Kopýtka - velké prázdniny 2009
Na Velehrad jsem jezdíval na exercicie právě proto, abych se vracel ke kořenům svého povolání. Vždyť zde jsem se s konečnou platností rozhodl, že chci být knězem. Duchovní cvičení roku 2009 vedl na Stojanově Mons. Josef Hrdlička, pomocný biskup olomoucký. Bylo právě po velké pouti.
Tentokrát jsem ale příliš nadšen nebyl: na samotné rozjímání nezbývalo dost času, neboť jsem se musel věnovat všelijakým úkolům. Již prvního večera se vážené osazenstvo v refektáři usneslo, že veškeré provozní záležitosti, jako domluva jednotlivých bohoslužeb, samozřejmě, uvalí na mě, protože jsem nejmladší. 29 let! To na mě ušili pořádný bič!
Shledal jsem, ke svému překvapení, že o koncelebrování s biskupem vlastně nikdo nestojí. Horko, těžko jsem musel přemlouvat ty dříve narozené samorosty, aby si vedle toho nástupce apoštolů u oltáře ráčili stoupnout. „Ale né, řekni radši někomu jinému.“ „Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!“ (srov. Lk 9,14 – ČEP) „Víš,“ prohlásil třetí, „já bych spíš ostal sedět v lavici.“
Bude třeba pugéty na poděkování exercitátorovi? „To je přece tvoje starost.“ zašveholil Bernard Špaček. „Kde vězíš s tou kytkou, biskup se strojí k odjezdu!“
Není divu, že jsem se pak velehradským duchovním cvičením roky vyhýbal. (Zato jsem poznal Svatou Horu, Lomeček, Wigratzbad a nakonec i Vyšší Brod.)
Pro řadu starších kněží byly exercicie náhradou dovolené. Aspoň těchto několik dní, kdy prchli ze svých far a klášterů, si chtěli nerušeně užít.
Přece jenom mezi námi byly zajímavé osobnosti: Kupříkladu onen mladší, usměvavý panáček od Nového Jičína. Oba jsme si posteskli, že naši kolegové málo stojí o kněžská přátelství.
O přestávkách se ke mně vždy přitočil P. František Káňa, tehdejší mořkovský farář, a snažil se mě vtáhnout do pomlouvačných, trochu zmatených řečí o špatných kněžích a ještě horších biskupech. Že to je spolubratr podivín, jsem usoudil hned v den nástupu. Na recepci vylil plnou číši zlosti na správkyni domu, a to kvůli svým požadavkům na stravování.
Tyhlety nerosty nevytvořilo vrásnění či jiné geologické vlivy, leč celoživotní kněžská služba!
Sláva, byl tu také Pavel Vágner. (Neřekne se mu ale jinak než Beníček.) Úpěnlivě zíraly naše oči na tohoto Božího služebníka při každém společném stolování. Jemu totiž běžel čas trochu jinak. Ani mučivé exerciční mlčení jej nevyvádělo z míry. Rozvážně drtil, kousal a žmoulal každé sousto, jako koala svůj eukalyptový list. V jeho tváři nebylo znát potěšení z jídla, spíše nabývala rysů útrpnosti. Kopec na talíři, kopec kalvárský.
Žvýky, žvýky, žvýky. Převaloval žvanec na patře jako prádlo v bubnu pračky. Pro Boží smilování, snad při tom mletí pantů úplně neusne. Polykal pomalu, houževnatě, a všichni toužebně hleděli na to, jak putuje rozmělněná strava, obohacená enzymy, hrdlem, níž, níž a ještě níž. Beníček se prostě nenechal vyrušit ničím. Tomu se říká uvědomělá strava. To je, pánové, ta pravá ajurvéda. Óm. Všichni jsme s účastí přihlíželi tomu titánskému zápasu s živinami.
Božské drama spásy. Theodramatik. Pak se zatmělo Slunce. Po nekonečných minutách způsobně složil svůj příbor jako žerď korouhve a vydechl. Paredoke to pneuma. Už jsem si nemohl pomoci a dodal pološeptem: „Consummatum est.“ (J 19,30) Chrámová opona se naštěstí neroztrhla, ale vypukl úlevný smích kněží. Je to dobré, tito morousové mají přece jenom smysl pro humor. Prý: „Consummatum est!“
Pak konečně kněží, zakletí na svých židlích, kterým při pohledu na Beníčka zase hrozivě vyhládlo, směli povstat a zazněla hebdomadářova děkovná modlitba: „Gratias tibi agimus pro universis beneficiis tuis qui vivis et regnas in saecula saeculorum.“
Zcela výjimečný však byl P. Tomáš Koňařík, náležející do Řádu křižovníků s červenou hvězdou; duchovní správce v Římově v letech 2001-2014, výřečný ogar rodem z Nového Hrozenkova, který prchnul před komunisty za kopečky.
Náš exercitátor byl znám svými pořady o duchovní hudbě na Proglasu. „Chci, abychom se před spaním zaposlouchali do hudebních děl a pak se podělili o zážitek, který v nás ty činely, struny a dechové nástroje vyvolaly.“
Pro nejdůstojnějšího pana biskupa jest vážná hudba a básnictví životabudičem. Celý den jsme přemítali nad postavou pastýře, dobrého pastýře. I náš hudební hodokvas zůstal danému námětu věren. Biskup nás jako pravý mystagog uvedl do pečlivě vybrané orchestrální skladby: Stáda ovcí se hrnou za stmívání, z maghrebských kopců do bezpečného údoIí. (Škoda, nevzpomenu si, kdo je autorem dané symfonie.)
Pro naše ospalce báječná ukolébavka, ne tak pro otce Tomáše: Ten „čul“ jako ohař. Očička se mu přitom rozzářila a zhluboka ržál jako hřebec nad obrokem. Po doznění věty povstal a dal se do zasvěcené řeči: „Ano, otče biskupe, přesně to jsem zažil v Tunisku.“
Zraky všech se na něj upřely. (srov. Lk 4,20) Bylo znát, jak moc ho těší, že mu někdo naslouchá. „Dovolil bych si jen upozornit, že v dané nahrávce byla krásně slyšet i kopýtka sháněných ovcí.“ Kopýtka? Zbystřilo znavené kněžstvo „a s ním celý Jeruzalém“ (Mt 2,3). Nikdo si jich nepovšimnul, ale nakonec, s trochou dobré vůle, je rozeznali další. Mluvčí byl skutečně přesvědčivý a jeho obraznost rozvitá jako šáronský květ.
Biskupu Hrdličkovi, který ve všem prostém spatřuje útěšný jinotaj, jaře pokyvoval svou bílou infulovanou hlavičkou, dojat onou spřízněnou duší. Kopýtek si samozřejmě nevšiml ani on, ale jen díky bratrskému společenství je tam objevil též. Ten objev vyvolal nezměrnou radost. „No, to je vynikající!“
Kopýtka ovšem zaslechli jen ti vyvolení, jejichž uši jsou urozené, anebo uhozené.
Omšelé kněžstvo, docházející na svaté exercicie, bylo totiž rádo, pokud rozeznalo břízu od ebenu, promiňte, Břízu od Ebena, natožpak aby zaslechlo kopýtka. K tomu byste museli být farářem Římova, kde o vás nikdo nezavadí, jak je měsíc dlouhý. To pak uslyšíte věci neslýchané!
Podkovičky cink, klap, cink, klap. Nu, nesmějte se tomu. Pak budete vnímat svět zcela odlišně. Všichni kněží poslaní do nelehkých podmínek mohou, dříve či později, zaslechnout kopýtka.
Jednou jsme ho s Kájou Hořákem, Marťou Vévodou a Františkem Sedláčkem navštívili služebně při přípravě ministrantského tábora. Římovské pašije, to je přece pojem zděděné lidové zbožnosti! Sluší se je ministrantům aspoň nastínit, budeme-li v Jižních Čechách. P. Tomáš byl hladový po lidské společnosti a po posluchačích. Sednul a jeho projev byl březinovským tokem asociací. Nejvíce jsme si ovšem odnesli jeho hořkost z necudných roztleskávaček, které se v Budějicích účastní božítělového průvodu. Autobus chlapců se Římovu o prázdninách raději obloukem vyhnul.
Pošlete mě, pane biskupe, na Moravec, ještě dříve, než, než, než začnu slyšet kopýtka.