Mé pyžamové vyznání
„Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ (Mt 10,32-3 – ČEP) To bylo psáno v Novém zákoně, který se nacházel pečlivě schovaný v knihovničce babičky Miličkové. Svitlo mi, že Bible není pouze starodávnou knihou. Bylo mi jasné, že nemluví obecně, ale promlouvá ke každému jednotlivě. Vzrůstala ve mně, den ze dne, potřeba přiznat se k víře. Také jsem měl strach před Božím soudem. Nemohl jsem tedy déle otálet.
Odehrálo se to v pyžamu, fakt: Ležel jsem v posteli a poslouchal, co se děje v obývacím pokoji. Probíhal tam velice živý rozhovor. Moje milá sestra obhajovala před rodiči své občanské postoje a také se jednoznačně přihlásila k víře. Tu jsem si řekl: „Když ona je tak statečná, proč ne já?“ Vyskočil jsem jako srnka, vpadl mezi ně a vyklopil to i já. Seznal jsem, že mám velice chápavé rodiče, kteří proti víře nikdy nic nenamítali. Později stejně vyšlo najevo, že už dlouho chodím o přestávkách tajně do kostela.
Dochází mi, že celý můj život bude jedním velkým vyznáním. Nejsem povolán k tomu, abych manifestoval, ale vyznával. Přiznával to, co je pravda a co není pohodlné. Žít v pravdě. Přiznávat se proti většině. Snad také nést úděl vyvolenců, proroků. Budu jiný.
Co všechno mám o sobě odhalit, kterým uším mají mířit moje sdělení. Komu může moje otevřenost pomoci, aby se osvobodil od kousavého strachu a samoty? Jaká tajemství je žádoucí ponechat nevyslovena; které skutečnosti mám přímo křičet se střech? Nad těmito úvahami rozmýšlím čím dál častěji. Začalo to ovšem tehdy.
Církev se pro mě měla stát místem, kde se statečně vyznává pravda, ne kde se před pravdou schováváme; slovy milovaného Dietricha Bonhoeffera Bekennende Kirche – církev vyznávající.
A pak přišly k babičce Hödlové svědkyně Jehovovy, jak jsem již naznačil. Měly ve všem jasno, což mladému člověku imponuje. Veškeré mé poznávání víry dostalo nyní jasný směr: Mělo dokázat, anebo zpochybnit články hlásané touto náboženskou společností.
Ty dvě ženušky útočily na Ježíšovu skutečnou přítomnost v Eucharistii. Byly přitom velice přesvědčivé. Tady mi v boji ale pomohlo srdce. Cítil jsem, že tam, ve svatostáncích, prostě je. Nepřestal jsem chodit na svá dostaveníčka do uherskobrodského kostela. I nadále jsem v něm klekal, ale s ohledem na pádné argumenty jsem přizpůsobil svou modlitbu: „Pane Ježíši, vím, že tady nejsi, ale přesto tě prosím, jako bys tu byl…“ Já jsem byl od chlapeckého věku ratzingerián a chtěl žíti etsi Deus daretur.
Po odtajnění své víry v kruhu rodiny bylo jen otázku času, kdy začnu navštěvovat nedělní mši. „Mohu tě, babičko, doprovodit v neděli do kostela?“ Bohabojná stařenka by si snad nemohla představit krásnější prosbu. A tak jsem někdy v předvánoční době stál znovu v nezdenickém kostele. Pod kůrem byl už přichystán betlém. Kohopak to jen vidím? Nevěřím svým očím. Černoušek. Vrátil jsem se domů.