Ministrantem (začátek školního roku 1996/7)

Včera mi bylo čtyřicet pět let a tak propadám nostalgii.

Česlav Plachý se mihnul v mém životě a zanechal za těch několik týdnů hlubokou stopu. A pak se tu rázem objevil P. Vavřinec Černý, čtyřicátník s mladistvou jiskrou, který se nikdy nebál uplatňovat svou kněžskou autoritu. Jak moc jsem k němu přilnul!

Byl jsem trochu napnutý, když jsem se k němu přišel poprvé vyzpovídat. Tehdy ještě nestála ta pohodlná zpovědní místnost. Otec Vavřinec se vyklonil ze staré, otevřené zpovědnice a rázně zahnal věřící, kteří se usadili v její těsné blízkosti. Sigillum sacramentale se musí zabezpečit. Pokřižoval jsem se, představil, vyznal hříchy a čekal na kněžské slovo.

„A proč neministruješ?“ zeptal se mě.

„Já už su starý kozel!“ (Ano, tak jsem to tehdy vyjádřil.)

„Ale, kdeže! V brodském klášteře běžně ministrují i dospělí chlapi.“ Byl tak přesvědčivý. Neváhal jsem ani chviličku.

Požádat mámu o svolení, to bude asi oříšek. Lehnul jsem si k ní večer do postele a vyklopil svou touhu. „Klidně si ministruj, jen aby to nezhoršilo tvůj studijní prospěch.“ Obávala se. Právě naopak, maminko. Dá se říci, že v dalších, těch náročnějších ročnících gymnázia jsem si výborné známky udržel. Vysvědčení z gymnázia dokládají, jak blahodárně na mě setkání s Kristem a bohoslužbou zapůsobilo:

Před konverzí, v tercii (1993/4), jsem býval ukázkový dvojkař, který se v nižších ročnících tu i tam prolajdal v nejednom předmětu i k trojce (zvláště si cením té z tělocviku z primy, navázal jsem tak na svou druhou třídu, kdy mě známkovala soudružka Fialová).

Kvarta (1994/5) – stále před konverzí: První pololetí trojka z matematiky, dvojka z deskriptivní geometrie a chemie. V druhém pololetí se mi prospěch skokově zlepšil. Asi jsem přímo nezmoudřel, ale dal jsem se vyhecovat samolibým Milanem. „Já že nemohu mít jedničku z matematiky a vyznamenání? Šak já ti ukážu, ty pazgřivče!“  Ve druhém pololetí, černé na bílém, jen jediná dvojka, a to z fyziky! První, co jsem udělal, zamával jsem tou listinou před Milanovýma očima. Ten už nejspíš na své někdejší štengrování zapomněl. Já se ovšem koupal v pocitu zadostiučinění.

Po konverzi ve kvintě (1995/6) – dvojky ze zeměpisu, matematiky, jakož i informatiky a výpočetní techniky v prvním pololetí, ale v tom druhém jen dvě chvalitebné, a sice z matematiky a fyziky.

Sexta (1996/7): Pololetí první přineslo dvojky ze zeměpisu, matematiky a fyziky; druhý poločas matematiky, fyziky a chemie. Škaredých známek z tělocviku jsem byl ušetřen, protože jsem byl od cvičení osvobozen kvůli Scheuermannově chorobě a chondropatii čéšek.

Septima (1997/8): čtyři dvojky v prvním pololetí (zeměpis, matematika, chemie a tělocvik), tři dvojky v druhém pololetí (zeměpis, matematika, fyzika).

Oktáva (1998/9) – v obou pololetích dvojka z matematiky, dále z dějepisného semináře, v tom druhém i ze Společenskovědního semináře.

A tak jsem jednoho všedního dne stál v ministrantském úboru u oltáře a chvěl se před ním jak osika; přitahoval mě jako magnetická hora. Bylo mi jasné, že toto místo už nechci opustit. Oltář – láska na první pohled.

Vášnivý, přímo strhující pocit, který jsem do té doby nepoznal. Zbožnost jiných ministrantů, o něž jsem se později v naší farnosti staral, mi byla záhadou. Podezříval jsem je z jakési liknavosti. Nyní již nepochybuji, že měli Ježíše rádi, ale jinak než já. Byla to jejich zdravá klučičí zbožnost, u mě to byla láska téměř snoubenecká.

Tento zážitek také zanítil mé zaujetí pro liturgii. Je to ona Hérakleitova řeka, do níž se dvakrát nevstupuje. Proměnlivá, proměňující.

Jako užaslé dítě jsem se v sakristii vyptával otce Vavřince na každou drobnost, která souvisela s bohoslužbou, a kněz trpělivě odpovídal. P. Vavřinec mi v těchto měsících byl opravdovým „otcem a mystagogem“[2].

Toužíval jsem po liturgii květnaté, rozkvetené jako lužní les. Nyní toužím po liturgii strohé. Simplex nobilitas. Liturgie, která brzdí lidský rozmach, aby vyniklo Boží mocné působení. Vybavuje se mi jedna scéna z Fitzgeraldova románu Něžná je noc. Začínající filmová hvězda pozoruje letní byt amerických zbohatlíků ve Francii. Byla to „okázalá skromnost“; kolik důmyslu a snažení musila hostitelka vynaložit, aby vyvolala u návštěvníků tento mocný dojem? Proti tomu stojí liturgie. Skromnost neokázalá, která praští do očí. Nepotřebuje šamana ani houbu ayahuascu, ani bubínek, ani rytmus, ani mantru. Jen Duch svatý postačuje, vzývaný hlasem církve v epiklézi. Hodně mě v tomto ohledu naučila stará liturgie.

[2] „Erat nobis pater et mystagogus.“ Stojí na náhrobku slavného liturgisty P. Odona Casela.