X

Slyšet vizi 12. května 2020 - věnováno všem vyznavačům politického newspeaku

 

Také vy, milí čtenáři, jste si uložili, v zájmu zachování duševního zdraví, informační karanténu? I vás unavovalo sledovat, kolik spoluobčanů se tou malou fotogenickou mrškou nakazilo, kolik z nich zemřelo a kolik naopak vyléčilo?

Dnes v pravé poledne se obrazovka ve farní kanceláři opět rozjasnila a já stanul na půdě naší Poslanecké sněmovny. O řečniště se právě opíral jeden rozhněvaný muž: Požadavek na prodloužení nouzového stavu prý pokládá za naprosto nepřijatelný.

Tomu se ještě dalo rozumět. Pak zazněla věta, která by se měla buď cenzurovat tiskařskou černí, anebo vylévat v bronzu pro další potomstvo: „My prostě chceme od vlády slyšet vizi.“ Jak tvárná je hovorová čeština. Obratně šmejdí kdesi mezi nesmyslem a dokonalostí. (Nevím, kde zrovna lovil náš dnešní hrdina. Snad v Máchově háji, naslouchaje zborcené harfy tónům.) Docent Oliva či doktorka Pravdová z Ústavu pro jazyk český by po uvedeném výroku skočili, jako se vrháme po mastném bůčku, když odzvoní čtyřicetidenní půst.

Pustil jsem si onu znamenitou repliku beze zvuku ještě jednou a pozorně zahleděl do naléhavých očí řečníkových. Tihleti pánové jsou tak pohlceni přesvědčením o vlastní veledůležitosti. Pupek světa neleží na Římském fóru, ale Malostranském náměstí.

Bezděčně jsem si vybavil misionáře Františka Xaverského, kterak píše z Dálného Východu Otci Ignácovi a neodpustí si jadrný odsudek těch peciválů na Sorbonně. Kolik duší hyne vaší vinou, páni teologové! Asi by i tyhle pražské honorificence pěkně počastoval. Hybaj do práce! Byla by to taková „kulturní revoluce“ po jezuitsku. (Mám za to, že by se světci pranic nelíbilo ani toto moje bezúčelné tlachání. Tolika domorodcům jsem mezitím mohl svěřit základní pravdy víry. Tolik z nich jsem už mohl naučit znamení kříže, Otče náš a Zdrávas? Kaji se hluboce.)

 

„Slyšet vizi.“ Nemohu se toho divného obratu zbavit. „Slyšet vizi.“ Při jeho promýšlení dospějeme buď k mystickým výšinám, nebo ztroskotáme na mělčině.

„Mít vizi“, to patří do běžného náboženského slovníku. Zahlédnout, co se běžným zrakům skrývá. Ale „slyšet vizi“? Vybavuje se mi v paměti jedna známá kněžna: „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“

 

Nazírání je tím nejvyšším, čeho je lidský duch schopen. Na této zemi bývají takové okamžiky výjimečné, připomínají jasné záblesky uprostřed noční bouře. Omilostněné duše sice příležitostně vize dostávají, avšak prim u nich hraje sluch. Jím totiž přijímáme Boží slovo, abychom mohli pohotově odpovědět. Blahoslavené vaše uši, že vidí, a blahoslavené vaše oči, že slyší.

 

V hodinách slohu se mi vždy líbil nad jiné útvary „popis“. Zdá se tak přízemní ve srovnání s románem či epopejí. Málokde však může vyniknout jazykové mistrovství, ba virtuozita tak mocně. Zkus popsat třeba jen tvar jilmového lístku či vystihnout jeho klouzání po peřinách vzduchu. Mezi viděním a slyšením zeje hluboká propast. Ještě hlubší, než mezi viděním a viděním. Pohleďme na výtvarné umělce nespokojené s výsledkem svého díla. To přece není to samé, co jsme spatřili, jenom chabý náznak.

Jak druhým zprostředkovat nepopsatelné? Aby naše proslovy neskončily jako rokokové siluety, na nichž nerozeznáš tvář Rousseauovu od pana Richelieu, Edisona od Járy Cimrmana.

Vzpomínám na jedno nezvyklé surrealistické setkání roku 1999. Spíše to bylo setkání se surrealistou. Jmenoval se Lubo Kristek. Na břehu Vranovské přehrady měl vilku a také poustevnu se skleněnou nymfou. A k tomu děsuplný ateliér: ocelový rám z postele vypletený nikoli drátem, ale pastičkami na myši. Černé truhly, rozpáraná břicha krejčovských panen, z nichž vylézaly bakelitové pupeční šňůry z recyklovaných vysavačů. A především tam překáželo jakési beztvaré, tmavě hnědé kulovité těleso. Na diváka vyvíjelo přímo uhrančivou sílu. Umělec si toho nemohl nevšimnout. „Víte,“ přispěchal s vysvětlením, „Od dětství mě pronásleduje jeden přízrak…“ Napětím jsem se nadechl: „On je to vlastně takový atonální akord.“ Atonální akord. Aby mu dokázal čelit, ztvárnil ho. Pan Kristek musel být jedním z těch vizionářů, kterým bych si troufnul říci: „Chci od vás slyšet vizi.“

Sestra Faustyna dokládá ve svém slavném Deníčku, jak byla rozčarována z prvního návrhu obrazu, jež vešel do dějin pod názvem ikona Božského Milosrdenství. Převyprávět druhému, co jsme zahlédli, je ještě svízelnější.

Tak daleko pan poslanec ve svých úvahách zřejmě nedospěl. Přejme mu, aby vizi nejen slyšel, ale také ji prorocky zřel. „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění.“ (Joel 3,1)

„Pojď a podívej se,“ říká Filip Natanaelovi cestou za Mistrem z Nazareta. (srov. J 1,46)

Blažený apoštol tedy směl Krista vidět. My o něm pouze slyšíme a už to samé rozněcuje nitro. I Šavel ho spatřil, tam u damašské brány; jeho průvodci pouze vnímali čísi hlas.

 

Tato doba vskutku nepotřebuje krizové manažery, ale proroky. My všichni sešikovaní za panem Rakušanem úpěnlivě voláme: „Pane premiére, my od vás chceme slyšet vizi!“

Když judským vládcům teklo do bot, doptávali se zkroušeně proroků; jednou ustrašený Saul před pelištejskou přesilou, jindy Jójakín při obléhání svatého města Jeruzaléma.

Nesporně i nyní nadešel čas proroků! Pravých, nikoli lživých; Eliášů, nikoli Pythií. Nechť mluví, nechť nás burcují třebas k pokání, jen ať jejich jazyk neumlkne. Ať směle nabízejí s Churchillem „krev a pot“. Ať nás odnaučí ptát se do úmoru: „Co může pro vás udělat vlast?“ a naučí dávat odpovědi na otázku: „Co ty můžeš udělat pro ni?“ (J. F. Kennedy)

 

„Dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů.“ Dotíral na Samuela nespokojený Izrael (1Sam 8). A jak jsme na tom my, synové novověku? Neměli bychom volat po vůdcích, ale po prorocích. Podmanivých diktátorů, těch by se i v matičce Evropě našlo víc než dost.

Je třeba dáti přednost jasnozřivým prorokům před slepými vůdci. Zmatené, zatoulané ovečky této země usedavě žadoní po jediném božském Pastýřovi, který je přivede k napajedlům.

duben 2021
Po
Út
St
Čt
So
Ne
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2

16. 4. si připomínáme

Blog pana faráře

Tři přání (napsáno 20. května 2020)
Máš čtyřicet let. Tato jobovská zpráva mě zastihla či postihla 20. května léta Páně 2020 během mého požehnaného působení v rázovitém Zubří. Po dlouhé době jsem...