Já mám kocábku náramnou - letní prázdniny 2009

O paní I. G. se povídalo ledacos. Manželské soužití jí brzy ztroskotalo. Od té doby její výstavní šalupa bezcílně brázdila spoustami vod, vyhlížejíc svého bludného Holanďana, kterého by čistá láska vysvobodila z věčného prokletí. Výtvarnice na volné noze uměla ocenit krásu mužů, od jejich kormidla až k podpalubí, a ti nejhezčí bývají přeci mladí kaplani.

Mně bylo čerstvě 29 let, když jsem se podruhé ocitnul služebně v milovaných Hranicích. Jak k tomu došlo? Na vsetínské faře se potulovalo tolik duchovních, že o sebe zakopávali. Tamější děkan a farář o mě ani nestál. Mezi mými smrtelnými hříchy bylo i to, že jsem mu tajně ujídal hořkou čokoládu, což brzy vyčmuchal. (Nenadarmo mu zlí jazykové přezdívali Asta.)

Jeho hranický protějšek nad pomocníkem zajásal. I proto, že jsem mu hořkou čokoládu neujídal. Věděl, kolik kněží si o prázdninách bere dovolené a potřebuje zastoupit. Také on sám jednoho dne upláchnul na kněžské exercicie.

Na faře se mnou zbyl jen bohoslovec na praxi Mariusz. Odpočívali jsme po krásném týdnu prožitém s ústeckými ministranty. Tábořili jsme v Potštátě a hráli si na katakomby. Byl jsem tak rád, po návratu z Říma, že mohu být o prázdninách jako kněz užitečný. Povalovat se v Záhorovicích, v rodičovském bytě, to bych považoval za hřích do nebe volající. Mnoho farníků se těšilo, že se opět vracím na místo činu. Těšila se i nejedna farnice, protože jsem zhubnul až na kost, a nebyl na mě špatný pohled. Svým způsobem se nemohla dočkat ani nepřehlédnutelná paní Iveta.

Připomínala zajetý koráb. Při jakémkoli setkání mi líčila, jak vážným provozním potížím musí čelit. Něco jí klape uvnitř ve strojovně. A v docích jí prý nepomáhají. Podle laku koráb nepoznáš. Vzbuzovala v mém mladém srdci, které rozhodně nevětřilo úklady, ohromný soucit.

Onoho dne se ohlásila na schůzku až pozdě večer. Vždyť už mi konečně musí ukázat svou tvorbu. Po osmé hodině připlula na svých vysokých lodičkách. „Archa má cíl, archa má směr. Plaví se k Araratu na sever.“ (Spirituál kvintet, Kocábka) Nýty se jí blyštěly a paluba voněla louhem, mýdlem a cizokrajným kořením. Zakotvila v kuchyni rozkládající se v přízemí. Mys Dobré naděje se naplnil majestátem. Její příď i záď byla opancéřována do přiléhavé džínoviny.

Vlasy husté a kudrnaté jako Cher.

Paní I. G. není Cher.

Cher mám rád. Do you believe in life after love?

Pak z šátku přeopatrně vybalila malou podobiznu líbezného mladíka na tmavém pozadí. Jako by šlo o staroegyptský artefakt, s nímž se obchoduje toliko na černém trhu. Nemohl jsem se na něj vynadívat. Viděla můj zájem, a tak převzala režii.

Po nezávazné, hravé předehře zhasnula žárovku a poblíž výtvoru zapálila vonnou svíčku. „Tyto olejomalby nejlépe vyniknou ve svitu plamene.“ Dala se do vysvětlování, „Dostávají třetí rozměr.“ Bratr Mariusz poznal, která uhodila, a tak vzal roha. Mluvila mazlivým hlasem zkušeného lodivoda, který nechce plachého námořníka vyděsit. Oči jí v té tmě zářily jako maják na ostrově Faru.

Aha, vzala to přes výtvarné umění. Jak prohnané. Stále jsem hleděl na mládenečka zalitého září kahánku. Má šikovné ruce paní I. G., když tohle umí namalovat. Představuji si řadu nevinných plavčíků, kterým na věčnou památku jejich služby věnovala obrázek, bez čapky i stejnokroje. Možná nechybělo mnoho a mohl jsem mít také svůj portrét.

V šeru začínám brzy zívat. „Paní Iveto, odpusťte, už jsem dost unavený po celotýdenním táboře. Ta ústecká štěňata mně dala zabrat. Budeme pokračovat v naší rozmluvě jindy.“ Milostné dostaveníčko se nevyvedlo.

Nebudu prvním člunem, který odmítl zakotvit po jejím levoboku. Tak klesá sebevědomí rezivějícím plavidlům. Parník s houkáním zvednul kotvy a zamířil kamsi do severských lovišť. A já jsem si šel pustit Wagnera.