X

Irenka

Psal se rok devatenáctistý devadesátý devátý. Uherský Brod.

Zrovna odbíjela hrana „celému krásnému dvacátému století“ (Jarek Nohavica, Těšínská). Čert to vem´! Důležitější bylo, že konečně odzvonilo maturám. Oktaváni kvapně vyměnili jedny výpisky za druhé a dali se do „šprtání“ k přijímacím zkouškám na vysoké školy. Jen já si mohl pískat.

„Přijat do Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci.“ stálo v úředním psaní, černé na bílém. Jupí, brzy již zakleknu do startovacích špalků a vystřelím za vytouženým povoláním! Jenže, nic nebylo tak přímočaré. Na každého z nastávajících bohoslovců bylo uvaleno, nepodmínečně a bez možnosti odvolání, jakési roční soustředění v Litoměřicích. Dodnes nevím, zda šlo o pobyt nápravný nebo měl posloužit ke stmelení mužstva. V prvém případě byl tuze krátký, v druhém zbytečně zdlouhavý. V jeho poslání se ostatně rozcházeli i sami představení. Jasno nemělo ani příslušné ministerstvo, proto náš ročník vešel do dějin českého školství jako „Experiment číslo čtyři“. Nejspíše se jednalo o vcelku průzračný obchodní balíček: pudink na hraně trvanlivosti se přeci snáze udá s umně vyřezanou vařečkou. Cesta do prosluněného semináře, „srdce arcidiecéze“ (arcibiskup František Vaňák), vedla toliko přes mokřady Teologického konviktu.

 

O poslední srpnové neděli bylo venku plačtivě až běda. Nadešel den stěhování. Oblekl jsem se v duchu tehdejší bezduché módy. Maminka mi upekla bábovku o několika barevných pramíncích a přibalila ji do těžké cestovní kabely, hned vedle modrého katechismu od mého pana faráře. Při loučení mi vtiskla babička Marie Hödlová křížek do čela, který jsem pak cítil pěkně dlouho, jako tu osvěžující kafrovou mast z Číny. (Vzpomínáte si na ni? Bývala k dostání v každé normalizační drogerii.)

Směle jsem se vyhoupnul do vagonu a vydal do neznáma, vstříc dobrodružství. Zvlněné kopečky Bílých Karpat jako hřbety koníčků pasoucích se pokorně na orchideových lukách byly v nedohlednu; i líbezný, tajemný Buchlov se tratil mým zrakům; po několika přestupech mě čekala nevídaná krajina Českého Středohoří, z níž titánsky trčely dávnověké sopky. Když projížděla souprava Lovosicemi, přímo se mi sevřelo srdce odporem. Ocelové město pana Verna, apokalyptická tíseň, mlha a rez. Brr.

 

První den, den příjezdový. Rektor František Koutný nám – s dávkou jizlivosti či strojené bodrosti? – oznamuje, že nejsme žádnými bohoslovci. „Chachacha, zatím zastrčte, pánové, své kolárky hluboko do skříní!“ Polknul jsem naprázdno.

Prý je pravým účelem zdejšího pobytu rozmyslet si, co vlastně chceme. Vždyť z nás nutně nemusejí být kněží, i manželský stav má své nesporné kouzlo a stojí za vážnou úvahu. „A proto, milánkové, s modlitbou to přehánět nebudeme.“ Nám gymnazistům pak bylo důrazně doporučeno, abychom ve jménu svaté sounáležitosti s absolventy učňovských či technických oborů příliš nestudovali. Až dojde k žádoucímu vyrovnání třídních rozdílů, nadejde také doba příhodná k nástupu do prvního ročníku.

Naštěstí, jakási výuka probíhala i zde. Některé předměty byly svěřeny opravdu zaníceným odborníkům, některé připomínaly nezávaznou kratochvíli, některé musely dokonce, pro nedostatek kvalifikovaných kantorů, probíhat formou jakýchsi svépomocných dílen. Národ sobě! Spolužáku Kamilovi byli kupříkladu svěřeni němčináři mírně pokročilí. První slůvko, kterému se v zahajovací hodině od něj přiučili, znělo – světe, div se – „die Leiche“, tj. mrtvola. Nesporně užitečné.

Vae mihi! Ještě jsem si od maturity pamatoval nekonečný seznam Vrchlického děl, uměl zazpívat Marseillaisu, deklamovat několik Prévertových veršíků a svižně řešit kvadratické rovnice. Měl jsem nyní nevěřícně zírat na bídný stav ve straně a vládě? Měl jsem baladicky štkát o zhrzených nadějích? Poučení z krizového vývoje stále nepřicházelo! Brzy jsem uznal, že svaté kněžství stojí za to namáhavé roční lelkování. Paris vaut une messe! Mám-li se osvědčit, nesmím se nechat odradit, ničím.

 

V zájmu zachování zdravé mysli jsem vítal každičkou příležitost, abych z řečeného ústavu unikl.

V Dómské ulici ještě bydlely řeholnice náležející do Kongregace sv. Cyrila a Metoděje. Po letních prázdninách milostivého roku 2000 měly přesídlit na Velehrad. Ženy vzdělané. Mezi nimi se skvěla i ctihodná sestra Illuminata – známá řečtinářka na zaslouženém odpočinku. Podle vyjádření středoškolského profesora Václava Kozla, jemuž jsem složil poklonu při jiné příležitosti, mohla býti „velkou akademičkou“. Poněvadž klasická filologie byla za socialismu považována za buržoazní přežitek, nezbývalo jí než se zakopat do prachu biskupovy kanceláře. Po sametovém převratu byla – řádně přidušená – vytažena na několik let nad hladinu a přednášela v Teologickém konviktu. Mezi studenty milovaná i obávaná současně. Svým spalujícím pohledem dokázala jako Gorgona sežehnout každého lenocha a vzpurníka.

Roman, Kamil a já, trojice rebelů se u ní odvážila požádat o soukromé hodiny. I rektor k našim intelektuálním úprkům nakonec přivolil. (Za podmínky, že tím neutrpí duchovní rozlišování. No ovšem!) A tak jsme se učili vyslovovat slabičnou iótu, tvořit aorist a poprvé louskali řecké odstavce z Nového zákona.

 

Dalším záchytným bodem bylo Dominikánské náměstí s charitním domovem pokojného stáří. Nacházelo se v něm jistě nemálo obyvatel, kteří neměli na výběr. U nich šlo o štaci poslední, u nás jen jakési dočasné ochranné léčení. Jak byli rádi, když jsme je my, flanďáci, brávali na vycházky!

Jmenovala se Irenka, z velkostatkářského rodu v Žernosekách. Kdyby se byla narodila v jiné době, byla by bývala předurčena k slibné dráze. O tom není pochyby. Měl jsem tu čest setkat se s dámou; dámou, pravím, nikoli paničkou; a jen zlomyslný osud způsobil, že na místo vychlazeného Châteauneuf du pape ustrnula u Alpy francovky. Ochrnulá trávila své dny na kolečkách a teskně prahla po svěžím vzduchu.

 

Než mě personál k Irence připustil, jako najatého krotitele šelem, byl jsem podroben zevrubnému školení: „Hlavně ji, mladý pane, nikdy nenechávejte, ani na chviličku, o samotě. Irenka je alkoholička a bude to na vás zkoušet.“ Měly ji přečtenou, ale přesto ji neznaly.

Jen Bůh nás opravdu zná a také naši rodiče i učitelé, kteří v nás vidí to lepší. Dokázaly to také duchovní matky zdislávky, jejich civilní nástupkyně byly jiného ražení. Všemožně slídily po Irenčiných slabinách. Jestlipak jim krapet nekřivdím? Vždyť se snažily využít jejího dramatického talentu a nechávaly ji předčítat šedivému obecenstvu. Jako když psychiatr žádá divokého pacienta, aby si vedl deníček. Kvůli nadání? To určitě. Kdo si hraje, nezlobí.

Pokud se Irenka opila, nastala jí vojna. Provinivší se nešťastnici vystěhovaly na samotku, pryč od stařičké matky, a podrobily účinné převýchově. Aby se tam směla vrátit, musela po stanovenou lhůtu sekat latinu. Za každé pochybení jí hrozily černé puntíky. Za dobrý skutek si polepšila.

 

Kdo nemá budoucnost, žije vzpomínkami, hořkými jako pelyněk a kyselými po šťovíku: Její spokojené dětství kalily jen nedělní obědy s důstojným panem farářem. Dokud nedožvýkal a nedokouřil svůj doutník, nesměla rodina ani slůvka promluvit. Posvátné kánonové ticho. Muka pro tak živé a bystré děvčátko.

Vystudovat pro svůj původ nikdy nesměla. I bez univerzit se obstojně vyznala ve výtvarném umění a udržovala čilé styky s pracovnicemi městské galerie. Vděčně přijala útočiště v šatně Máchova divadla.

Neopomenula pohovořit o svém přátelství s Jiřím, Jiřím Paďourem.

Vyprávěla pokuřujíc, vydatně, hrdě a graciózně. Irena, družka byzantských císařoven, trůnila ve svém invalidním vozíčku jako Marlene Dietrichová v americkém Jeepu. „Sag mir, wo die Blumen sind. Wo sind sie geblieben?“

 

Nikdy se nemohla dočkat mého příchodu a vždy mně přichystala laskavé překvapení. Připadal jsem si vedle ní jako způsobný vnouček. Inu, proč ne? Jednou mi obstarala v místní obrazárně barevný plakát z úspěšné výstavy o gotickém umění: Svatý Antonín Poustevník, jejž Mistr litoměřický ztvárnil uprostřed českých hvozdů, krabatí obličej a okolo sivé hlavy krouží děsivé příšery.

Také její slovník byl z časů minulých:

Vítejte, pane Pavle. Pohleďte, tam na okně leží Fidorka mléčná, pro vás.

Ach, nedělejte si starosti, paní Irenko.

Ne, ne, jen se neupejpejte, pane Pavle, já přece vím, co takoví mladí muži mají rádi.

 

Jak nevinné a úsměvné! Irenka byla prostě jednička!

Naše procházky milovala. Vlastně s výjimkou té jediné… Roztřesená z kočičích hlav vytrvale naříkala, na jízdu rychlou i pomalou. Toho dne nebyla s ničím spokojena, všechno na ni dopadalo: Kdo z nás by byl bez bolesti, kdo z nás by se za pláč styděl, kdo by nezafňukal, kdyby se ohlédl za svými uplynulými léty, po tom bezcílném bloudění, a spatřil marnost vlastního přežívání. Při zdolávání vysokého obrubníku šup a Irenka ležela tváří na chodníku. S odřeným čelem ji přešlo celé brblání a z vyhaslé kručinky vylétla jako Fénix vzkříšená jiskra naděje. Žít se musí!

V blízkosti dušiček se Irenčiny chmury nebývale prohloubily. Ďas, který ji ponoukal k pití, převládl nad dobrou vůlí. U lékárny mě poslala pro květiny do protějšího obchůdku. „Já si zatím pořídím aspirin.“ Rád pomohu bezmocné ženě. Než mi došlo, co jsem provedl, stačila u pokladny otevřít skleničku s bílou hvězdou a lačnými doušky přelévala její hřejivý obsah do útrob.

 

S Irenkou jsme se neviděli od onoho památného roku 2000. Žije ještě? Pokud ano, jistě na mě zapomněla. Na některé lidi je vhodnější nemyslet, především na lehkovážné slovácké šohaje, kteří vás bez mrknutí oka vyklopí na Mírovém náměstí. Zůstala otištěna v mém nitru, ani o tom neví.

 

Táži se, proč tato bytůstka uvízla v těch neutěšených poměrech? Kdoví!

Dnes mohla provádět filipínské hosty po rozkvetlé Zahradě Čech. Nikdy by nemusela věšet kožichy cizím, kdeže! Sama by byla zavinuta do norku.

Namísto ajnclíku by obývala, řekněme, prvorepublikovou vilu a duchaplnými postřehy by odvážně prokládala kuřáckou chvilku velebníčkovu. Jen ať pozná, jak to těm ženám pálí. Obsluha starobince by před ní uctivě ustupovala, kdykoli by mezi ně zavítala s dobročinným kabaretem.

Za večerů by poslouchala své oblíbené Alexandrovce a pojídala pravý kaviár. Ty malinké tmavé jikry by utěšeně pukaly v dutině ústní a naplňovaly rozkoší vždy lačné chuťové pohárky. Namísto zapáchající Alpy by s biskupem Paďourem rozmařile převalovala na patře výběr žernoseckého. „Na zdraví, Jiří!“ „Na zdraví, Irenko!“ Zasvěceně by spolu rozmlouvali o Mistru litoměřickém a pokušení egyptského poustevníka.

 

Jenom ty Fidorky by jistě nevyměnila za žádný nanicovatý sacher ani klínec schwarzwaldu.

Slyšíte? Jako by z velké dáli táhle zaznívalo: „Já přece vím, co takoví mladí muži mají rádi.“

březen 2021
Po
Út
St
Čt
So
Ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4

3. 3. si připomínáme

Blog pana faráře

Olivova monstrance
Také i vy, milí čtenáři, častěji myslíte na své někdejší nadřízené? Já si vybavuji obličeje učitelů, milované i protivné, obávané i zbožňované. Nořívám se do...