X

Jak jsem vezl nácka

Když jsem dovršil 27 let, vkročil mi náhle do cesty jeden poutník a stejně svižně z ní též uskočil. Ono letmé setkání mě však proměnilo.

 

Vracel jsem se z Velehradu Škodou Favoritem. Napojen u cyrilometodějských zřídel jsem chvátal na Vsetín, své kaplanské místo, obracet Valachy, od pohanství na víru pravou.

Pádím přes Vizovice, jako bych byl Nicki Lauda. U krajnice postává mládenec s batůžkem na zádech. Stejně starý, stejně usměvavý; já cvalík, on vyžle; já vlasatý, on vyholený. Nestejný i podobný.

 

„Na Vsetín? To je mi ale milá náhoda. Tam mířím také.“ Náš pohled se potkal a duše se sblížily. Ani známka strachu, ani stín nedůvěry. Chlapi si pomohou!

V autíčku se sedělo pohodlně, vůbec nebylo malé, neboť „dobrých ludí sa všade vejde dost“. Opravdu, připadali jsme si oba jako v nějakém kabrioletu. No jo, mladí kluci nepotřebují Rolls Royce k uspokojení svého ego…

Od té chvíle začal chatrný čtyřválec odpočítávat devatenáct minut.

Těch tisíc sto čtyřicet sekund jsme měli hledět jedním směrem, sdíleli jsme tutéž cestu. Před světem nás uzavřelo jen průhledné čelní sklo. Bylo to důvěrné jako ve zpovědnici. Host se dal do povídání. Zamkl jsem svá ústa a naslouchal tomu jedinečnému vodnímu dílu, tomu zurčení, jež pozvolna mělo přejít v chrlení. Abyssus abyssum invocat. Vzývající živly. Pak se měly otevřít nebeské propusti. Tušil jsem, každou křižovatkou, nabývající sílu těchto proudů. A vůkol ta čarovná, kopcovitá, valašská krajina! Domov hrdých lidí, kteří mluví jasně, upřímně, nesmlouvavě a nebojácně si stojí za vyřčeným slovem. Kousek odtud se rozkládá Ploština, Bařákovy Paseky, evangelický Prlov. Nikdo nezlomí tyto nezdolné Valachy, ani okovy a šlehající hranice.

Míjíme Milosrdné bratry. Krásný, slunečný den. Tolik božích muk, kalvárií, kostelíků. Zem posvěcená a posvěcující znavené pocestné.

 

Jakmile spolujezdec zjistil, že sedí ve voze s knězem, vyklopil i to, co jej trápí nejvíce. Jak velká očekávání měl od církve! Také já mám tolik neskromných požadavků na tuto svou duchovní matku! Jak by mi nebyl milý, vždyť mu šlo o pravdu; o těch šest písmenek, které se často vytratí v překladu. Rázem z nás byli spojenci. Kdyby mě nebrzdila moje tehdejší představa o kněžské důstojnosti, hned bych mu nabídnul tykání.

„Řád, řád, svatý řád.“ Pěly odněkud, zdáli, ale přesto zřetelně chóry blažených duchů. Nebeská harmonie vepsaná do kružnic.

Opravdu se podobáme svými mladistvými tužbami. Homoioi. Homoiousioi.

 

Svou maličkou dcerku by dal rád pokřtít, ale je naštvaný na církev, protože nedělá, co by dělat měla. „Měla“ by učit desateru a dělat pořádek, především s cigány. Ti jsou nenapravitelní a „mělo“ by se jim vykázat místo, kde by byli všichni soustředěni a odkud by „nesměli“ vycházet mezi spořádané, bílé lidi. Hubit, „to né“, jen je „soustředit“, „rozumíte“, do jedné oblasti. Takový apartheidek. Asi ze mě sálala konzervativnost, která v něm nejspíš vzbudila neobvyklou otevřenost. No, konečně nějaký panáček, který představuje onu starou dobrou církev.

Padesát odstínů hnědi. A Picasso to vskutku nebyl. Dále vedl svou filipiku. Meine Pfarrer verstehen mich! Zvláštní, venku se jaksi setmělo, i když obloha je vymetená a sluneční kotouč střílel své jiskrné paprsky do polí.

Divoké, syrové barbarství. Vnitřně jsem se nebouřil, jen mi zůstával rozum stát nad jeho vývody. Měl tento člověk někdy osobní zkušenost s Romy, ublížil někdo z nich jeho rodině? Už jsem ale otázky nekladl. Byl jsem příliš ohromen. Až do Jasenné jsme jenom stoupali, blíž k Bohu. Od kopce Sirákova jsme už mohli jen klesat, hlouběji a hlouběji, do pekel nelidskosti.

Tak málo se mi podobá tento ramenatý mládenec s batůžkem.

 

V tom Favoritu, který jsem měl už o několik měsíců svou neopatrností rozflákat, bylo k zalknutí, jako ve válečném bunkru, jako v plesnivé zemljance. Tísnivé místo. Chtělo to více prostoru, mehr Lebensraum. Já si vybavil dantovskou ledovou bažinu, v níž zamrzly nohy nešťastníků.

Kolik věcí mi už nemohl dopovědět, protože motor dobubnoval až do Rokytné, místní části Vsetína. Třeba bych se dozvěděl něco o hanebných homosexuálech, kteří chtějí jen otrávit naše křesťanské rodiny. Možná bych odkryl ledacos o proradných Američanech, kterým rozhodně nejde o naše svobody, ale porobení. Všechny tyto teze však visely ve vzduchu a šklebily se na mne. Nebyly představeny, ale už tady byly.

„Řád, řád, svatý řád.“ Hluboce výsměšná parodie falešně skučící odněkud z Gehenny.

 

Když už jsme přijížděli ke křižovatce u Růžičků, od níž není daleko k místu, které prostořeký Jiří Čunek vzorně „vyčistil“, otevřel jsem ústa a klidně pronesl: „Vy máte dcerku? Že ano? To ji tedy lituji, že musí v těchto názorech vyrůstat.“ Stále jsem hleděl kupředu, stejným směrem jako ten muž. Ve voze zavládlo ticho, které jedny přivádí k pokání, druhé k zatvrzelosti. Křehounký kvítku lidské svobody, k čemu se přichýlíš?

Proboha, kde se ve mně – slušňákovi vzala taková odvážná drzost a ta naprosto výstižná slova? „Vy máte dcerku? To ji tedy lituji, že musí v těchto názorech vyrůstat.“ Byl to snad jeden z těch okamžiků, na které se nelze připravit, kdy z člověka promlouvá Duch svatý?

Možná jsem si tehdy představil, že bych byl otcem a chtěl bych svým dětem zajistit takové prostředí, ve kterém budou zdravě zrát. Snad v podvědomí jsem si vykreslil takovou společnost, jejíž platnou součástí, ba hybatelkou je moudrá církev, kde jsou lidé přijímáni a vítáni ve své odlišnosti.

 

Mladík se ke mně otočil. Naše pohledy se již nesetkaly, nýbrž střetly. Poté jeho uraženost vystartovala jako kovaný šíp. Vyletěl jako zelenkavý pouťový balónek, který se vymanil ze sevření provázku, a splasknul. Naše cesta se rozešla. Můj homoios pokračoval rovinkou směrem k Luhu; já ovšem stoupal, opět stoupal k Hornímu Městu. On utíkal ode mě pryč, běžel jako o překot ke své dcerce, kterou chce jistě chránit. Před cikány, příživníky a teď možná i proradnými kněžími. Já, já spěchal ke svým pastýřským povinnostem.

„Mohl jsem mu říci,“ honilo se mi hlavou, „jako P. Mička: ‚Modli se a mlč!‘“  A třeba by mu to tehdy pomohlo, stejně jako mně na gymnáziu. Kéž by se do mě býval vtělil duch Angelikův nebo aspoň Klimovičův. Snad by bylo zabralo, hned v prvních kilometrech, obyčejné: „Jsi mimo, hochu!“

Víte, co mě udivuje po těch letech? Vůbec si nepamatuji jeho obličej. Byl to prostě muž bez tváře. Bytost s pevnou šíjí a rovnými zády.

 

Nechtěně jsem se zapojil do adaptace Dostojevského klenotu. Náš Velký inkvizitor očividně nezahlédl v cikánech rysy Pánovy. Zastupoval církev, z níž je Kristus vykázán.

Ano, dobrý námět pro divadelní jednoaktovku. Kdyby v ní účinkovalo více osob, mohlo by to snést srovnání se Steinbeckem. Jeho Toulavý autobus je tak poučný! Teprve společná cesta prozradí charaktery. Chceš někoho skutečně poznat? Běž s ním na vandr nebo aspoň vyjeď vlakem do Prahy či do Košic, jak je ti libo. Osobnosti se vystříbří a dříve či později dojde na lámání chleba.

 

Církev, která hájí slabší, hříšníky, vyděděná, to je ten správný ovčinec. Toto jsou její rozlišovací znaky, stejně jako apostolicita, všeobecnost a svatost. Taková církev je vskutku vznešená, jako ty dámy na mozaice nad vstupem do baziliky sv. Sabiny.

Je trapné, že církev nestála vždy a všude, s hrdinským zápalem za lidskými právy. Leckdy se o ně zasadili lépe kacíři jako Miguel Servet.

Jak hrozné věci od církve někteří očekávají. Statky, které je necudné žádat. Nehodnoty, které jim poskytnout nechci. Co všechno u církve hledají, vyznavači krajního pravičáctví, zbrojnoši starých, dobrých časů!

 

Nepříjemná pachuť, které se těžko zbavujete, podobně jako smrdutého zánětu dásní. Do té doby se mi zdálo, že stoupenci tradice jsou mými přirozenými spojenci, lidé přemýšliví, kterým jde o pravdu. Tohle bylo první hmatatelné setkání s člověkem hlásícím se k tradici, který byl ovšem od pravdy daleko a od evangelia jakbysmet. Možná právě tehdy, cestou do Vsetína, jsem dospěl.

srpen 2022
Po
Út
St
Čt
So
Ne
1
2
3
4
5
6
7
8
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4

13. 8. si připomínáme

Blog pana faráře

Polednice pátek (24. června 2022 - Porto)
„Tam se třásli strachem, kde nebylo strachu.“ (srov. Ž 13)     Hurá, podařilo se mi vypravit takřka padesátičlennou skupinu poutníků do Portugalska. Zpočátku vše...