Nejkrásnější lichotka

Učiň mě, Pane, nástrojem (sv. František z Assissi)

(k patnácti letům kněžství)

Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte:

„Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ (Lk 17,10)

I.

Píše se 27. května 2021. Zúčastnil jsem se děkovné mše v olomouckém dómu, spolu s dalšími duchovními jubilanty.

Patnáct let kněžství! To je přeci důvod k díkůvzdání. Uháněl jsem do staroslavné moravské metropole s opravdovou chutí. Zejména jsem se těšil na našeho šedivého arcibiskupa; ještě před několika týdny nahlížel na druhý břeh. Vrátil se z koronavirové jednotky mezi nás a dobrý Bůh mu přidal další léta. Zázračné uzdravení jako u krále Chizkijáše (+687 př. Kr.):

10Řekl jsem: Uprostřed svého života mám odejít k branám podsvětí mám postrádat zbytek svých let. 11Řekl jsem: Nemám (už) vidět Hospodina v zemi živých, nemám už hledět na nikoho mezi obyvateli světa. 12Můj příbytek je stržen, je ode mě odnesen jako stan pastýřů. (Bůh) svinul jako tkadlec můj život, odřízl mě od osnovy. 14V slabosti se mé oči (zdvihají) vzhůru, Pane, trpím násilí, zastaň se mě! 17Hle, v pokoj se změnila má hořkost! Tys tedy zachránil mou duši z propasti zhouby, ano, za svá záda jsi hodil všechny mé hříchy. 18Vždyť podsvětí tě nebude slavit ani smrt tě nebude chválit. Ti, kdo sestupují do jámy, nebudou čekat na tvou věrnost. 19Kdo žije, jen kdo žije, bude tě slavit jako já dnes. Otec bude o tvé věrnosti vypravovat synům. 20Hospodine, zachraň mě, a za zvuku citery budeme zpívat po všechny dny svého života v Hospodinově domě. (Iz 38,10-12d.14; liturgický překlad)

Tento chvalozpěv mám velice rád a je skvělé, že ho tvůrci římské Liturgie hodin začlenili mezi ranní kantika[1]. Vždyť každé probuzení je malý zázrak, je důvodem k obdobnému díkůčinění.

Ve své homilii nám arcibiskup krátce poděkoval za věrnou službu, především vynalézavost v dobách nejtužších protiepidemických omezení. Pohladilo to u srdce už proto, že obyčejně neděkuje ani nechválí. Poté ovšem, zcela nečekaně, odbočil a začal rozdílet úkoly. Co uděláte, abyste znovu přivedli do svých kostelů ty věřící, kteří si odvykli od nedělní mše? Měli byste upřímně zpytovat svědomí a ještě více se nasadit. A teď padlo to hrozivé slovo: Máme se vynasnažit, abychom se stávali čím dál „užitečnějšími nástroji“ v rukou Božích. Zabořil jsem hlavu mezi kolena a po zbytek promluvy už jen vrčel.

Nesedla mi tato hořká medicína. Letmé uznání se kvapně proměnilo v jakousi trpkou výčitku. Nástroje? Už tedy nejsme dělníky na vinici, ale naostřenými motykami.

Každý tvor na této zemi má býti užitečný: Tráva se zelená, aby ji dobytek spásl; včelky poletují, aby roznášely pyl z blizny na bliznu; pouze člověk se vymyká vší účelovosti. „Fecisti nos ad te…“ – „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“ Díky ti, Augustine, svatý učiteli!

Pro onoho muže v biskupských insigniích, do jehož dlaní jsem skládal slib poslušnosti, jsem tedy nástrojem. Aha, nepříjemné prozření.

Tehdy, 24. června 2006, se mně tázal, přesně na stejném místě: „Chceš stále vykonávat kněžskou službu jako věrný spolupracovník biskupa – to prosím nepřehlédněme – a v Duchu svatém vést Boží lid a sloužit mu?“

A pak pozvednul ve světicí modlitbě ruce k nebi a naléhavě žádal svatého Otce, dárce všech milostí, aby mu poslal „pomocníky“ (sic!), aby mu v jeho nedostatečnosti pomáhali vykonávat apoštolský úřad.[2]

Ó jé, co se během těch patnácti let odehrálo, že už v nás nespatřuje ni své „spolupracovníky“ ani „pomocníky“, ale více či méně užitečné nástroje? Museli jsme ho dost zklamat.

Uznávám, hodně nám schází k dokonalosti a působíme mu hluboké vrásky. Nebýváme přesní jako Leksellův gama nůž; nejednou se podobáme kose, a to pořádně tupé. Záleží na tom?

Každého z učedníků Spasitel vyzývá k pokoře. Chce, abychom v sobě pěstovali postoj „služebníků neužitečných“. V Pánově slovníku však nenajdeme nic o „užitečných nástrojích“. Spíše své vyvolené nazve „přáteli“, Petra, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, Ondřeje, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Tadeáše, Šimona Kananejského i Jidáše Iškariotského. Po zmrtvýchvstání svých jedenáct poprvé oslovuje „bratry“ (Mt 28,10 a J 20,17). Jak závratné vyznamenání!

Oněch dvanáct miloval tak vroucně, že jim umývá nohy.

Chápete, co jsem vám učinil? – obrací se k nim – Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. (J 13, 12b-15)

Pán se o své učedníky staral. Nebyli pro něho nástroji.

II.

Při ponoru do své jednačtyřicetileté duše (Počítá se nesmrtelné duši vlastně čas? Asi ano, vždyť i ona začala existovat v daném časovém okamžiku.) jsem objevil, jak velice mi záleží na úsudku svých představených, které ctím a miluji; i to mé nejapné brblání to vlastně dokazuje. A především, prahnu po tom, aby byl se mnou Kristus, aspoň trošku, trošinku, spokojen.

Často se ptám: Stálo to moje dosavadní snažení vůbec za pochvalu? Stálo vůbec za něco?

16. května 1887 sloužil don Bosco v právě posvěceném římském kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova mši. Bylo to u bočního oltáře Panny Marie Pomocnice (jak jinak!). Svědkové potvrdili, že trvala neobvykle dlouho a že při ní hojně plakal. Najednou viděl celý svůj život a pochopil, že jeho plahočení pro spásu nesmrtelných duší marné nebylo.[3] Tohoto hlubokého smíření se mu ovšem dostalo až osm měsíců před smrtí! Byl by pošetilý člověk ten, který by chtěl zakoušet uspokojení ze svého díla předčasně.

Pokud jde o mě, nejsem na chvále závislý. K lichotkám jsem se stal netečným. Radost z uznání bývá pramalá a brzy odeznívá. Máloco mě potěší. (To už se více rozparádím, když zaslechnu nějakou tu výtku.)

Připomínám si jedno poučení od sv. Řehoře Velikého:

Když se slabé mysli dostane za dobré skutky závanu lidské přízně, často ji to odvádí k vnějším radostem. Klade pak svůj vnitřní cíl až na druhé místo a bez zábran se s potěšením věnuje tomu, co slyší zvenčí, takže se neraduje ani tak z toho, že se stává blaženou, jako z toho, že se to o ní říká. A tím, že dychtivě naslouchá hlasům, které ji chválí, opouští vlastně to, čím už začala být.[4]

Můj oblíbený Pierre Richard byl označen v jedné veselohře – cituji – za „sexuální kulomet“. To by zrovna mně nepolichotilo. A jemu tehdy, pokud si vzpomínám, také ne. Věřím, že mnoha chlapákům by to převelice zvedlo sebevědomí. Jednomu udělá dobře to, druhému ono.

Jisté lichotky se mi vyloženě příčí a připadám si při jejich poslechu jako ta kočka s čertovským pohledem, kterou hladíte proti srsti. Pokud nechcete riskovat bolestivý škrábanec, hlavně mi neříkejte: „Vy jste, otče, úplně normální.“

Při této větě mi totiž před očima přeletí plejáda kněží trapných, o nichž již byla jednou řeč. Zdatní pijané, myslivci s pérem na klobouku, show men…

Vlastně mi v uplynulých letech polichotily jen dvě věci:

Odehrálo se to při loučení s paseckou farností roku 2016. Před shromáždění předstoupil starší ministrant Honza a pronesl: „Otče, kázal jste vždycky naplno, ať byl kostel narvaný nebo tam bylo jen pár babiček.“ A pokračoval s dojetím, „Díky vám se každá všední bohoslužba stala svátkem.“ Kluci v jeho věku jsou upřímní, snad proto mě tato chlapská pochvala tak zahřála u srdce. Myslím, že o jeho uznání jsem stál.

Věřím, že taková lichotka by vzpružila snad každého „normálního“ kněze.

Druhou pochvalou mě poctil náš zuberský farník, když mi přál k letošním narozeninám: „Uvádíš nás do liturgie.“ Vyjádřil to křišťálově prostě. Díky, Jardo, to jsem zrovna potřeboval slyšet. Nepěstuji kaktusy jako můj ctěný předchůdce, nenocuji pod širákem jako předpředchůdce ani neběhám za mičudou. Uvádím do tajemství, jsem mystagogem.

Pro tohle žil také benediktin a učenec Odo Casel (1886-1948).[5] Po celý svůj vědecký život kroužil okolo velikonočního mysteria. Se sestrami v Herstelle slavíval velikonoční vigilii uprostřed noci. Mozková mrtvice jej stihla 28. března roku 1948 právě v okamžiku, kdy zazpíval: „Lumen Christi.“ – „Světlo Kristovo.“ Vydechnul za svítání. To, o čem neúnavně kázával, stvrdil i smrtí.

Jeho duchovní dcery mu na náhrobek v místním kostele nechaly vytesat: „Erat nobis pater et mystagogus. Byl nám otcem a tím, kdo uvádí do svatých tajemství.“

Něco podobného bych přál každému z kněží, aby na ně farníci vzpomínali nejenom kvůli opraveným svatyním, ale také kvůli tomu, že je naučili rozlišovat v říši symbolů a vtáhli do posvátného dění.

[1] Viz úterý druhého týdne žaltáře.

[2] Srov. Římský pontifikál.

[3] „Ora, guardando indietro nella vita, gli pareva di comprendere proprio tutto. Valeva la pena fare tanti sacrifici, tanto lavoro, per la salvezza di tanti ragazzi.“ Teresio Bosco, Don Bosco. Una biografia nuova.

[4] Řehoř Veliký, Komentář k Jobovi in 2. čtení matutina z pátku 8. týdne liturgického mezidobí, (Lib. 10,47-48: PL 75,946-947), Denní modlitba církve.

[5] Knih a článků existuje spousta. Odkazuji pouze na tento zdroj: A. Parati, Pionieri del movimento liturgico. Cenni storici, Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2004, 93-97.