X

Tvář biskupa – tvář otcova

Chválu vzdejme proslulým mužům z našich předků podle jejich posloupnosti.

Někteří muži vládli jako králové a prosluli svými hrdinskými činy,

jiní byli obezřelými rádci a pronášeli prorocké výroky.

Jiní spravovali lid svými radami, svým pochopením moudrosti lidu a moudrými řečmi svého učení;

jiní pěstovali hudbu a psali básnické příběhy;

jiní byli bohatí a obdaření mocí a žili v pokoji ve svém obydlí.

Ti všichni byli uctíváni svými současníky a za svého života oslavováni.

(srov. Sir 44 dle Jeruzalémské bible)

 

V našich chrámech nalézáme tolik podivných předmětů: Třeba takovou sošku svatého Aloisa ze sakristie farního kostela ve Vidči. Světec mlčenlivě stojící na skříni, v dobré společnosti Neposkvrněné z Lurd, už rozhodně nepřipomíná odříkavého souchotináře. Zatímco Panna Maria prošla citlivým zásahem restaurátorky, patron katolické mládeže dalšími a dalšími nátěry jen zmohutněl. Vyhublá zachmuřená papulka neduživého jezuitského chovance se postupně nadouvala, dokud se nerozjasnila jako půlměsíc nad Káhirou.

Každé z pokolení Lojzíka, z úcty nelíčené, přelíčilo. Oddanost a tvořivost lidu se na jeho oduševnělé kráse podepsaly jako rez na damascénské oceli.

Nejzábavnější je ovšem jeho frisura: Tmavé kučery již nejsou tak husté a nepoddajné jak u náctiletých chlapců. Upřímně řečeno vyhlíží značně opelichaně. Kadeře kontrastují s výraznými kouty třicátníků. A máš to: ani ty, můj milý, se nebudeš bujarou kšticí chlubit věčně. Lysina jednou dokoná své ničivé dílo.

S tím křížem v ruce a sytým výrazem na buclatých tvářičkách připomínáš bigotního starého mládence.

Jinoch, který ve svém životě „podivuhodně propojil nevinnost s kajícností“ (denní orace), by se asi propadl do země, kdyby se viděl. Hanbou ne, vztekem.

Je jisté, že nadešel čas k tomu, abych svatého Gonzagu zabalil do měkkounké deky jako hermelínu a převezl na Vsetín ke své prověřené malérečce. Snad na něj nanese tajný lektvar mládí, pak teprve bude důstojným společníkem „Krásné paní“.

Mám rád svou církev. Z toho jsem ještě nevystřízlivěl, ani po tolika pohoršeních. Dobře vím, že všichni jsme jen nádoby hliněné, tudíž křehké. Vím, že i několik dobře míněných nátěrů ji může zošklivit. Také věřím, že Duch svatý všechny nepatřičné vrstvy dokáže účinně rozpouštět.

 

Prosinec 1998. Arcibiskupský palác – Olomouc. Přicházím požádat o přijetí do kněžského semináře. Poprvé stoupám tím vznešeným schodištěm, v doprovodu svého faráře Vavřince Černého. Po stranách hlídají dva kamenní lvíčci. Krotká zvířátka. Jedno ještě spinká, druhé má už pootevřené oči. Pohladím si je. Nebylo to pro štěstí. Fuj, fuj. Prostě jsme si padli do oka. Takové hrůzu nahánějící šelmičky, ale v jádru jsou to štěňata, která se každou chvílí přetočí na zádečka a nechají se šimrat na bříšku.

Tvář Jana Graubnera, olomouckého arcibiskupa a metropolity moravského, mi připadala uvolněná a chování bezprostřední. Dokonce se dal do nevinného žertování, když viděl mladíka, který nebyl ve své kůži: „Tebe opustila holka?“ Pak se vnímavě zaposlouchal do mé obhajoby.

„Tak dobře,“ uzavřel vlídně krátké posezení, „beru vážně tvoji touhu, ale přeji si, abys na konci příštího školního roku už neříkal chtěl bych, nýbrž já chci.“

Podruhé jsem tu rozpačitě přešlapoval se spolužákem Martinem, odskočili jsme si z teologické fakulty domluvit schůzku pro nás prvňáky. „Hoši!“ křiknul rázný arcibiskupův sekretář, „Tady se smí jenom s kolárkem.“ Asi se někde uvnitř smál, jak nám nezpůsobným zelenáčům nahnal strach. Svého metropolitu jsme nevnímali jinak než otce, k němuž máme volný přístup, třeba i v montérkách.

K Vánocům a Velikonocům nepomucenských alumnů patřívala i audience u jejich velepastýře. „Když se nemůžeme spolu vidět během akademického roku, přijďte mě pozdravit o svátcích.“

V posledních letech už do paláce chodím málo. Arcibiskup čelí spoustě jiných úkolů, pod jejichž náporem velice sesmutněl.

 

Píše se rok 2017. Dnes jsem tu znovu, a kdyby se mě, pln otcovského zájmu, otázal: „Chceš být stále knězem?“ odpověděl bych bez váhání: „Ano, chci.“

Setkání však mělo být poradní: S několika zasvěcenými jsme měli zhodnotit stav probíhajících kanonizačních kauz. Mně v té době byl ústně svěřen případ jedné dívenky z Napajedel.

Sedím v předpokoji arcibiskupovy úřadovny a zvědavě se rozhlížím. Nic zásadního se tu nezměnilo. Také podobizny našich biskupů a arcibiskupů jsou stále na svém místě. Ty nejstarší připomínají tvarem i barvami mariášové kartičky.

Řada z těchto pánů tvořila dějiny moravské i evropské. Nebývali bohatí jako biskupové z Vácu. To, co měli, však uměli vždy prodat s leskem a feudální nádherou. Vzpomeňte na intronizační kočár Troyerův. Šlo o vyřazený vehikl z pařížské vozovny a kolik parády s ním udělal! Měšťané, vojsko i hanácký lid byl těmito svými církevními pány právem uchvácen.

Hierarchové milovaní, vysmívaní i nenávidění. Jindřich Zdík, Bruno ze Schauenburku, František Dietrichstein a taky Antonín Cyril Stojan…

Najednou se mi vybavuje prostořeký Pepin ze známé prózy: „Arcibiskup Stojan, to (…) byl hroznej dobrák, ten rozdával, ať žebráci chlastali nebo ne, každej dostal zlatku.“

A můj zrak se posunul o kousek dál:

Zato pan arcibiskup Bauer, ten byl vošklivej v ksichtě, samej břed a modrá krev. To bylo nepříjemný při biřmování. Ale při posledním pomazání se z toho jeho obličeje několik umírajících tak dolekalo, že jim bylo zase dobře.

 

„Ale ne, mýlíte se!“ začínám vést tichý rozhovor s tím neodolatelným posměváčkem, „není zas tak šeredný. Vždyť na tom nezáleží. Za muže mluví činy. Jen jemu vděčíme za přístavbu olomouckého semináře…“

Arcibiskup Prečan, – skočil mi Pepin do řeči – to byl zase hroznej lidumil. Bral moji maminku za ruce a povídal jí: „Pozdrav vás Pán Bůh, matko, ať vás tady neušlapou.“ A dal jí požehnání a zlatku, protože měl rád báby, tu hlavní oporu církve. Taky míval rád kázání na téma, aby křesťan, když jde do kostela, nebyl cejtit kořalkou. Ovšem skoro všichni arcibiskupi bejvali sportovci na žrádlo. Tak ten Prečan snědl na posezení ošatku holubů a Bauer, ten zase snědl k obědu malý prase a vypil půlku piva.

 

Pepine, jedeš! Ani nebohého Theodora Kohna nenecháš na pokoji? Ať byl jakýkoli, naši arcidiecézi vytáhnul z dluhů a zvelebil:

Valach z židovskýho kořene, vlasy jako len, zlatej cvikr, na prstě ten prsten v ceně několika milionů a navoněnej tím pižmem královským jak nějaká slečna z baru, že to za ním plávlo jak za lokomotivou. (…) Ten, když k nám přijel, tak báby mu chtěly líbat ruce, ale kanovníci je odžďuchovali, aby mu neusoplily rukáv, zato notárovejm slečinkám ze zámku líbal pan arcibiskup ruce sám. [1]

 

Nene, neměl bych toho svůdného Hrabala číst.

„Komu z nich se náš arcibiskup podobá?“ vyvstala mi další znevažující otázka, za kterou bych si dozajista vysloužil Hukvaldy, Mírov nebo Kroměříž. „Jako by z oka vypadl…“ Vtom na parketách zaduněly kroky arcibiskupova sekretáře.

Zasedli jsme okolo vykládaného stolíku. Jeho Excelence právě přibližovala porcelánový koflíček s kávou ke svým ústům, a jak se sluší, vystrkovala svůj malíček. Při hovoru jsem poukázal přítomným pánům na jisté procesní i věcné výhrady. Rázem jako by ty krásné zdi ověšené gobeliny oživly! Náhle jsme se ocitli v jiné době. I tvář našeho hostitele se jaksi proměnila. Božský zjev Castelkornův, který se nechal v grotě kroměřížského zámku zvěčnit jako bůh Adonis! Lejstra rozložená na stole se zformovala do hracích karet a my jsme najednou seděli ve veselé karetní společnosti biskupa Hamiltona. Z ulice se ozýval klapot a ržání ušlechtilých běloušů vyjíždějících ze stájí i povely vozků v livrejích. Slyšel jsem, jak okolo nás cinkají čerstvě vyražené tolary z arcibiskupské mincovny, velícího Radeckého i muzicírujícího Beethovena. Zahlédl jsem útlého Františka Josefa, jak zasedá na trůn. Arcibiskup ve vytržení své poradce neposlouchal. Z jeho úst se linula orákula, jako ze rtů Pythiiných. Snad se jej zmocnil duch velkých olomouckých knížat-arcibiskupů a my jsme byli poctěni podobně jako Jan, Jakub a Petr na hoře Proměnění, že smíme být při tom. S přibývajícím věkem a funkcemi se množí zkušenosti; narůstá neotřesitelné, všezahrnující poznání, hraničící s vševědoucnoustí. Strčili jsme si své nezralé rady za klobouk, uznale jsme umlkli a před touto moudrostí ustoupili, jako couvající poutníci na Svatém Hostýně.

Nyní už bezpečně vím, komu se jeho arcibiskupská knížecí milost podobá a mohu klidně usnout.

Komu čest, tomu čest. Úřad olomouckého arcibiskupa je dodnes nejvýznamnější moravskou institucí. Ztělesňuje tvářnost této malé země v srdci malého světadílu. Mě osobně trochu té přežívající feudální vznešenosti zase tolik z míry nevyvádí.

 

Z Aloisa budou jednou sloupány všechny nánosy zbožných staletí. Věřím, že i ta ustaraná maska na tváři páně arcibiskupově opět padne, aby se zaskvěla jeho pravá líc otcovská.

[1] Srov. ekniha B. Hrabal, Perlička na dně, Městská knihovna v Praze, Praha 2019, str. 46-7. Toto dílo bylo poprvé vydáno roku 1963.

duben 2021
Po
Út
St
Čt
So
Ne
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2

16. 4. si připomínáme

Blog pana faráře

Tři přání (napsáno 20. května 2020)
Máš čtyřicet let. Tato jobovská zpráva mě zastihla či postihla 20. května léta Páně 2020 během mého požehnaného působení v rázovitém Zubří. Po dlouhé době jsem...