X

Jak jsem se účastnil protistátního spiknutí kabaret z lepší společnosti

Pra-pra-prabába mé prabáby
byla po svý pra-pra-pratetě
neteří tetinýho zetě,
jenž pak byl dítě dítěte
královny ze Sáby.

(Voskovec a Werich)

Také si někdy listujete, pro radost či zahnání dlouhé chvíle, ve stolním kalendáři? Trudnomyslný podzim je k tomu jako dělaný:

  1. října – památka sv. Bruna, kněze; klaním se pánům kartuziánům.
  2. října – Panny Marie Růžencové. Proklatý koronavirus, Broďané přijdou o svou pouť!
  3. – památka sv. Hedviky, řeholnice, patronky Slezska; 17. – památka sv. Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka.

No ne, kohopak tu ještě máme? 21. října blahoslaveného Karla z domu Habsburského.

Rád se dívám na jeden památný, černobílý snímek, jenž byl pořízen u příležitosti jeho nástupu na trůn. Všude zuřila válka a tento muž přijímá úkol co nejdříve ukončit nesmyslné krveprolévání a nastolit mír. Býti křesťanským vladařem u něj obnášelo předsevzetí přijmout nevyhnutelný kříž. C.-k. pompy si užívat nemohl, a přesto byl jakousi trestí panovnického ideálu.

Jako vyhnanec na Madeiře je podroben on i císařova mladá rodina nouzi. Jeho mocenský vliv je v koncích. Bylo by směšné utvářet za této beznaděje exilovou vzdorovládu, obklopovat se věrnými rody, udílet slyšení bezmocným potentátům a rozdílet blyštivá cingrlata, zkrátka nakašírovat si kolem sebe malé Rakousko. On volí jiné východisko: Nakažen chorobou chudých nabízí nebeskému králi vlastní život za své národy. Už nemůže konat, ale smí vědomě, láskyplně trpět, až do posledního výdechu. Karlův přístup je ve srovnání s jinými sesazenými mocnáři vzácný. Uvědomil jsem si to docela brzy, na pozadí jednoho nezvyklého zážitku; už je tomu dvanáct jar.

 

Studujete-li jako kněz v Římě, otevírá se vám tolik dveří. Nejste u svých představených pod takovým drobnohledem jako za bohosloveckých let a kyne vám i společenské vyžití. Po všechny dny můžete vcházet i vycházet. Hodláte dojíždět za mší do výstředních, tajnůstkářských společenství? Jak je libo. Hnízdečko neokatechumenátu na divokém předměstí vás přijme s potěšením.

Jestli si to přejete, proniknete i do zednářské lóže; stojíte-li jí za to, sama si vás jakoby mimochodem vyhledá. Postačí, když se ve vyhlášeném knihkupectví v těsné blízkosti Vatikánu, začnete ochomýtat v kolárkové košili okolo monografie o svobodném zednářství. „Chcete se o nás dozvědět víc?“ zašeptá vám Mefistův vemlouvavý hlas do ucha, „Hleďte, tady je moje navštívenka. Přijďte tam a tam. Řekněte mé jméno, o další se starat nemusíte.“ Tohle se mi ale nepoštěstilo. Já jsem, na rozdíl od spolubratra Mirka, pronikl mezi utajené spiklence z řad aristokracie…

 

Náš kněžský brach don Ettore snil po zašlých časech. Coby rodilý Ital ovládal umění řečnické na výbornou. Jak horlil pro jednu, svatou, katolickou, apoštolskou víru! „Každého rána prosím dobrého Boha, aby milostivě uhodil bleskem do onoho nestoudného památníku Giordana Bruna na Campo dei Fiori i do toho ohyzdného sousoší Jana Husa na Staroměstském náměstí.“

Při oltáři vynikal nezřízenou liturgickou nekázní. Byl umanutý jako koza. Nenadarmo se honosil příjmením Capra, odkazujícímu k tomuto paličatému zvířeti s bradkou. I samotní tradicionalisté, kteří v naší koleji nalezli útočiště, nevycházeli z údivu nad nespoutanou tvořivostí tohoto živelného klerika. Nezapadal vlastně do žádného ze známých obřadů. „Non c’è il rito romano,“ říkávali pobaveně, „è un rito – jak to jen říci – ettoriano-caprense.“ S tím se nedalo než souhlasit.

Ettore mě jednou, ve jménu svého jistého urozeného přítele, požádal o kněžskou výpomoc. Souhlasil jsem. Příštího rána se v mém pokoji rozdrnčel telefon. Byl jsem za to vděčný, neboť za studií mi nezavolal nikdo, matka, otec a už vůbec ne moji farníci ze Vsetína.

„Kníže Luigi jméno mé.“ Jeho rodový přídomek jsem už zapomněl. (Na mou paměť není spolehnutí.) „Smím-li vás, done Paolo, požádat o odsloužení mše u příležitosti naší řádové investitury?“ „Proč ne? Milerád.“ Nemám ve zvyku odmítat pastýřskou službu. (Mně by Karel Gott nemusel domlouvat: „Odnauč se říkat ne, to jediné ti nesluší.“)

Mělo mi dojít, že takový důležitý, přechodový rituál přece za obvyklých okolností nekonává kaplánek z Moravy, ale nejčastěji sídelní biskup či někdo postavený mu svou důstojností na roveň.

„Be´,“ uzavřela jeho Jasnost, „Zítra vás vyzvedne můj osobní řidič u Lateránské baziliky.“

 

Příprava mě příliš netrápila. Hladce oholen vklouznul jsem do své černé reverendy a opásal se cingulem, to je můj všestranný společenský úbor.

Obecně si nelibuji v podobných sešlostech. Proto jsem si umiňoval, že hned po skončení bohoslužby se ve vší slušnosti omluvím a odkráčím.

 

V přepychovém voze, krom šoféra, seděli dva blahobytně vyhlížející mužové: Jeho Výsost se svým pobočníkem. Oběma to náramně slušelo. Abych je snad v nadcházejících hodinách nezahanbil, vysoukal Luigi z příručního zavazadla jakýsi černý kus látky vyšívaný zlatou nitkou. „Byl byste tak laskav a nasadil si toto řádové expozitorium okolo krku, aby bylo jasné, že k sobě patříme?“ A tak se ze mě stal pohyblivý panel, propagující neznámou značku.

Přátelé dona Ettora si vždy potrpěli na výstřední oblékání. Nikdy nezapomenu na milounkého panáčka z chorvatské koleje Capranica, metr šedesát od země. Bez cavyků se ujímal ceremonování tam, kde byl pozván. Pusinka jako vajíčko, na čupřině mu kroužil saturn s úctyhodným prstencem. Jeho vlídná kukadla byla zvýrazněna kulaťoučkými obroučkami. K tomu ta slušivá klerika. Kdybychom mu dali do rukou lupu a vedle nohy belgického oříška, vypadal by jako Tintin. Při svěcení dona Capry roztomile tleskal, kdykoli něco neklapalo podle plánu. Vyznamenal se tím, že stařičkého a povolného světitele nutil během jediného obřadu střídat různé druhy miter.

Kam jsem se to tentokrát dostal? Do čeho mě ten divoch zase navrtal? Jako kdyby nestačila ta fraška s Mons. Manzettim v bazilice sv. Anežky na Piazza Navona. S bratrem Tomášem jsme byli pozváni, abychom chorálním zpěvem doprovázeli mši pro konfraternity. Řeknu vám, že patronka může být vděčná Mistru Borrominimu za to, že její slavnou sochu umístil na průčelí. Teprve vevnitř by měla dost důvodů k tomu, aby odkláněla svůj zrak od této maškarády. Kostel byl nabitý muži a ženami v pestrých středověkých kostýmech. Manzetti je od oltáře řízně usměrňoval, někdy překřikoval.

Starý pán, libující si v infulích, činorodý i ve starobním důchodě; nikdy se nesmířil s tou křivdou, že mu nebylo dopřáno plnosti Kristova kněžství. Proto tak rád vyjížděl z výstavního paláce pro vysloužilé zaměstnance Svatého stolce za příležitostnou pastorací. I když je udílení biřmování vyhrazeno podle římských zvyklostí nástupcům apoštolů, mazal Manzetti čela biřmovanců svatým křižmem, seč mu palec stačil. Penzionovaných biskupů v kněžském domově při síle bydlelo hodně a Římský vikariát nenamítal nic proti tomu, aby tu a tam vysluhovali svátost křesťanské dospělosti. Ovšem chytrý lišák uměl využít příznivého větru. „Hele, Marco, já to dnes vezmu za tebe. Honem, půjč mi svou mitru a běž si odpočinout.“ Když si k tomu přibral ferulu, odznak římských farářů, byl z něho skutečně biskůpek k pohledání.

Běda, přeběda, snad jsem se dal příliš rychle uchlácholit ujištěním, že daného setkání se tentokrát nezúčastní výstřední papežský prelát.

 

Popojeli jsme o několik desítek metrů po Via Merulana a stanuli před strohou klasicistní vilou. O několik krůčků dál se nachází Muzeum orientálního umění. Na těch několik hodin tu bylo zřízeno oddělené pracoviště. Živý skanzen. I ti kosi, podle nichž je třída pojmenována, si o tom dodnes štěbetají.

Zdobným sloupořadím jsme přešli na menší nádvoří. Vybraná společnost ve smokingu a róbách se zdržovala především pod plátěnou stříškou, srkajíc suché Martini a zobajíc jednohubky. Najednou jsem si po Luigiho boku připadal jaksi roztomile jako čivava Paris Hiltonové; jen namísto kloboučku se třpytkami jsem měl na ramenou přehoz s gotizujícím erbem.

Po malé chvilce k nám krokem tanečního mistra připlul muž v nejlepší náladě se skleničkou v ruce. Dvorně se pozdravil s Jeho Jasností a posléze zaměřil svůj hodnotitelský zrak na mě. „Představuji vám našeho řádového kaplana dona Paola z nedaleké české koleje.“

V očích mu to podivně zajiskřilo, možná mu v myslivně vířilo ono slůvko, jímž našince, nikoli dobrácky, častovali Římané v černých košilkách. „Faccia slava!“ což by se dalo jadrněji přeložit jako „slovanský ksicht“. S ohledem na můj duchovenský stav se však spokojil s chápavou zdvořilostí: „Si vede al primo sguardo che non siete un prete salesiano.“„Na první pohled je zřejmo, že nejste salesiánským knězem.“ A tetelil se nad svým důvtipem. „No, sicuro, è un prete serio!“„Zaručeně ne, je to seriózní kněz!“ vybral nahrávku můj urozený společník. A v jeho tónu šlo rozeznat: „Jak ho, proboha, mohlo něco takového napadnout!“ (Zdá se, že z obou již promlouvaly bublinky ze šampaňského. Ale také nápadná řevnivost. I když jeden ctil rodokmen toho druhého, přátelé to rozhodně nebyli.) Upřímně vzato, nedokázal bych si ani tebe, panáku jeden nanicovatý, představit v propoceném triku a trenkách, jak běháš v oratoři za mičudou. (Prospělo by ti to. Přišel bys na jiné myšlenky.)

Aperitif neboli brindisi nabídli také mně, s odvoláním na eucharistický půst jsem odepřel. Během rozhovoru jsem se dozvěděl o jistých územních nárocích v Rumunsku, které vznášel s naprostou samozřejmostí můj druh s modrou krví.

 

Na otázku, kdy už se přistoupí ke slavení Eucharistie a v kteréže kapli smím připravit potřebné věci, odpovídal Luigi vyhýbavě. Mé oči těkaly dovnitř plátěného stanu. Tento šlechetný chumel mně byl proti srsti od samého začátku. Nacházel jsem se ovšem v bodu, který letci nazývají No return. Už jsem tam byl příliš dlouho a navíc ve mně vzrůstala zvědavost, jak se to celé bude vyvíjet.

Tihle pánové a dámy nehráli, nýbrž žili. To dokážou snad jen Italové. Byli komičtí, aniž to tušili. Chudák Luigi nemohl trávit své běžné dny v rumunských državách, ale potupně se krčil od pondělí do pátku nad účetními sloupci. Proto se jednou za uherský rok převléknul a stal se sám sebou. Bylo to travesti-show pro vybranější společnost. Splnil se mi tajný sen: zažít opravdické travesti, kde se sexy jinoši hastroší za Helenku Vondráčkovou (Komupak to sluší víc?) a kde se producírují skutečné-neskutečné Drag-queens – či snad Dreck-queens? No a jakou úlohu jsem v té taškařici měl sehrát já? Roli Belmonda z Kašpárka; bezcenného, zábavného kašpara pro potěchu slavných. (Vskutku! Prý vypadám, podle jedné z našich farnic, jako Jean-Paul! Nezáviďte, chlapi!)

Když se společnost naladila alkoholem, začala přirozeně pociťovat i potřeby duchovní. Přemístila se dovnitř paláce a copak, copak? Na jeviště se zčistajasna přikolébal další velebníček. Ráčil se mi představit jako kaplan jeho císařské Výsosti. „K čemu je zapotřebí ke slavení mše dalšího kněze?“ Ptáte se? To byste se divili. Každý opravdový aristokrat musí být vybaven jistými atributy či rozlišovacími znaky. Chceš-li něco v takové společnosti znamenat, musíš mít svého kaplana v domě či přinejmenším svatého poustevníka na zahradě.

 

I můj kněžský kolega stál za to. Dokonalá hruštička politá brandy a karamelem. Okolo krku měl bílou šálu, takže jsem si hned vybavil Pavla Dostála i nonšalantního, uhersky vyhlížejícího Juraja Kukuru, řezníka ze Svěrákova Trháku. „Nech brouka žít.“

Do sálu byli voláni, se všemi tituly, hosté vzácní, což trvalo déle než celá mše. Empirové křeslo v čele onoho prostoru zůstávalo prázdné do poslední chvíle. Když byli všichni usazeni, vstoupil jako páv jakýsi sebejistý mladíček v bílém stejnokroji. Zlatisté knoflíčky. Na ramenou se mu efektně bimbaly epolety téhož odstínu. Náš mladistvý vladař se v admirálském ustrojení naparoval jako hrdinný kapitán Kormorán, „To je on, mého srdce šampion,“ vydechly v milostném roztoužení odkvetené šlechtičny. Po celou dobu náš fešák trůnil nehnutě, aniž by hnul brvou. Nezúčastněná, povznesená tvář s dívčími tahy. Proto by snesl srovnání s Nefertiiti, spalující své obdivovatele chladem. Přitažlivý svou nedotknutelností. Ani slůvka nepromluvil.

 

Mše svatá byla zahájena. Za oltář posloužil jakýsi karetní stolíček s mramorovou deskou. Bohoslužbou můj štíhlounký kolegáček přímo prosvištěl. Kvůli nějaké zbožnosti tu přeci nejsme. Církevní ceremoniál je vladařům užitečný potud, pokud přispívá ke zvelebení jejich vznešenosti. Jistý Korsičan by o tom mohl povídat. Také už začínám rozumět tomu, proč valná většina italské šlechty dala ruce pryč od Pia IX., když Viktor Emanuel II. pronikal svým beranidlem značky Garibaldi do Věčného města.

Vtom vypukla dlouho očekávaná investitura. Z mužíčka, jenž se mnou venku rozmlouval, se vyklubalo cosi jako řádový velmistr. A Nefertiiti nadále mlčky přihlížela.

Ten dostal pláštík, onen zase metál. Velmistr chutě švihal svým mečíkem po ramenou vyvolenců jako maršálek. Všichni byli mimořádně dojati a zaskočeni tím nenadálým štěstím, lapali po dechu tak věrohodně jako při udílení Oscarů.

Mezi vybranými bylo zastoupeno i něžné pohlaví. Předstoupivší žena, věkem matička, smyslně poklekla před sličným jinochem. Bylo zřejmé, že je zvyklá ohýbat šíji jedině před pretendenty maltského trůnu. Ani Marie Stuartovna kladoucí hrdě hlavu na špalek, by to lépe nesvedla. A ctihodný obřadník prohlásil: „Pasuji vás na dámu třetí třídy!“

 

Pro stát byli asi neškodní. Podobně jako kníže ze Seborgy. Dokud jeho poddaní platí kapitolské vlčici daně, nic se neděje. Let it be! Možná jen Rumuni by se mohli pořádně rozparádit, kdyby jim kníže Luigi zabíral své vesnice a o Malťanech ani nemluvě.

Po skončení celého večírku jsem byl odměněn pretendentem maltského trůnu, s určitým blahosklonným zapřením, padesáti eury. „Tumáte, na podporu vaší farnosti,“ procedil při svlékání uniformy a oblékání oděvu civilního. Pro čivavu Paris Hiltonové je to stejně víc než dost. Můj urozený druh totiž nebyl podobné šlechetnosti schopen, bankovní úředníček si stěží vydělá na slušnější taxi, chce-li mít podíl na vyšší společnosti.

Předpokládám, že již v pondělí se oba nasoukali do svých bezvýznamných kanceláří. Nechci se jim vysmívat, ani jimi pohrdat. Je koneckonců lepší hráti si na vládce jižních moří nežli ulétat na vlnách efedrinu. (Kdybych to hodil do verše, podezřívali byste mě, že jsem to moudro opsal od paní Haliny P.)

Odcházím, ba prchám do naší koleje, hájit si své územní nároky.

 

Dovolte malý dovětek, o čtyři roky později jsem si přečetl ve Vatikánském rozhlasu toto sdělení:

  1. října 2012. Vatikán. Státní sekretariát Svatého stolce vydal dnes prohlášení týkající se rytířských řádů a vyznamenání. Na základě mnoha dotazů týkajících se vztahu Svatého stolce k těmto řádům nesoucích jména různých světců či posvátných titulů, považuje Svatý stolec za potřebné oznámit, že uděluje pouze tato vyznamenání: Nejvyšší řád Kristův, Řád zlaté ostruhy, Řád Pia IX., Řád sv. Řehoře Velikého, Řád svatého Silvestra.

Svatý stolec uznává a zaručuje pouze dvě instituce rytířských řádů: Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě (neboli Suverénní řád maltézských rytířů) a Rytířský řád Svatého hrobu Jeruzalémského (Ordo Equestris Sancti Sepulcri Hierosolymitani) a nechystá v této oblasti žádné změny. Všechny ostatní řády, nově založené a odvolávající se na zaniklé středověké řády, nejsou Svatým stolcem uznány a nemohou si nárokovat, že navazují na jejich historickou a právní legitimitu, jejich cíle a organizační strukturu.

Svatý stolec ve snaze vyhnout se – bohužel – možným nedorozuměním, která jsou vyvolána nedovoleným vydáváním dokumentů a nenáležitým používáním posvátných míst, a také, aby zabránil pokračujícímu zneužívání, které mnoha lidem dobré víry působí újmu, prohlašuje, že nepřikládá žádnou hodnotu řádům, dokumentům a vyznamenáním vydávaným neuznávanými bratrstvy a považuje za nepatřičné, jsou-li užívány kostely a kaple k tzv. „obřadům investitury“.

 

No sláva, byl jsem tedy účasten protistátního spolčení. To mi ještě scházelo! Snad už to je promlčeno. Za válečného stavu by Luigiho čekala oprátka a mě vyhoštění.

Pán Bůh zaplať za náš sekulární stát!

Pán Bůh zaplať za blahoslaveného Karla, našeho krále!

 

Kde jsme to přestali?

  1. října – památka sv. Jana Pavla II., papeže
  2. října – památka sv. Jana Kapistránského, kněze…
březen 2021
Po
Út
St
Čt
So
Ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4

3. 3. si připomínáme

Blog pana faráře

Olivova monstrance
Také i vy, milí čtenáři, častěji myslíte na své někdejší nadřízené? Já si vybavuji obličeje učitelů, milované i protivné, obávané i zbožňované. Nořívám se do...