X

Slova

Matka je osobou, která nás učí štěbetat. Nejen to, přímo utváří vztah k jazyku. Za každým Seifertem byla matka. Díky své mamince mluvím jako slovácký šohaj: furt krůžlám jabka a křápu ořechy.

Nejkrásnější vzpomínky z dětství mám spojeny s matčiným hlasem čtoucím Hrubínův Špalíček. Lepší spojení snad býti nemůže. K modrému světlu v porodnici a matčině ruce přibylo tedy slovo. Hle, moje další sudička.

Matka nás, oba sourozence, vedla ke slušnému vyjadřování. Během mých dětských let neutrousila přede mnou žádné nevhodné slovo (a to platilo i o otci). Stále nezvládám vyslovit nic sprostého. I když mám sto chutí vykřičet do světa něco jadrného, jako by mi nějaký padací most uzavřel hrdlo, a moje mluvidla oněmí.

 

Vždy jsem tíhl ke slovesnému umění; dnes je mluvení a psaní můj dennodenní chléb. A nejen to. Mám za to, že mě máti nevědomky už v předškolním věku připravovala k tomu, aby můj život byl v souladu se slovem, abych se jednou stal služebníkem Slova, „hlasem volajícího na poušti“ (srov. Mt 3,3). Mohl bych nyní promluvit o svém milém Janu Křtitelovi, ale počkejme, jistě k tomu dojde v dalších kapitolách.

Jak bych se v dospělosti mohl zamilovat do Slova, které se stalo tělem, kdyby mi matka nebyla představila slovo lidské?

Starý pán Hrubín byl již dávno mrtev a přitom přicházel, bez odmlouvání, večer co večer k mojí postýlce. A také si k nám tiše přisedal pan Jiří Trnka a prstem ukazoval na baculatého Honzíka u krále. Tak to je tedy můj rodný jazyk, kolik je v něm citu a jak dokáže dojmout. A spolu se mnou naslouchal i chemlonový dudek nad mou hlavičkou:

Jak to bylo, pohádko?

Zabloudilo kuřátko

za zahradou, mezi poli,

pípá, pípá, nožky bolí.

Ve vysokém obilí

bude večer za chvíli.

 

„Povězte mi, bílé ovsy,

kudy vede cesta do vsi?“

„Jen se zeptej ječmene,

snad si na to vzpomene.“

 

Kuře bloudí mezi poli,

pípá, pípá, nožky bolí.

„Pověz, milý ječmínku,

jak mám najít maminku?“

Ječmen syčí mezi vousy:

„Ptej se pšenic,

vzpomenou si.“

 

Kuře pípá u pšenic,

nevědí však také nic.

„Milé kuře, je nám líto,

ptej se žita, poví ti to.“

 

Kuře hledá žitné pole,

ale to je dávno holé

a na suchá strniska

vítr tiše zapíská:

 

„Vždyť jsi doma, za chalupou,

slyšíš, v stáji koně dupou,

kocour ve stodole vrní

a tvá máma za vraty-

-zob zob, zobe bílé zrní

s ostatními kuřaty.

 

„Děkuju ti, žitné pole!“

„Pozdravuj tam ve stodole.“

„Koho, milé políčko?“

„Zrno i to zrníčko.

Ať se ke mně zjara hlásí,

vychovám z něj nové klasy.“

 

A tak mámu zakrátko

našlo malé kuřátko.

 

Ze všech dětských básní si nejvíce pamatuji právě tuto, protože hovoří o domovu, kde je nám dobře, o mamince, o dětské bezstarostnosti, o světě, který sice nahání hrůzu, ale současně je také plný pomocníků – andělů, když o ně hezky poprosíme. Svět plný naděje…

***

Teprve o třicet let později jsem objevil i Hrubínovo dílo pro dospělé a získalo si mě. Protektorátního roku 1940 napsal k poctě zesnulého dědečka:

Bůh dovolil ti svůj kříž poponést.

Svět vyprahl a v poušti jeho trýzně

třpytí se křest

tak jako krůpěj rosy na divizně.[1]

 

Verše nádherné, zvukomalebné, věrohodné; vrcholné básnictví, zrozené v básníku křesťanovi.

 

Jsem vskutku rád, že do mých dětských komnat před dobrodružnými romány nejprve vstoupila paní poezie.

[1] Výňatek z básně: F. Hrubín, «Včelí plást», in Idem, Básně, Host, Brno 2010, str. 149

červen 2024
Po
Út
St
Čt
So
Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7

13. 6. si připomínáme

Blog pana faráře

Víra a pochybnost
Plus enim nobis Thomæ infidelitas ad fidem quam fides credentium discipulorum profuit. (Řehoř Veliký, Z homilií na evangelia 26 in Patrologia latina 76,1201n) A ještě na...