X

Muž bez hlasu - vzpomínka z bohoslovecké praxe v rajhradském hospici (2000)

„Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem; byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zvěst. Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní.“ (Lk 1,19b-20)

 

Usmyslel jsem si, že postupně obejdu všechny ty kobky žalu na mém poschodí a každému z pacientů se osobně představím. Ocitne-li se na takovém místě, kde padají lidské naděje, kterýkoli mládeneček, bude přece vždycky vítán. Ne proto, že z něj jednou bude osoba duchovní; svým mládím září jako hvězdička na obloze a oni se mohou na prchavou chvilinku přenést do doby, kdy byli ještě zdraví a v rozpuku. (A malé vnoučátko, které si babičce sedne na klín, to dělá hotové zázraky.)

Zbýval mi už jediný pokoj. Jako Hannibal jsem vkročil dovnitř a zahlaholil: „Dobrý den.“ Můj pozdrav zůstal bez odpovědi, o mlčící stěny se odráželo jen vrčení jakýchsi přístrojů. Vládlo tam ponuré šero. Oči pozvolna uvykaly tomuto hrobu. Uprostřed, na lůžku jsem zaostřil – lidského tvora se slavíkem v hrdle. Tracheotomie. Nesvůj jsem se naklonil nad něj a vlídně začal mluvit. Tu otevřel ústa i on a z toho ohyzdného kovového otvoru se ozvalo ostré hvízdnutí. Strašně jsem se lekl. Nebyl by mě nikdy vyděsil muž se železnou maskou, ale tohle bylo skutečně hrozivé.

Zbaven rozumu jsem utíkal pryč, pryč od toho těla, jež za mými zády sípalo stále rychleji a naléhavěji. Čím více chtělo promluvit, tím více působily jeho pokusy divočeji a varovněji. Znělo to jako policejní píšťalka. Chyťte zloděje! Zmocnila se mě jakási podivná, nevysvětlitelná provinilost. Kdo jsem já, abych zaneprazdňoval bezbranné muže s tracheotomií? Srdce mi v tom kalupu bilo na poplach. Připadal jsem si jako lovná zvěř vyděšená ranou z brokovnice.

Jakýpak měl ten nemocný asi hlas, než mu rozřezali hrdlo, aby se mohl ještě několikrát na tomto světě nadechnout? Uměl zpívat? Dojímal svým hlasem? Recitoval pro radost? To už se nikdo nedozví. Teď jen naháněl hrůzu.

Jako by mi před očima ožil jeden dávný příběh z evangelia: Kněz Zachariáš byl za svou nevěru načas ztrestán němotou (Lk 1). Také tomuto muži uvízl hlas v hrdle. Podle té naléhavosti mi chtěl asi mnoho sdělit. Možná mu bylo jen šíleně teskno a potřeboval vylít své srdce, dokud tíživé víko od hrobky nezaklapne. Snad jen čekal na ošetřovatele, který si k němu sedne a bude se trpělivě snažit o rozluštění těch hvízdavých vět. Snad.

Tolik toho chceme říci, ale málokdo nám naslouchá. Možná druhé svým sípáním děsíme. Mnoho věcí nedokážeme vyjádřit, protože se vymykají našim slovům. A často nám i ten hlas selže.

Vyběhl jsem tedy z jeho pokoje, který pokojem nebyl. Vypískán nebožákem. A pak jsem se jen ohromně styděl za svou přestrašenost. Nikdy jsem už mezi ty čtyři zdi nevkročil.

únor 2024
Po
Út
St
Čt
So
Ne
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
1
2
3

27. 2. si připomínáme

Blog pana faráře

P. Antonín Bělík (1932-2002)
Otesány, obroušeny vybrané ty kameny, jsou na vhodná místa všechny rukou Mistra vloženy, by tvořily v chrámu stěny, ladným slohem skloubeny. (Urbs Jerusalem beata, dle...