X

Můj první biblický příběh

22Tu Daniel promluvil ke králi: „Králi, navěky buď živ!

23Můj Bůh poslal svého anděla a zavřel ústa lvům, takže mi neublížili. Vždyť jsem byl před ním shledán čistý a ani proti tobě, králi, jsem se ničeho zlého nedopustil.“

24Král tím byl velice potěšen a poručil, aby Daniela vytáhli z jámy. Daniel byl tedy z jámy vytažen a nebyla na něm shledána žádná úhona, protože věřil ve svého Boha.

(Dan 6; ČEP)

 

„Marťo, ty ještě neznáš Daniela v jámě lvové?“ obrátil jsem se k jednomu z našich zuberských ministrantíků po dnešní mši, „To si musíš poslechnout.“ A dal jsem se do vyprávění. Asi bylo z mého zanícení znát, jak vzácný je mi tento příběh. Zároveň jsem si vzpomněl na své dětství…

 

Jednoho dne k nám přišla na návštěvu Bohunka Ondrušková (jiná Bohunka než má první dětská láska), kamarádka mojí sestry. Nesla si pod paží pěknou kreslenou Bibli, asi se vracela z náboženství, a já jsem do ní chtěl za každou cenu nahlédnout. Byl jsem otravným bráškou v punčocháčích, který holky nechtěl ani za nic nechat o samotě. Zálibně jsem si listoval v tom papírovém zázraku. Nic podobného jsem dosud neviděl. Ohromil mě především jeden obrázek: mladý muž v turbanu vprostřed jeskyně plné děsivých šelem. Nemohl jsem z něho spustit oči. Co to má jenom znamenat? Bohunka mi ochotně vysvětlila, oč v daném příběhu šlo: „Vidíš? To je Daniel, který neposlechl zlého krále, a proto byl hozený mezi lvy, kteří ho měli rozervat na kusy. Ale Bůh ho zachránil, takže se mu nic nestalo.“ Bylo to neuvěřitelné, pohádkové, strhující.

Čím to, že mě Daniel v jámě lvové tolik zaujal? Asi proto, že Bůh zachraňuje své věrné ze spárů nepřátel v pravý čas a dává jim vyváznout z bezvýchodnosti. Když je nouze nejvyšší…

Miluji ten úchvatný příběh dodnes, ze všech starozákonních mě nepochybně ovlivnil nejvíce. Také si někdy připadáte, že jste vehnáni do slepé uličky, z níž není úniku? Cítíte, že jste na tuto zem, spolu s panem Heideggerem, „vrženi“? Proste směle o přímluvu: Spravedlivý Danieli, oroduj za nás.

 

Pro správné pochopení uvedené biblické zprávy je třeba dodat, že nemělo jít jen o výstřední druh popravy, jímž by se zahladilo rouhání vůči božskému panovníkovi. Pro Judejce byl určený trest zvlášť tvrdý:

Byli přesvědčeni, že když je člověk roztrhán a sežrán dravou zvěří bez řádného pohřbu (srov. Dt 28,26; 1Kr 14,11; Jer 7,33), je vytržen z obecenství lidu, které jinak ani smrt nemůže zrušit (srov. Gn 25,8). Daniel má tedy být vydán věčné záhubě. Lví jáma to jednoznačně vyjadřuje.[1]

 

Bůh se tedy o svého spravedlivého postará na této zemi, ale i na věčnosti.

Vybavuje se mi v této souvislosti krásný barvotisk z knihy babičky Hödlové Poutnická hůl znázorňující souboj andělů (už zase ty milé duchové bytosti) a rohatých ďáblů o Mojžíšovo mrtvé tělo. Kniha oblíbená mezi katolíky, vydaná roku 1898 v Kolíně nad Rýnem. Krom Daniela šlo vlastně o jediný náboženský příběh, který si z dětství vzpomínám. Co na tom záleží, že šlo o povídání apokryfní? Bylo vzrušující. Ukazovalo, jaký význam a hodnotu má tělo prorokovo.

Kniha Daniel byla sepsána již v době, kdy zbožní židé očekávají odměnu od Boha na onom světě. Zůstat bez pohřbu je smutné, nicméně na tom náš věčný život nezávisí. Jako křesťané o pohřbívání dbáme, ale není to střed naší náboženské praxe. Vzpomeňme na svatou Moniku, jak nabádala své syny v Ostii: „Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.“[2]

Daniel se nebál lvů, kteří nemohou nikterak ohrozit jeho věčný život. Neprosil ani o pozemské žití. Jen se rozhodl zůstat věrný. Kristus Pán hovoří o semenu, které musí padnout do země a odumřít (srov. J 12,24). Bezejmennému učedníkovi Kristus velí: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ (Lk 9,60) Ano, nesporně, jsou i důležitější věci nežli pochovávat.

A svatý Ignác z Antiochie (+107), Daniel křesťanského starověku, chtěl být zuby šelem přímo rozemlet. Nic se nebál o svůj věčný úděl. Svatí Boží před smrtí vyznávají spásnou víru, o osud těla se strachovat nemusejí. Ke slavnému vzkříšení dojde tak i tak.

Postupně se nám množí pohřby bez obřadu, zesnulí nejsou někdy ani pochováni. To už ale nevychází z pohnutek náboženských, ale myšlení světského, často lhostejného, bezcitného, materialistického. Sejde z očí, sejde z mysli.

Uvědomělí křesťané věnují loučení s těly našich zesnulých péči přiměřenou.

 

Příběh o mladičkém Danielovi se musí líbit každému malému klukovi v punčocháčích. Ve svých osmi letech jsem důrazně prohlašoval, že tomu nevěřím ani za mák. Tohle se přece stát nemohlo! Ovšemže jsem ale toužil po takovém světě, kde se tyto věci dějí. Kde se Bůh zastává svých věrných. Touha po spravedlnosti je vetknuta do lidského srdce; touha po Bohu, který hříšníky trestá a spravedlivé odměňuje, jak praví tridentský katechismus.

Tyhlety bájné, nikoli vybájené příběhy musely mít neobyčejný blahodárný vliv při utváření věřících, čestných věřících po dlouhá staletí, od synů Izraele až k synům církve. (Koho mohou komunisté postavit na jejich místo? Pavlíka Morozova? Pravdomluvného Uljanova?)

Vybavuje se mi vznešený sarkofág Junia Bassa uložený v Museo pio cristiano, jež je součástí muzejí Vatikánských: mladík Daniel se tu objevuje hnedle několikrát se svými lvíčaty. Nebo je to spíše Kristus zmrtvýchvstalý? Možná právě přednáší Hospodinu žalm: „Mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.“ (srov. Ž 16,9-10; liturgický překlad)

A také si prohlížím kresby z římských katakomb. Daniel je jejich častým námětem. Obyčejně vypadá, jako by mezi těmi šelmami velebně tancoval. Inu, výsostným duchovním uměním je tanec se lvy.

*

První skutečný Nový zákon, v němž jsem si četl, pocházela z knihovničky babičky Miličkové, jak ještě poukážu.

Moji první vlastní Bibli mi darovali pod vánočním stromečkem roku 1996 tatínek s maminkou. Byl to snad nejkrásnější dárek, který jsem kdy od nich dostal. Moc jsem si toho vážil. Tím dárkem mě podpořili na dobré cestě. Věděli, že Písmo svaté mě opravdu nepokazí.

 

„Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši.“ (Jak 1, asi 21)

[1] Výklady ke Starému Zákonu IV., ed. Starozákonní překladatelská komise, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998, 601.

[2] Srov. celou devátou kapitolu in Augustinus Aurelius, Vyznání,

srpen 2022
Po
Út
St
Čt
So
Ne
1
2
3
4
5
6
7
8
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4

13. 8. si připomínáme

Blog pana faráře

Polednice pátek (24. června 2022 - Porto)
„Tam se třásli strachem, kde nebylo strachu.“ (srov. Ž 13)     Hurá, podařilo se mi vypravit takřka padesátičlennou skupinu poutníků do Portugalska. Zpočátku vše...