X

Směšné kněžstvo

„Ať ve mně zbude i jiskřička humoru“

(z ranní modlitby svatého papeže Jana XXIII., citováno dle Kancionálu 024)

 

 

Všechno nasvědčuje tomu, že smích je skutečnou lidskou potřebou. Nechápu škarohlídy chrlící ze sebe břitké odsudky: „Kdo se směje, neví čemu, podobá se přihlouplému.“ Kéž raději vypadám blbě nežli smutně. Denně se sháním po větší dávce – humoru.

Po mém tatínkovi mi nezbylo mnoho památek. Škoda. Střežím si ale jeden barevný snímek: Prošedivělý čmaňovsko-rosákovský knír, pod nosními dírkami sírově odbarvený, to kvůli vášnivému kouření. Víte, co mě nejvíce zaujalo? Ty nyvé oči! A přitom si ho vybavuji jako neutuchajícího smíška. Často se smál a ještě častěji rozesmíval druhé.

Smažím si vejce na špeku…

a ač je očím do breku,

ústa se smějí

(Karel Kryl, Martina)

 

O jéje, při pohledu do zrcadla jsem shledal, že mám ten samý, teskný pohled a čím truchlivější bývám, tím více se potřebuji – chechtat.

 

Ó blažený, úlevný smíchu, vítej a ovlažuj horečná čela. Velcí komikové bývali stejně zádumčiví: Jan Kašpar Debureau, Petr Nárožný, Vlastimil Brodský… Hlubocí umělci odlehčující svou tíž nakažlivým řehotem. (A můj milý Hugo Haas, nebyl na tom vlastně podobně?)

 

Před časem začala docházet na zuberskou faru na kus dobrého slova a porozumění jedna dívka. Plachá sněhová vločka, křehounká jako čokoládový Mikuláš. Bojí se lidí; aby se od nich odřízla, nepřetržitě cosi poslouchá ze svého PDA a navíc má na uších zvukotěsná sluchátka, ozdobu každého traktoristy.

Už vím jak na ni. Od začátku do konce se ji snažím rozveselit. Připadám si jako princ Václav z rodu Neckářů. Je tam jen jediný rozdíl. Moje šíleně smutná princezna smích nepolyká. Vybuchuje jako Stromboli a nemůže přestat. Občas hýká jako umanutá oslice, jindy vydává třítaktový klapot jako trabant. Žízní zmučený poutník na cestě do Mekky, když narazí na žírnou oázu; hltá lačně a bláznivě. Bože, jak je tato dívenka zmořená! Tolik potřebuje pít. V tomto stavu by byla vyprázdnila i jedovatou číši. Děvče, bez živé vody nepřežiješ a já ti ji dám. Navzdory tomu, že jsi kněz? Právě proto. Přece „de o život“, řekl by pan Werich.

 

V dnešní době již není důstojných pánů. Kněží bývají směšní, anebo k smíchu. Tak bych si přál vklouznout do té první komůrky. Vyjímáme se v naší společnosti jako betonový Prior ve středu barokní Olomouce. Lidé si z nás dělají šprťouchlata. Bez nás by jim ale bylo neveselo, takže Pán Bůh zaplať za jejich šprýmy.

Robert Fulghum byl jednou přizván na oběd k řeckopravoslavnému biskupovi. S pověstnou americkou prostořekostí se hierarchy zeptal: „Neznáte nějaké pěkné vtipy?“

Jeho Eminence, chanijský Despotis, ke mně zvolna otočil svou bledou tvář s bílým vousem, uštědřil mi takový ten pohled, který měl znamenat „blahoslavení chudí duchem“, nepatrně se usmál a dál se věnoval pitvání grilované růžové rybky na svém kvalitním porcelánovém talíři.

(…)

Kdepak, tenhle pán nejspíš žádné vtipy nezná. Což je teda legrace.

Hostitel na slavnostním nedělním obědě na sobě má dlouhý černý hábit, kolem krku blyštivý zlatý řetěz a na hlavě něco jako rouru od kamen s víčkem.

Nechci se nikoho dotknout, ale když se někdo takhle vymódí k obědu, tak musí mít dost solidní smysl pro humor. Jenže on žádné vtipy nezná. Přesto není v jeho společnosti k smíchu daleko – stačilo by mu na frňák nasadit červený šaškovský nos a postavit ho před zrcadlo. (srov. zamyšlení «Liturgický smích» in Co jsem to proboha udělal?, Argo, Praha 2007, str. 29.)

 

Děkuji Robertovi, že se odvážil vyslovit to, co si stejně všichni o nás kněžích myslíte. Působíme jako pan Brouček při svých epochálních výpravách na Měsíc, anebo jako mimozemšťanka Majka, ktorá koncom sedemdesiatých rokov Spadla z oblakov do rozvitej československej socialistickej spoločnosti. Jsme divní. Proč bychom to měli zastírat?

Věhlasný Oremus-gesicht současníka už nedráždí, ale vede k chichotání. Navzdory tomu by nebylo moudré se ho jen tak, mírnyx tírnyx, vzdát. Kdy už se konečně smíříme s tím, že se od zbytku světa budeme lišit?

 

Slyšel jsem, že v lanškrounském kostele opět proběhne vystoupení Lucie Bílé. O přestávkách prý bude bavit obecenstvo P. Czedlik. Fóry tohoto panáčka jsou směšné, ale myslím, že on sám k smíchu není. Zatím.

Zažil jsem mnoho směšných kněží. Zrovna si ani nevybavím takové, kteří by komičtí nebyli. Don Camillo není čirým výplodem spisovatelské představivosti. Mnohé kněžské výstupy by se uplatnily ve veselohrách hořkých či trapných. Pěkně by se to též vyjímalo na filmových plakátech – nová crazy komedie Farář tropí hlouposti.

Nepřeháním ani za mák, znám kolegy, kteří jsou opravdu až k popukání. Mezi nimi vyniká nad jiné P. Ladislav. Má dobré srdce, i když mi leze na nervy tím, že za každým rohem čichá, čichá ďáblovinu. Je pověstný svou odříkavostí, nezměrnou láskou k Pánu Bohu a také vášnivým vztahem k Bohorodičce.

Tento svěží sedmdesátník objíždí se svým eskamotérským představením české a moravské kostely a dělá radost letitým babičkám, neprovdaným stárnoucím pannám, jakož i nešťastným manželkám. Začíná se mší svatou, poté strhne svrchní roucho a v bílé říze vede dlouhé modlitby. Jakmile zazní jeden z mariánských šlágrů, přiskočí k oltáři a něžně vezme do náručí sochu Panny Marie, zjevivší se ve Fatimě. Muziko pozor! Sólo pro otce Ladislava a jeho vyvolenou! A pak s nazaretskou pannou divoce krouží okolo Božího stolu, dokud se v přítomných nedostaví útěšné stavy vědomí. Anatolští dervišové by jen závistivě přihlíželi svému soupeři.

Jednou je to gavota hodná tanečního mistra, jindy šavlový tanec, nejčastěji však tvořivý, živelný verbuňk, při němž vážený páter jako šohaj vyhazuje sádrový odlitek vysoko nad hlavu. Výš, výš a ještě výš!

Co na to Matka Boží? Nejspíš má radost, že ji někdo po dlouhé době protočí. Život světice je tak fádní! Děkuji ti, můj rytíři!

Slyšeli jste o novém pořadu České televize? Bude se jmenovat „Když kněží tančí“. Vcelku odvážný počin. Diváci nemusejí pochopit, o jaký žánr vlastně jde: taneční, parodii nebo frašku?

 

Neméně úspěšným kabaretiérem byl kněz, jehož jméno budiž ponecháno v bájné bezejmennosti. Biskup jej poslal na římská studia rovnou z nespoutané charismatické komunitky sídlící za Plzní, co by kamenem dohodil. Těžko se smiřoval s tou tichou mší, bez citového náboje. Když na něj připadla služba hlavního celebranta, využil své šance. Postavil se k předsednickému křeslu, jiskrné oko upřel do lavic, kde svatě pospávali chlapci v černých klerikách, a šoumensky zařval: „Vždyť je to tu jak na pohřbu. Takže si trochu zazpíváme.“ Nenechal se omezit těžkopádným ornátem a zkušeně zastal roli roztleskávačky: „Kdó stvóřil mrkající hvězdy, mrkající hvězdy, mrkající hvězdy? Kdó stvořil mrkající hvězdy? Náš dobrý Bůh.“ Konečně vylovil z rukávu trumf, který v pánské společnosti zanechal mocný dojem: „Kdó stvóřil píchající ježky, píchající ježky, píchající ježky?“ – Ein Kessel buntes und katholisches.

 

Moji milí spolusměšní kolegáčci! Buďme poctiví ve své službě a nehrajme si na poděse. Svou vynalézavostí možná ohromíš, ale svatým jurodivým se jentak nestaneš. To musí přijít samo od sebe. Ani se nesnažme za každou cenu přizpůsobit společenské poptávce. Být chic není snadné. Kdo chvíli stál, už stojí opodál. Nebudeš-li ve střehu, skončíš vyfiknutý jako východoněmecký švihák u Pravčické skály. Věř mi, svou starou černou reverendou s třiatřiceti knoflíčky nic nepokazíš. Ta zůstává nadčasová, pokud ti ji ovšem ve skříni moli nesežrali.

A co já? Chvílí bývám k smíchu, jindy zase směšný. A když se mě dotkne ješitnost, pouštím si od Robbieho Williamse I am wonderful, i am beatiful, i am me.

Raději nudný nežli trapný! Prosím tučným písmem vysázet na smuteční oznámení!

srpen 2020
Po
Út
St
Čt
So
Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
5
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6

5. 8. si připomínáme

Kristián

Posvěcení římské baziliky Panny Marie

1. čtení: Jer 31,1-7
Žalm: Jer 31
Evangelium: Mt 15,21-28

Blog pana faráře

Výklad mešního obřadu 7.
Liturgický pozdrav Po znamení kříže se obrací předsedající k věřícím liturgickým pozdravem: „Pán s vámi!“ Předsedá-li sám biskup, užívá slov Zmrtvýchvstalého: „Pokoj vám.“ (Lk 24,36) Vzkříšený Kristus...