X

Spontánní modlitba

Pronášet modlitbu vlastními slovy. Kdysi to byl opravdový hit mezi mladými!

Vzpomínám si docela přesně, na svou první spontánní přímluvu. Pronesl jsem ji v hokejové hale (sic!), která se nalézá ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Nezdá se vám takové místo dost důstojné? Nepohoršujte se, prosím. Bylo to hlavní stanoviště, kde se od 6. do 10. července roku 1997 odehrávalo celostátní setkání mládeže.

Po celodenním bohatém programu se tam shromáždily k večerní adoraci tisíce holek a kluků v maskáčích, džínách a šusťákových soupravách, až zimní stadion praskal ve švech. Když byla mezi nás přinášena velebná svátost, všichni poklekli, na tribunách i v prostorách kluziště. Tam, kde běžně řičí kotel a hřmí rozjaření fanouškové, se najednou rozléhal zpěv k Pánově poctě. Poté se začal z účastníků, naprosto přirozeně, utvářet malý had, který se šinul do těsné blízkosti zlaté monstrance. Jeden za druhým, džíny, maskáče i šusťáky ochotně pronášely do mikrofonu své úmysly. Také já jsem se odhodlal, vyklouznul z družiny bojkovických kamarádů a zamířil ke Kristu. „Děkuji ti, Pane Ježíši, za dar svatého biřmování, které jsem směl před několika měsíci přijmout. Dej mi poznat, k čemu mě voláš.“ Jedinečný zážitek. Moje modlitba už nebyla jen mojí, ale stál za ní zástup tak velký, že by se nedal spočítat. Nevděčím snad za své duchovní povolání oné rozechvělé přímluvě?

V té sportovní svatyni nám bylo dobře, jako Jakubu, Janu a Petrovi na hoře Proměnění. Povznesenou náladu nám nepokazila ani Morava, která o kousek dál zlověstně hučela a chystala se užuž rozlít ze svého řečiště. Nemálo „děcek“ z Poodří už během tohoto klanění dobře vědělo, že ztratilo svůj domov a nebude se mít kam navrátit. Přesto se smály, večer ve spacáku v učebnách hradišťských škol nás nevytopené obšťastňovaly černým humorem a hlavně se modlily.

Tam na stadionu nepůsobila spontánní modlitba rušivě. Poprvé v životě jsem zakoušel, jakou jednotu utváří Duch svatý. V našem starobylém farním kostele v Nezdenicích se odehrával eucharistický výstav o prvním pátku, leč beze slov. V chrámu vládlo útulné příšeří, jen v gotickém kněžišti se rozléval tichý jas. Škemral jsem u našeho pana faráře, aby se adorace konávala častěji. Přestože mi nevyhověl, předpokládám, že z této prosby měl upřímnou radost. Kdyby za mnou dnes přišel sedmnáctiletý hoch s podobnou prosbou, mé zkornatělé kněžské srdce by od radosti poskočilo. Jinoši a s nimi panny, koukněte do zrcadla, jak vám to sluší, když jste zapálení pro Krista. (Porovnejte to s výrazem ve tváři, když se v kostele nudíte!)

 

Zjednodušeně řečeno, liturgie v dnešní podobě se vyklubala z onoho nevyzpytatelného, nebezpečného úkazu, jejž zoveme liturgickou improvizací. Bez ní by se nebylo mohlo ani ustálit takové množství rituálních rodin, na Západě a především na Východě. Byzantinci, Asyřané, Koptové, Arméni, ambrosiáni, mozarabští křesťané, maronité atd.

Spontánní modlitbu vytlačila svatá matka církev ze slavení liturgie už někdy v pátém století. Jisté známky tohoto procesu lze ovšem vysledovat už v Hippolytově Apoštolské tradici (začátek třetího věku).

Proč se ale vlastně s improvizací u Pánova oltáře skoncovalo? Na ochranu pravověří, především učení kristologického a trojičního. Mohli bychom to nicméně popsat i mnohem trefněji: Spontaneita začíná být omezována, aby se uchovala vážnost nedovzdělaného kněžstva. Představení bludařů mluvívali leckdy přesvědčivěji. Stačí si přečíst příslušné kánony z afrických synodů v Hippo či Kartágu z přelomu čtvrtého a pátého století. Snad i Boží lid býval místy poučenější ve věcech víry než jeho pastýři. Rozhodně nešlo o dobrácké přihlouplé stádečko. Pevné modlitební formuláře posloužily jako užitečný a neobyčejně slušivý fíkový list či kožená suknice zakrývající nahotu oltářních služebníků. A Bohu díky za tyto poklady: Bývají nedostižné po stránce slohové i obsahové.

I v osobní modlitbě, ještě donedávna, vévodily modlitby naučené, s církevním schválením. Jón Svensson (zesnulý roku 1944), jezuita původem z Islandu, vzpomíná ve své roztomilé knížce Jak Noni došel štěstí (Wie Noni fand das Glück) na okolnosti své konverze na katolickou víru. Ke každému katolíkovi tehdy patřila spolehlivá modlitební kniha. Snaživý chlapec ji obdržel od svého kodaňského kmotra; říkal si v ní tak svědomitě, že neopomenul ani Modlitbu vdovy za nebohého chotě.

V současnosti došlo k jakési obnově zájmu o liturgickou improvizaci. Je-li zapovězena při mši svaté, nepozorovaně se vmísila do eucharistické úcty mimo mši. Před druhým vatikánským koncilem by něco podobného nebylo ani myslitelné. Svátostné požehnání se v podmínkách běžných farností konávalo v neděli odpoledne a byl přesně dán jeho průběh. Žádný prostor k osobní tvořivosti se knězi nenabízel. Sami činitelé poslední liturgické reformy byli zaskočeni obnoveným zájmem o eucharistickou adoraci v Božím lidu a mezi mladými zvlášť. Ostatně ona hromadná setkání katolické mládeže jsou toho nesporným dokladem.

 

Máme-li docenit krásu spontánní modlitby při svátostném výstavu, měli bychom se ještě před plavbou poučit od zkušených námořníků a seznámit se s nebezpečnými mělčinami, zrádnými víry a smrtícími útesy. Jen tak dosáhneme kýženého přístavu:

Vypráví se o jedné nevydařené adoraci v Arcibiskupském kněžském semináři v Praze. Vicerektor shledal po otevření svatostánku, že schází velká hostie. Do monstrance tedy uložil malou partikuli. Se znatelnými rozpaky pak zahájil klanění těmito slovy: „Dnes jsi mezi námi, Pane Ježíši, ještě menší než obvykle.“ Asi by Otcové afrických synodů tomuto knězi vlídně doporučili, aby příště, na obranu maličkých, raději mlčel.

Show must go on. Přešlo se ke spontánním modlitbám, dosti strojeným a vyumělkovaným. Bohoslovci se v šeru kaple culili, zubili a čím dál slyšitelněji chichotali. V tomto třaskavém ovzduší se ujal slova jeden oddaný ctitel svatého kapucínského pátera Pia z Pietrelciny a nesměle špitnul: „Pane Ježíši, prosíme tě, dej své církvi další svaté pyje.“ V prostředí formujícím mladíky ke svaté zdrženlivosti to vlastně dávalo smyslu. Vážnost příslušné eucharistické adorace ovšem byla nenávratně pryč.

 

„Snaha o společenství je znamením pravé modlitby v církvi.“ Dočteme se v Katechismu (srov. článek 2689) To nám bylo mohutně zdůrazňováno také v Teologickém konviktu. Každý student se musel povinně zařadit do nějaké modlitební skupinky. S nevolí a troufalostí devatenáctiletého vševěda jsem tehdy procedil skrz zuby: „Sine spolčo nulla salus.“

Jistě se najde mnoho duší, které se nikdy s žádným modlitebním společenstvím nesetkaly, a přesto vedou velice bohabojný život. Orátorská družina není samospasitelná. Nezastírám, že tento způsob duchovnosti řadě spolubratří vůbec nevyhovoval. Spontánními výlevy těžko snášel především Roman z Karlových Varů. Byl to už zkušenější třicátník, překladatel z francouzského jazyka, příležitostný tvůrce televizních scénářů, muž s vybraným vystupováním. K objevu víry u něj došlo v prostředí konzervativnějším. Hodně se modlil a vedl odříkavý život. Měl krásný starosvětský klobouk a revoltoval proti svobodomyslným manýrám panujícím v konviktu. Volal po řádu. U bohoslovců upoutal největší pozornost svým jedinečným čtenářským vkusem. Diviš Kartuzián, Čtyři knihy o posledních věcech člověka. Zvláště si liboval v té části nadepsané Po smrti. Zlotřilí kolegové se mu odvděčili tím, že mu na jeho pokoji zřídili úhledný katafalk. Bylo to vtipné a Romana to vlastně potěšilo.

U některých lidí si spíše pamatujeme loučení, nežli první seznámení. Kým by byla Madame Butterfly bez závěrečné scény – v níž se rozžehnává, zrazená žena, s dítětem a celým nespravedlivým světem. Kým by byla Tosca bez svého skoku z hradeb? „O Scarpia, avanti Dio!“

Ono loučení v Teologickém konviktu bylo ostatně jakýmsi svébytným žánrem. Dokonce se to neobešlo bez kapely. Stojí za zmínku, že všichni členové této muziky cestu ke kněžství brzy vzdali. (Z toho plyne poučení pro naše seminaristy, nevstupovat do rytmických kapel.)

Tyto „pohřby“ byly za obě pololetí tři. Když jsme se loučili poprvé, zpívali naši litoměřičtí Brouci neskutečně dojemně: „Skončili jsme, jasná zpráva.“ Ať žije Olympic! A dokonce přidali tehdy čerstvou pecku od Chinaski. Kamarád odletěl na první signální domů na Moravu. „Jaký si to uděláš, takový to máš!“

Na nádražíčko, kde už tolikrát nasedali zkrachovalí bohoslovci, se tentokrát ubíral Roman. Vysněný výstup po oltářních stupních byl přerušen, asi napořád. Na jeho poslední pouti ho vyprovázeli zjihlí konvikťáci. A na závěr tohoto konduktu kráčel spirituál Jindra. Už tu chyběla jen tklivá cikánská muzika. Na pohřbu musí každý dobře hrát svou roli. Od faráře po nebožtíka. Od toho posledního se očekává prostá odevzdanost.

Roman se vyhoupnul do vlaku a připomínal se svým kloboukem blahoslaveného císaře Karla, který – zbaven trůnu – hrdě odplouvá na Madeiru.

Pak se naklonil z pootevřených dveří, jako orel rozepjal křídla a jako pták osvobozený z ptáčníkovy léčky zacvrlikal, ani drze ani uctivě: „Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte.“

Ne, tak to nebylo.

Jak to jenom řekl? „Tentokrát se budu smát já.“? Helenka Vondráčková – lehký popík? To by bylo proti Romanovu stylu.

„A přece se točí!“?

Je to tak dávno, že si to nemohu ani vybavit.

„Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“?

Ale ne. Zvesela zavolal: „A Jindro, nezapomeň za mě obětovat nějakou tu spontánní modlitbu.“ Nebylo to nezvalovsky patetické „Sbohem a šáteček“, ale bylo to promyšlené, jak se na bývalého scenáristu sluší. Jako když torreador zasazuje nečekaně býkovi poslední ránu.

 

Nene, nic nenamítám proti spontánní modlitbě, kolébce všech ritů na Východě i na Západě. Zvlášť u dětí a mládežníků ji přímo doporučuji. Díky ní se synům a dcerám Božím může rozvázat jazyk a mohou rozmlouvat s Hospodinem svobodněji a důvěrněji, jako s otcem. Také je možné, že jeden náctiletý může být osloven příkladem svého vrstevníka. Exempla trahunt sine dubio.

U nás v Zubří se několikrát do roku pořádá velká schola před vystavenou velebnou svátostí tzv. večer chval. Ještě jste o tom neslyšeli? Přitahuje ještě větší zájem než samotná mše. Působí to tak bezprostředně. Možná byste nevěřili, že za tímto večerem stojí hodiny a hodiny zkoušek. Ani prokládané modlitby nejsou spontánními v pravém slova smyslu. I to je vše uchystáno na lístečcích. Dobrý dramaturg je neviditelný dramaturg. Proč bychom se tomu měli podivovat? Naší tužbou přece není ohromit svou okamžitou nápaditostí. Holky, k nimž se postupně přidávají i naši vyspívající ministranti – vysloužilci, na těchto modlitbách duchovně rostou.

 

 

Do spontánních proseb mladí leckdy vkládají nadšení a cit. I já jsem to dělal, dokud, dokud se mi pro můj sentiment nezačali spolužáci z konviktu posmívat. Proto se zdráhám či ostýchám projevit při veřejné modlitbě něhu a vroucnost.

Také bych si připadal trapně, kdybych měl napodobovat některé ze svých kněžských spolubratří s dětskou dušičkou. Ono ve čtyřiceti letech zní poněkud komicky, když při eucharistickém výstavu na letním táboře děkují „za skvělý vepřový řízek a supr kuchařky“.

Nemučte nás, panáčkové! Hoďte za nás raději, někde v ústraní, nějakou tu spontánní modlitbu.

 

Ve středu pozornosti, milí a vážení bratři, kéž není naše výřečnost ani vynalézavost, nýbrž Kristus.

březen 2021
Po
Út
St
Čt
So
Ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4

3. 3. si připomínáme

Blog pana faráře

Olivova monstrance
Také i vy, milí čtenáři, častěji myslíte na své někdejší nadřízené? Já si vybavuji obličeje učitelů, milované i protivné, obávané i zbožňované. Nořívám se do...