v obhajobě pravdy proti přesile.

Nedá se říci, že bych se od toho prvního, mystického setkání s panem chroustem, přestal bát. Jen blázen nemá strach. I nadále jsem se klepal před výrostkem Alanem, který přijížděl na prázdniny k našemu sousedovi. V dospělosti se mi pak svíralo hrdlo při pohledu do vlastního totipotentního nitra: Jsem schopen všeho, dobrého i zlého. Toto varovné zjištění snad bude obranou před pýchou šílence. Myslím ale, že mě od té doby chroustové strach neovládl. Hrůzou nezkoprnět před nikým a ničím. Na úbočích každé pekelné pěšiny rozkvétá rajská chudobka a poletují … chroustíci v hnědé františkánské kutně; snad i v Osvětimi a Březince.

 

Při jarní údržbě svého foliovníku jsem na tyto své neškodné a přitom důležité přátele opět narazil. (Věděl jsem o nich už od podzimu, můj rýč tehdy odkrýval jednu bílou larvu za druhou.) Sehnul jsem se; jednoho z nich jsem vzal do hranatých prstů a posadil tohoto malého krále na dlaň jako trůn. Jeho nožky už tolik nešimraly, vlastně nešimraly vůbec. Mé mužské ruce zcela pozbyly této pohádkové citlivosti. Byla to jen pohádka, v těch pěti letech? Je pohádka méně skutečná než zdání dospělého? Žiji ve svobodě nebo otroctví?

Tolik nám toho řeknou chroustí nožičky!

květen 2021
Po
Út
St
Čt
So
Ne
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6

17. 5. si připomínáme

Blog pana faráře

Ciascuno al suo altarino. Rozpustilé črty ke směřování liturgické modlitby
Rád se vracím v naší době koronavirové, alespoň ve vzpomínkách, do Říma. S funěním stoupám na vrcholek Aventinu a skládám nesmrtelný hold hrdinným plebejcům, kteří tady neúnavně...