Povidla ze zpovědnice (čti povídka ze zpovědnice)

„Zpovědnice není mučírna.“ (papež František)

Vzrušuje vás představa, jak to asi probíhá při zpovědi? Někdy to je opravdu „vzrůšo“, jindy velká nuda. Stalo se to v Dlouhé Loučce. Tamější farníci měli přednost oproti jiným: Nehřešili. To ni dělalo vrásky na čele. Nyní, v Zubří, je to úplně jiné. Zpovědnice bývá obležena, a když se k ní blížím, srdečně se směji, což některé vyvádí z míry, jiným to dodává, nemohu popřít, odvahy. „Důstojný pane, vy jste vždycky tak veselý, když nás jdete zpovídat.“ – „Víte, já se raduji z toho, že nejsem jediný hříšník.“

Věřící z Dlouhé Loučky prostě nehřešili. A „Šumvaláci“, ti rázovití Hanáci, jakbysmet. Po brzké době jsem pochopil, že není kněžským posláním v nich pocit viny probouzet, ale od viny je osvobozovat. S dušemi oněch starých sedláků jsem vedl nezřídka dlouhé diskuse, naprosto nesmyslné, o užitečnosti svaté zpovědi. Byly to repliky přímo divadelní.

„A pročpak, bratře, nechodíte ke svatému přijímání?“

„Protože jsem nebyl u zpovědi.“

„A proč tedy nejdete ke svaté zpovědi?“

„Protože nemám hříchů.“

„No dobrá, nemáte-li hříchů, proš tedy nechodíte ke svatému příjimání?“

„Protože jsem nebyl u zpovědi.“

Václava Havel by zajásal nad těmito vysoustruženými větami.

Jednoho dne jsem seděl v jedné z těch tmavých skříní a čekal jako pavouk na mušku, kterou uloví snáze trpělivost nežli důmyslná taktika. Čekal jsem jako lev v úkrytu a z mých nozder vycházela v tom ledovém kostele bělavá pára. Čekal jsem jako holubice, jež uvízla ve skalní rozsedlině. Seděl jsem ve stínu smrti jako naši praotcové. Poslední verše z Liturgie hodin jsem už přežvýkal a mé duše se zmocňovala přímo oblomovská marnost.

Z dlouhé chvíle jsem se jal listovat v Obřadech pokání. Je to jedinečná kniha, asi jde o liturgickou publikaci čtenou ze všech nejméně. A kdyby neexistovalo našich sšeřelých zpovědnic, kde vyfukujeme z chřípí po zimních večerech onu býčí páru a kdyby nebylo oné nesnesitelné lehkosti bytí, byla by čtena snad ještě méně nežli sebrané spisy Vladimíra Iljiče Lenina.

Po chvíli mě upoutala jedna červená rubrika. Zněla asi takto: „Kněz přijme kajícníka lidsky.“ Fajn. To dělávám. A dále: „Dá mu vhodné rány, a tak mu pomůže k úplné zpovědi.“ Pořádný objev, panečku. Ihned jsem si představil, jaké údery, forhandové či backhandové by platily na smilníky či modloslužebníky. Také zpovědní místnůstka by se dala opatřit účelnými skobami či háky, kde by se komíhaly, na výstrahu, důtky či jiné důmyslné bičíky. Nebylo by vhodnějšího nápravného nástroje nežli bičík na nenechavé prstíky zlodějíčků nebo hrubý pilník na drsný jazyk drben. Také jsem si uvědomil, jaké „vhodné rány“ by prospěly k mojí úplné zpovědi. Brzy jsem ale procitl z těchto bujných představ: Písmenka v Obřadech pokání byla drobounká, oči šeru neuvyklé. Zachvíli se ale ukázalo, že sdělení bylo formulováno malinko jinak. Jediné zrádné písmenko. „Dá mu vhodné rady, tak mu pomůže k úplné svaté zpovědi.“ Tak tedy rady, nikoli rány.

To je opatření každého dobrého otce.