Husitství – symbol mého pubertálního odporu

Ve čtrnácti jsem hledal duchovní zakotvení. Koštoval jsem přitom z mnoha hrnců. Ne všechno mi zachutnalo. Učarovalo mi východní, byzantské křesťanství a cyrilometodějství si mě získalo. Ani husitství mě nenechávalo lhostejným. V gymnaziálním dějepisu jsme se mu obšírně věnovali. Pořád se ctilo Palackého mínění a věřilo, že jde o opravdový vrchol našich národních dějin. Nemohu popřít, že v Husových myšlenkách bylo cosi podmanivého. Jeho buřičství mě mocně přitahovalo. Se zájmem jsem si četl Mistrův traktát O církvi. Nemohl jsem tomu ani krapánek rozumět bez teologického úvodu a o dosahu Viklefových nauk na veřejný pořádek jsem neměl ani potuchy.

O prázdninách jsme s babičkou Hödlovou jeli jako obyčejně do Uherského Brodu s pytly sušených bylin do výkupu. S utrženými drobnými chvátala šetrná babička do nutky, aby koupila koňský salám a kabanos; já jsem mezitím vyběhl, ze zvědavosti, do Husova sboru stojícím v ulici Bratří Lužů. (Babička by ostatně do onoho kostela nikdy nevstoupila, to by chápala za hřích. „Je to přece chrám jinověrců.“)

Jaké zklamání! Nedalo se tu, ani vzdáleně, pocítit to, co jsem dobře znal z oné návštěvy betléma u sv. Petra a Pavla v Nezdenicích. Toto místo nebylo domácké, zde vládlo jen tísnivé neútulno: V kněžišti byl zasazen dřevěný krucifix od Jiřího Beránka z Luhačovic (1975): Umírající Kristus s děsivě vypoulenýma očima a šeredně protáhnutými údy. V boční lodi bylo umístěno kolumbárium; z kostela se stalo pohřebiště, nekropole. (Nedávno jsem si ten divný pocit připomněl při návštěvě vznosného československého kostela v Chudobíně. I on byl pustý a prázdný. Jedna velká zaprášená prázdnota. Memento dávného vzdoru…)

Babička se brzy vrátila a společně jsme vystupovali vzhůru, k nebi, vstříc Masarykovu náměstí, do kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie. Teď mi bylo naprosto jasné, že katolické chrámy jsou i mimo bohoslužby svatostánkem, plné Boží slávy.