X

Duch v olomouckém semináři?

Máme-li hovořit o duchu v olomouckém semináři, musel souviset i s jeho naplněností. V pěti ročnících studovalo 123 bohoslovců z tří moravských diecézí. Milými hosty byli také kluci z Ukrajiny řecko-slovanského obřadu. Našli se u nás ale i Slováci, Poláci, Slezané. Neobyčejně pestrá sestava. Jídelna hlučela. V dobách samostudia naopak vládlo ticho stonásobně umocněné.

O naše duchovní blaho se staral rektor Mons. Vojtěch Šíma, jeho vicerektorem byl P. František Sedláček. Řádnými spirituály byli P. Josef Janek, P. Pavel Posád a P. Adam Rucki, dej mu Pán Bůh nebe. K tomu je třeba přidat regiment řeholní sestřiček z Kongregace svatého Kříže.

 

Prvním společným bodem po příjezdu z letních prázdnin byl kompletář. Dodnes na ten tajuplný zážitek nemohu zapomenout. Nejprve se ozval zvonec, záplava bohoslovců se zvedla. Poté, za varhanní improvizace, přicházel k oltáři náš milovaný vicerektor s asistencí v chórovém oděvu. Pak už se jen rozléhal olejníkovsky dynamický zpěv. „Ochrání tě svými perutěmi a nebudeš se bát nočních temnot.“ Velká kaple se otřásala mužskými hlasy a já si poprvé uvědomil, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně. Jak hermonská rosa, jako olej stékající na vous Árónův. V našich rodných kostelích a kostelících převažovaly víceméně hlasy žen. Bylo to jiné, čarovné, až se tajil dech.

Po roční nekázni v Litoměřickém konviktu jsem se najednou dotýkal nebe. Tisíceré díky! Žádné pravidlo pro mě nebylo omezením, ale smysluplným darem. Nic mi nebylo zatěžko. Pohled na odhodlané seminaristy mě oblažoval, protože nám všem šlo o tutéž svatou věc.

 

V prvním poschodí dlouhé chodby Mariana, v samém středu, tam, kde stoupá točité schodiště k ochozům, se nacházelo křeslo a stolíček, na němž ležel černý čtyřrohý biret s bambulí. Nevíte, co je to Marianum? Žádné strachy, vše lukášovsky „v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile“ (srov. 1,3).

 

Historické sídlo Arcibiskupského kněžského semináře připomíná vlaštovčí hnízdo, jeho jednotlivé části jsou propojeny důmyslnými průchody. Čím více bylo moravských kleriků, tím více metropolité seminář rozšiřovali, naposledy Leopold Prečan. Jedno velké bludiště, v němž se první týdny ztrácíte. Nejpamátnější a nejstarší je ovšem Marianum, zřízené ke cti Její královské Výsosti, moravské markraběnky Marie Terezie. Sousedí s pozdněgotickým svatomichalským areálem.

Mnohé stavby, které vděčí naší panovnici za zrod, mají vojenský ráz. Ani Marianum není výjimkou. Poprvé jsem do něj vkročil o přijímacích zkouškách někdy v lednu roku 1999. Padl na mě ledový chlad. Na strohost Mariana si však brzy zvyknete. Dokonce se stane vaším kamarádem. Krásně se v něm rozléhal každý zvuk, což podněcoval k všelijakým klukovinám. Pokud připomínalo svým vnějším vzezřením žalář, bylo to vězení se zlatou klecí.

 

Nikdo vlastně neví, kde se na té prostorné chodbě vzal; podobně jako biblický Melchisedech se tu jednoho dne objevil. Okolo tohoto předmětu se šířila pověst. Heydrich byl ztrestán dřevcem knížete Václava za tu opovážlivost, když si nasadil jeho korunu. Kdo by si z bohoslovců nasadil onen tajemný biret, nedostuduje a nedojde ke kněžskému svěcení. Proto se ho cílevědomí pánové v černých klerikách nedotýkali ani prstíčkem.

 

Studoval jsem v době, kdy se již za součást bohoslovcova stejnokroje biret nepokládal. Tak jako klobouky i on ztělesňoval staré časy.

Jednoho dne obávaný biret zmizel. Budovou semináře se mocně rozléhal mlčenlivý umíráček. Právě odchází jeden z nás, hrdina.

Petr věděl o svém ortelu. „Budu propuštěn.“ Hrdlo se mu stáhlo, ale své pohnutí nedal nikterak znát. Svůj poslední den si vysoustružil do poslední podrobnosti, hrdě jako Seneca. Vyslechl si ranní mši, při obědě vydatně pojedl. Umyl se, upravil si husté vousisko, zapnul nažehlenou kleriku, opásal se cingulem a vojenským, rozhodným krokem odkráčel k tomu čepci. Sáhnul po něm směle jako Kleopatra po Kobře. Už nebylo cesty zpět. „Převeď mě k Isis!“ A nasadil si jej na hlavu. Poté se vzpřímen vydal přes Salesianum ven, zvonivě rázoval po pověstných kočičích hlavách z Hradu tou uličkou s prampouchem na Dolní náměstí. Kousek od vyhlášeného trojičního sloupu vstoupil do fotoateliéru – popravčí to komory a dal se do pózování. Nikdo mu už ty šťastné okamžiky v Olomouci nesebere.

Jako Madame Butterfly, skvostně ustrojená do kimona, jako Sokrates s vyrovnaností přijímající číši s výluhem bolehlavu, tak i náš spolubratr zvolil čestný odchod s plnou parádou.

V tomto gestu bylo snadné rozeznat, že si seminář zamiloval. Ano, byly to neopakovatelné, krásné roky. Dodnes cítíme my, kdo jím prošli, že tam kousíček z nás zůstal.

květen 2021
Po
Út
St
Čt
So
Ne
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6

17. 5. si připomínáme

Blog pana faráře

Ciascuno al suo altarino. Rozpustilé črty ke směřování liturgické modlitby
Rád se vracím v naší době koronavirové, alespoň ve vzpomínkách, do Říma. S funěním stoupám na vrcholek Aventinu a skládám nesmrtelný hold hrdinným plebejcům, kteří tady neúnavně...