Chvála obrazoborectví – bajka o bezbožné myčce

Když mohl pan Krylov, mohu i já. V mém tajuplném světě nemluví zvířátka, ale kuchyňské spotřebiče. Můj starý dobrý Ivan Andrejevič! Kolikrát mi šeptával do dětského ouška před spaním!

V půdě zuberské farnosti stále něco pučí. Tolik zbožných duší se zapojuje do společného díla. Dokonce mám po ruce jednoho pastoračního pomocníka a od letošního roku ochotného trvalého jáhna. Málem bych ale zapomněl. Mám ještě jednu pomocnici, o které stále nevím, co bych si měl myslet.

Stojí nehnutě na místě, většinou tiše, občas zahučí, ale její mrzutost mě tolik nevytáčí. I já mám své dny… Opláchne každou špínu a navozuje pocit církve jako domova. Nepřehánějme, když ne domova, pak domácnosti či domáckosti dozajista. Má ale jednu vadu, přátelé: Už to od ní schytal nejeden velikán. Řekněme to bez obalu: Odstraní každého, kdo jí vkročí do cesty. Kolikrát jsem se s ní za ta léta porafal! Já vás, milí čtenáři, nechám vstoupit do těchto vášnivých přestřelek. Staňte se sudími nad mojí bezbožnou myčkou. Dejte jí, co pro to.

„Takový památný hrneček!“ vydechl jsem lítostivě. Odkazoval na Anežčino svatořečení. Učiněná relikvie. Když už Čechové ztratili úctu ke své světici, zbyly jim užitkové předměty.

„Nechceš si se mnou pohovořit o svatosti?“ pronesla záludná myčka. To nevěstí nic dobrého.

„Inu. Proč se tak durdíš nad hrnkem? Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel.“ Tak tedy přes Jonáše to na mě vzala, potvůrka! Po každé, když se mi chce vysmívat, předčítá Bibli mně, zuberskému faráři. Přednáší skvostně: „A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“

„Aha, nemám tedy hořekovat nad hrnečky?“

„Dělej si, co chceš. Když už nám došla živoucí úcta ke svatým a vědomí přináležitosti k tajemnému tělu Kristovu, zůstaly nám alespoň ty kůstky. Koneckonců, nechceš na podzim mašírovat s Václavovou lebkou z Hradčan do Staré Boleslavi? Docela slušný puťák. Když už nás Vévoda země české nechává netečným, aspoň tu máme takový pěkný memoriál na staré dobré časy. Kupředu – levá – kupředu – levá.“

„S tebou se nedá vážně hovořit!“

„Vraťme se k naší princezně.“ pokračuje ve stejném duchu, „Kdyby tu permonickou energii vloženou do kutání pod podlahou Svatého Haštala vložili do následování svaté Přemyslovny, byli by slovutní archeologové a ještě slovutnější vědmy svému národu prospěli lépe.“ Aby dokreslila své sdělení, zanotovala si co nejposměšněji: „V zemi věrných Čechů.“

„Vždyť: Až se najdou kosti svaté Přemyslovny, zavládne v Království českém pokoj!“ opáčím.

„Fajn, dáme se tedy do hledání kostí a kostiček. Je to zábavnější nežli budování ctností a odříkání neřestem. Bude to taková odnož geocachingu. Zvláštní, středověk neskončil, středověk trvá! Nedivím se vám, že je taková sháňka po ostatcích. V jistém smyslu je, holenku, příjemnější líbat pahýly svatých mučedníků než obvazovat bércové vředy sešlým stařenkám.“

„Ách, katolíci a ty jejich svaté ostatky. Odvěké spojení.“ a přisadí si, „Čím méně živé víry, tím více kůstek, velebníčku! Na jednom dětském táboře dokonce relikvie vyráběli. Postačil jim váleček a modurit. Šikovné ručky. To býval kdysi znamenitý průmysl. Když jen pomyslím, kolik vynesl. A všichni byli spokojeni, prodejci i zákazníci! A těch medailek vůkol! Jak se pěkně třpytí. Myslíš, že by na tobě poznali, že jsi křesťan v koncentráku, v pruhovaném mundúru?“

Moje myčka je úlisná jako mrtvý ženich ze Svatební košile. Sama ty verše po večerech deklamuje:

Což bych se bála? Ty se mnou,

a oko Boží nade mnou. (…)

„Nesu si knížky modlicí.“

„Zahoď je pryč, to modlení

je těžší nežli kamení!

Zahoď je pryč, ať lehce jdeš,

jestli mi postačiti chceš.“ (…)

„Ho, ten růženec z klokočí

jako had tebe otočí!

Zúží tě, stáhne tobě dech:

zahoď jej pryč – neb máme spěch!“ (…)

„Hoho, to zlato proklaté

má hrany ostře špičaté!

Bodá tě – a mě nejinak,

zahoď to, budeš jako pták!“

Křížek utrh a zahodil,

a byli skokem třicet mil.

Erben je velkolepý! A moje myčka – hubatá.

„A co ty relikviáře s kapkami papežovy krve? Ta záplava bezbožnosti ti nevadí?“ Vede si svou. Pročpak si všímá té nevinné polské politiky? Ano, ano, i mě zaskočilo, kolik se v posledních dobách vyrojilo ostensorií s krví Jana Pavla II. Kdo chtěl, ten ho od jistého dobrého kardinála dostal. „Vidíš, a ty ses zbytečně lopotil, když ses v Bamberku sháněl aspoň po malinkém kousíčku z těla svaté Kunhuty.“

To je ale jizlivý stroj! I tohle mi připomíná! A já to myslel tak dobře, sháněje do paseckého kostela patrončiny ostatky.

Něco na jejích výtkách ale je. Moje myčka není hloupá: Krev určená k autotransfúzi je nakonec něco jiného nežli krev prolitá z lásky ke Kristu.

„Načpak jezdit k prosklenému sarkofágu s tělem Karola Wojtyły ve Svatém Petrovi? Můžeš mít svůj vysněný kousíček, díky kněžské vynalézavosti.“

Pak se nadlouho odmlčela. Když myčka nemluví, je zle. Podobá se „neškodné“ Krakatoe (správný tvar podle zásad spisovné češtiny).

Otvírám dvířka se slušivou dýhou a zírám do jejích útrob. „Jojo, dnes už není světců,“ nadhodí zlomyslně, jako úkladná paní Roseová ve Formanově snímku, „ale zato máš úhledné hrnečky, ha!“

Tuším, co provedla. Sahám po hrnku. Padouch, tedy, padouška. (Proč čeština slovo padouch nepřechyluje? To je tak unfair!) Tak ona si vyšlápla i na Jeho Eminenci Tomáše Špidlíka. Nezbylo po něm nic, zhola nic.

„Nu, což!“ přehrává a mlaskne zálibně dásněmi svých těsnění. „Prý i jeho odkaz, dříve či později, zapadne.“ „Špidlíkův? Takové eso? Dej už konečně pokoj!“

Nezasloužil si to od ní, ale vysvětlujte jí to. „Co si to vůbec o sobě myslíš? Nemáš žádný šestý smysl. Ty máš prostě jediný program, a to smýt každou svatou tvář, vybrousit a zahladit. Když si jich nevážíš, čeho potom? Neříkej mi stále dokola, že nesnášíš pozlátko a pokrytectví.“

Svou zaujatost k polskému papeži téhož dne dovršila. I jeho úřední podobizna z památečního hrnečku zmizela. Bídačka! Nezbylo po něm vůbec nic. Stejně jako po nepohodlnému novináři Chášakdžímu, kterého měli wahábbité – bez váhání – rozpustit v kyselině na suadskoarabském velvyslanectví v Turecku. Ještě loni býval Karol Wojtyła bleďoučký. Měl churavý výraz, což světcům sluší. Vyhlížel útrpně. Pak už to s ním, dalším mycím cyklem, šlo z kopce. Po určitém přechodném období se nacházel ve stavu „pod vobraz“. Dnes tedy po něm není ani památky. Jako byste vytrhli z učebnice církevních dějin tu nejtlustší kapitolu novodobých dějin. To by neprovedl ani marxistický dialektik. Ten aspoň na protivníka číslo jedna útočí. Moje myčka jej velkopansky ignoruje, jako by nikdy neexistoval. Její přístup k dějinám je šokující.

Ona prý, samojediná, píše dějiny. Nectí svaté na keramice, ale ráda by, slečinka, viděla ty z masa a kostí. Církev jako porodnice svatých? Haha, čím je jich méně, tím více soch v kostelích. To je mi nepřímá úměra přímo ukázková.

Nezlikvidovala jej vitriolem, ale solí a leštidlem! No, uvažte. Přežil Levebvra, přežil i Aliho Agcu, ale stane se obětí tak tupých přípravků. Spravedlnosti se ale nedoberete. Myčka není příčetná ani svéprávná, nemůžete se s ní soudit, ani pro urážku na cti.

Jedno jí ovšem nemohu upřít: je trpělivá. Kdo si počká, ten se dočká. Podrývá každou jistotu a pozvolna mele břehy. Je neústupná a skálopevná. Výsledkem jsou ty zářivě bílé hrnky s glazurou. V oválu se teď blyští prázdné místo jako po útoku kalvinistů v pražské katedrále. Do očí dráždící, nemocniční prázdnota. Kolikrát přede mnou vychvalovala, až do nebe, Fridricha Falckého! Ano, je to zvrácená milovnice církevních dějin. Zimní král, který vyplenil pražskou katedrálu. Považte!

Má stejně blízko k národnímu socialismu jako anarchii. Alles muss gereinigt werden. Pryč s potentáty. Elou hop.

Je naprosto marné jí domlouvat. Moje myčka je nenapravitelná obrazoborkyně. Už to z ní nevytluču. Hádám se s ní, protože její revolucionářské manýry mě rozpalují, doběla. Furt se obořuje proti papežencům a kácí mosty s Apoštolským stolcem. To je pro mě citlivá věc, jak známo. U kořenů mého obrácení nebyl jen Daniel v jámě lvové, ale také Šimon Bar Jona: „Ty jsi Petr, Skála, a na té skále zbuduji svou církev.“ (Mt 16)

Nesnáší ikonostasy. „Čím více desek, tím méně svatosti. Dáváte si jejich podobizny do rámů jako samice do králíkárny.“ Ten její přisprostlý jazyk se mi protiví. Káča jedna!

Zacpávám si uši. Kdy už toho nechá? Nemohu ovšem zapřít, že mě tu a tam navede k docela novým pohledům. Oni ti praví obrazoborci nemuseli být zcela hodni zavržení. Možná jen chtěli docenit oltář a svaté způsoby na nich ležící.

Ale naučil jsem se s ní žít, jsme si souzeni. Jen ať si cizopasí na katolické církvi. Stojí v kuchyni a drze mi říká každého rána: „Hier stehe ich und kann ich nicht anders.“ To se jistě naučila od toho augšpurského arcikacíře! Ne, je to bezbožná helvítka, svaté nectí! Ani mě nebere vážně, smyla z jiného hrnečku i moje jméno! Prý že jsem já ješita! Kde na to přišla, drzounka?

Ale na druhou stranu, odvede spoustu práce. Rozvazuje mi ruce. To je ekumenismus činu. Handrkujeme se, přestože nám jde o stejnou věc: Aby se Bůh vrátil do této společnosti a snad i o to, aby se opravdová svatost vrátila do našich ulic. Amen.

„Jen se podívej, ty troubo, do zrcadla.“ Začne hned ráno. „Jestlipak vidíš světce?“  „Nevidím.“ odpovídáme ospale, „No, vidíš.“ prohlásí vítězně.

Srkám kávu z tohoto vycíděného hrnečku a dumám. Nakonec i díky ní jsem pochopil, že tretky z Vatikánu nepotřebuji. Třeba se i ze mě jednou stane podobný hrníčkový mstitel. Raději obejmu světce živého. Slyšíte? Nezvoní právě u dveří!

Nevěra mé milé myčky prokázala mojí víře větší službu než svaté hrníčky. Na každou faru aspoň jednoho helvíta nebo alespoň pořádnou myčku!