X

Výklad mešního obřadu - 10.

Bohoslužba slova

 

U příležitosti blížícího se jubilejního roku 2000 napsal papež svaté paměti Jan Pavel II. apoštolský list, který měl být shrnutím dosavadní historie a slavnostní inaugurací doby nové. Jaký okamžik dějin byl pro lidstvo rozhodující, který změnil tvářnost země podle Karola Wojtyły? Odpověď se skrývá v názvu samotného dokumentu Incarnationis mysterium – tajemství Vtělení.[1]

„Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ komentuje tento převrat evangelista Jan (1,14 – ČEP).

Mezi nás vstoupilo nejen slovo proroků, slovo filtrované lidmi, ale slovo samotné – Boží jednorozený Syn.

Jeho příchod završil všechno dosavadní mluvení. („Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh k našim předkům. V této poslední době promluvil skrze svého syna.“ srov. začátek Žd) Nikdo už nic nepřidá:

Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet! (srov. Gal 1,7-9 – ČEP; 2Kor 11,4)

 

Po Ježíšově odchodu k Otci už není co dodat. Teď je naším jediným úkolem zažít, prorozjímat toto jediné slovo.

 

Rád přicházím každý rok na ekumenickou pobožnost do rožnovského evangelického kostelíku. Obřad se vyznačuje chvályhodnou prostotou a upřímností. Také je mi milé, že se předčítá Boží Slovo přímo z Bible. Pokud je mi známo, dělá se to v evangelických sborech zcela běžně. Tato Bible bývá uložena na nejvýznamnějším místě – na stolu Páně. Leckdy jde o výtisk, který předkové i staletí přechovávali jako ten největší poklad.

U římských katolíků se už dávno ustálila praxe, že předčítáme z lekcionáře, kde jsou úryvky přehledně utříděny na každý den církevního roku. Z dějin víme, že existovaly knihy určené jednotlivým čtenářům Božího slova, tedy pro lektora, žalmistu, podjáhna a jáhna. Tam byly uváděny příslušné biblické spisy tak, jak běží. Místo, které se mělo zrovna číst, se dohledalo podle pomůcky zvané comes, v níž bylo upřesněno pomocí incipitu a excipitu. Z nich se později rodí kapituláře a na konec lekcionáře.

Po druhém vatikánském koncilu, který zasedal v šedesátých letech minulého století, byla nově seřazena i biblická čtení, jež zaznívají při bohoslužbě. Toto dílo ocenil také papež Pavel VI.:

Všechny tyto úpravy směřují k tomu, aby se vždy více u věřících vzbuzoval hlad po Božím slově, který má pod vedením Ducha Svatého povzbuzovat lid nové úmluvy k dosažení dokonalé jednoty církve. Pevně doufáme, že při tomto novém uspořádání kněží i věřící zbožněji připraví svou mysl k večeři Páně a zároveň se budou hlubším rozjímáním Písma svatého den ze dne hojněji sytit slovy Páně. [2]

 

Probudit hlad po slovu Božím, hlásaném, nikoli psaném či tištěném! Přiléhavě to vystihnul jistý kněz z Burkina Faso:

(…) v biblické době měli k psanému textu přístup pouze nemnozí jedinci. Vzpomeňme na Ježíše v synagoze – vystoupí, dostane svitek, čte a všichni naslouchají. S tímto vzorcem se setkávám dnes v Africe. Naše národy žijí v kontextu ústní komunikace, zatímco na Západě už řadu století převládá kultura psaného slova. Mění se tak celá dynamika komunikace a její hodnoty. – a misionář pokračuje – Například v naší tradici má slovo velikou důležitost, není možné ho vyslovit, aniž by se přihlíželo k dopadu tohoto slova na druhého člověka, a proto nelze něco říci a něco jiného pak udělat. Tuto hodnotu je třeba uchovat, abychom pochopili důležitost Písma, které není psaným záznamem, ale slovem, jež je nutno oživit, aby pak jako slovo mohlo být přijímáno. [3]

 

 

Ano, před slovem psaným má přednost slovo hlásané. Jedině ono nás burcuje k odpovědi. Čtené se tedy má v přednesu blížit mluvenému. Jako když přítel přednáší slova z přítelova dopisu, říkával velký evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer.

Samotné knize evangelií[4] se v mnoha církvích prokazuje úcta, ale Kristův hlas, ten zaznívá pouze při jeho přednesu, nikoli četbě. Proto bývá hlásání evangelia provázeno mnoha dalšími dílčími obřady, jimiž se vzdává hold Kristu přítomnému ve svém slově: Může se předčítat z evangeliáře. Užívá se svící a kadidla. Koná se malý průvod. Při přednesu stojíme.

Boží slovo má také své vlastní služebníky.[5] Ve Všeobecných pokynech k Římskému lekcionáři je psáno:

Liturgická tradice svěřila četbu biblických čtení ve mši přisluhujícím: lektorům a jáhnovi. Není-li však přítomen jáhen nebo jiný kněz, čte evangelium předsedající kněz. A není-li přítomen ani lektor, čte předsedající všechna čtení sám. (č. 49)

 

Realita je však jiná: i při pontifikálních, dokonce papežských bohoslužbách prostě čte kdokoli[6]. V některých diecézích nejsou lektoři ke službě Božímu slovu vůbec ustanovováni. V olomoucké arcidiecézi se, pokud je mi známo, po starém vzoru, udílí lektorát výlučně čekatelům jáhenského a kněžského svěcení. Jistě představené k tomu vedou rozumné důvody. Arcibiskupství olomoucké dokonce vytvořilo jakýsi paraliturgický obřad, při němž jsou předávána během bohoslužby osvědčení o absolvování lektorského kurzu[7]. Mezi těmi, kdo jím prošli, se šíří názor, že se tím stali lektory. To ovšem neodpovídá skutečnosti.

Lektor je někdo, jehož osud je bytostně a trvale svázán s Božím slovem.[8] I tehdy, když ve shromáždění nepředčítá, zvěstuje samotnou existencí své prorocké povolání.

Od určité doby, přinejmenším od pátého století nahlížela církev na lektorát jako součást kněžských kompetencí. Nelze však popřít, že v současnosti jde o službu laickou.[9] Přesto mohou, z ustanovení platného Kodexu kanonického práva, přijmout lektorát pouze muži (kán. 230 §1).

Když jsem působil v Dlouhé Loučce, nedaleko Šumperku, musel jsem přede mší obcházet jako vlk kostel a hledat, koho bych přesvědčil, ať se ujme prvního a druhého čtení. Na výběr jsem mnoho neměl. Jeden šedesátník byl skoro slepý: i když vcelku obstojně řídil auto, na čtení si netroufal. Druhá paní byla prakticky hluchá, předříkávat růženec, to ještě ano, ale předčítat z Písma? Třetí byla Slovenka a bála se nevhodné výslovnosti. Jiní jako polní myšky s bázní ustupovali, kroužil-li jsem okolo podoben jestřábovi. Jedna paní, když byla požádána o čtenářskou službu, zaštkala hrůzou a zesinala tak, že jsem měl podezření na srdeční slabost. Nakonec jsem nabyl dojmu, že mé milé farníky by bylo lze roztřídit do několika evangelních skupin: nevidomí, hluší a cizinci. Jako za časů Kristových. Vlastně bych zapomněl ještě na jednu rafinovanou kliku: na ty, kdo si prý doma zapomněli brýle.

Oproti tomu v živých farnostech je ochotných čtenářů dost. Například v Zubří sestavuje spolehlivá osoba pravidelně rozpis lektorských služeb. Čtenáři se přede mší pečlivě seznamují s úryvkem. Díky tomu se prakticky nestává, že by čtoucí působil nepřipraveným dojmem.

Lektoři při výkonu svého úkolu nosí posvátné roucho příslušející jejich službě, jiní čtenáři mohou mít šaty, v nichž běžně chodí.[10]

Lektor čte „hlasitě, zřetelně i pozorně“[11]. Lze zpívat, slovo však nemá být zatlačeno do pozadí.

A ještě jeden zajímavý postřeh. V případě „mimořádných přisluhujících Eucharistie“ (sic! – akolyté nebývají v našich podmínkách ustanovováni podobně jako lektoři) se úzkostlivě dbá o to, aby se na svůj úkol chystali. Musejí bezpodmínečně rok co rok projít duchovními cvičeními a je tomu dobře. Od čtenářů se v našich farnostech nežádá kvalifikace žádná, dokonce se občas objeví i dosti zvláštní úkaz: ti, kteří se vzorně ujmou přednesu, ale posléze ani nejdou ke svatému přijímání. Připadá i vám, že tu něco neklape nebo klape nelibozvučně či rušivě?

Verba loquuntur, exempla trahunt: Za časů pronásledování byli přepadeni v Severní Africe křesťané při nedělní bohoslužbě. Jeden z bodů obžaloby byl ten, že doma přechovávají křesťanské spisy, tedy Bibli. Dotyční si mohli obstarat shovívavost u soudce, pokud vydají Písma, uchovávaná v domech lektorů jako největší poklad. A bylo jich mnoho, kteří v dobách tvrdého severoafrického pronásledování svolili a vydali pohanům do rukou psané Boží slovo. Tito lidé byli potupně nazýváni traditores, což se dá doslova vyložit nejenom jako ti, kdo předali, ale i ti, kdo zradili, podobně jako Jidáš.

Významným úkolem lektorů je, aby se pokoušeli probudit ve svých spolubratřích a spolusestrách nová lektorská povolání. Sloužit znamená vždy dovolit sloužit i jiným.

 

Bohoslužba slova je nedílnou součástí mše. Můžeme se v této souvislosti odkazovat už na velikonoční příběh o emauzských učednících (Lk 24) a jiná místa v Novém zákoně (Sk 20,7-12).  Z Otců se vyplatí zmínit Melitona ze Sard (2. století), z římského prostředí samozřejmě Justina Mučedníka (+162).

 

Skladba platného Římského lekcionáře

Nikdy nebudeme dost vděční Otcům druhého vatikánského koncilu za to, že rozhodli, aby se Božímu lidu předestřely ještě pestřeji než dříve poklady Božího slova.[12]

Nový lekcionář vychází z návrhu, který byl představen na zasedání Rady pro obnovu liturgie v Malines. Je důmyslně uspořádán. Lekce jsou v něm předkládány částečně podle systému polosouvislého čtení (například v liturgickém mezidobí), částečně podle principu tematické harmonizace (hlavně v silných dobách církevního roku).

Neděle a slavnosti Páně mají čtení rozložena do tříletého cyklu: V prvním roce se předčítá z Matouše, ve druhém z Marka, ve třetím z Lukáše. Toto rozčlenění je sice z hlediska dosavadní tradice novátorské, ale po padesáti letech užívání skutečně přináší plody. Dokonce i feriální dny mají, oproti předchozí praxi, své vlastní perikopy. Pro všední dny liturgického mezidobí byl sestaven dvouletý lekcionář, v adventu, vánoční, postní a velikonoční době jednoletý; evangelní úryvky jsou však každoročně totožné.

Neobyčejná péče se věnovala tak dalším dílům lekcionáře. O slavnostech a svátcích jsou vybrané perikopy povinné, o památkách jsou zpravidla nepovinné, pokud nejde výslovně o úryvky vlastní (má se dávat přednost úryvkům z lekcionáře feriálního). Díky navrženým biblickým textům smí kazatel věřícím předestřít, jak se danému světci či světici podařilo ve své době z Božího slova žít a připodobnit se onomu Slovu, které se stalo člověkem.

Lekcionář vztahující se k rituálním a votivním mším nechejme stranou.

V žádné jiné církvi či církevním společenství se tolik nečte z Písma svatého. Zůstává však otázkou, nakolik mu opravdu my římští katolíci nasloucháme.

Naší liturgické knize jsou předsazeny užitečné Všeobecné pokyny, které stojí za důkladnější promyšlení. Já jen poukážu na několik zvlášť hlubokých bodů:

Věřící je povolán k tomu, aby zkoumal texty Písma svatého podle toho, jak se „dnes naplňují“ (srov. Lk 4).[13]

To, že správně prožívám liturgii, si mohu ověřit i podle toho, jaký důraz kladu na Boží slovo.[14]

Při hlásání Božího slova znovu poznáváme, že jsme vyvoleným Božím lidem![15]

Jedině v Církvi, nikoli mimo ni, dospíváme v průběhu staletí k hlubšímu porozumění Písma.[16]

Z hlediska zdravé liturgické spirituality je třeba zmínit i desátý odstavec Všeobecných pokynů: Církev prokazuje Božímu slovu stejnou úctu jako eucharistickému tajemství. Velkoryse nám prostírá „dvojí stůl“ (SC 51), k našemu poučení i posvěcení. Bohoslužba slova a oběti tvoří jeden jediný úkon.

Pastýřům se klade na srdce, aby věřící uváděli do „hlubších znalostí Písma svatého“[17], tak bude jejich účast pozorná.

 

Zacházení s lekcionářem

Jakým způsobem má sloužící kněz s lekcionářem zacházet? V duchu poslušnosti a s ohledem na duchovní prospěch věřících:

V dovolených případech je možné zvolit kratší či delší text.[18] S ohledem na přítomné shromáždění je možno upřednostnit text snazší k pochopení. Všimněme si, že zde nehraje nikdy roli osobní zájem kněze, ale úroveň posluchačů.[19]

I v novém lekcionáři jsou některé biblické verše z pastoračních důvodů vynechány.

Kněžím je dáno mnoho možností, aby jednotlivé perikopy během týdne mohly propojovat.[20] To se ocení především během liturgického mezidobí ve farnostech, kde není každodenní liturgie, a vynechané perikopy jsou důležité pro pochopení čteného. Z hlediska čistě pastoračního by však stálo za úvahu, jestli by nebylo užitečnější vrátit se během feriální bohoslužby k lekcím uplynulé neděle. Nedělní perikopy jsou totiž tematicky stěžejní, a stojím-li tváří v tvář posluchačům s povrchní znalostí náboženství, bude to mít možná větší význam. Jde často ve své podstatě o jakési „zvláštní shromáždění“[21], k němuž je třeba přiměřeně přistupovat.

 

Poté, co jsme si představili, jak důmyslně a užitečně je nový Římský lekcionář sestaven a jak s ním zacházet, se opět vracíme k fenoménu nudy, kterou zakoušejí především mladí lidé při bohoslužbě slova. Svatý Jan Zlatoústý v jednom ze svých kázání říká:

Někdo řekne: „Nerozumím výrokům obsaženým ve svatých Písmech!“ – A proč jim nerozumíš? Jsou snad hebrejsky? Jsou snad latinsky nebo jiný cizím jazykem? Nejsou snad řecky? „Ale jsou řečeny nejasně,“ odpoví. (…) Jsou to jen výmluvy a prázdná slova. Ten někdo řekne dále: „Každý den se poslouchají ty samé věci.“  – Cože? V divadlech neslyšíš stále stejné věci? Na dostizích nevidíš stále stejné věci? Není každá věc stále stejná? Nevychází stále totéž slunce? Nejíme stále ta samá jídla? Chtěl bych se tě zeptat: Když říkáš, že v kostele se poslouchají každý den stejné věci, řekni mi, z jakého proroka jsme četli úryvek? Z jakého apoštola? Z jakého listu? Ale ty nejsi schopen mi to říci, ba dokonce se ti zdá, že zazněly neobvyklé věci. Když tedy chceš setrvávat v nečinnosti, říkáš, že jsou stále stejné věci, ale když jsi tázán, jsi jako bys je nikdy neslyšel.[22]

 

Posvátné mlčení

Přijde mi velice objevné, že Všeobecné pokyny k Římskému misálu zahajují svůj výklad bohoslužby slova paragrafem věnovaným mlčení.[23] Setkáváme se s ním na jejím začátku, po prvém i druhém čtení a po homilii. Díky němu může Boží slovo zaznít a vyznít, rozbušit se jako rozpínající a smršťující se srdce. Není třeba připomínat, že by tento podivuhodný tlukot měl být plynulý a uměřený, nikoli umělý.[24]

 

Perikopy předčítané při nedělní mši

O nedělích a slavnostech se před evangeliem čtou dva úryvky, což navazuje na starobylou tradici celé církve. Mezi první perikopou a evangeliem lze vysledovat v mezidobí tematickou souvislost. Je zajímavé, že v době postní to platí i o druhém čtení. Responsoriální žalm je odpovědí Božího lidu na přečtený úryvek.

Boží slovo je předčítáno od ambonu, nikoli od oltáře.[25] Dovolím si malé odbočení: Jak má správný ambon vypadat? Architektonických řešení může být nespočet. Jeho pojmenování původně souvisí s ideou výstupu. Služebníci slova konali své poslání na vyvýšeném místě. Když se na to ale podíváme jako teologové, slovo Boží spíše sestupuje, do nejhlubší lidské bídy, až na samé dno, aby dosáhlo každého člověka. Ve Starém Městě u Uherského Hradiště se dokončuje podle plánů slovinského plečnikovského architekta Iva Goropevšeka farní kostel Svatého Ducha. O liturgický mobiliář se stará Otmar Oliva z Velehradu. Podlaha elipsovitového prostoru, v němž se shromažďují věřící, se na způsob amfiteátru svažuje. Bronzový čtecí pult by neměl být umístěn jinde než na tom nejnižším místě, pod schodištěm vedoucím do kněžiště.

Před každou perikopou je uveden tzv. titul. Tím nám církev radí, abychom nazírali vybraný úryvek pod určitým úhlem. Jinak vyznívá podobenství o deseti pannách, čteme-li ho na pohřbu, jinak během mezidobí.

První čtení

Při usednutí přestáváme většinou dávat pozor. Proto není od věci, když „předsedající“, jáhen či komentátor několika slovy naladí přítomné ke vnímavému a poučenému poslechu.[26]

O Zeleném čtvrtku při večerní mši se čte o ustanovení velikonoční večeře:

Ustanovení o velikonoční večeři. (Ex 12,1-8.11-14)

 

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

 

Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi v egyptské zemi: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců; bude to pro vás první měsíc v roce. Řekněte celému společenství Izraele: `Desátého dne tohoto měsíce ať si každý opatří beránka pro rodinu, jehně pro dům. Jestliže však je rodina tak malá, že beránka sníst nestačí, ať si vezme ze sousedství, které je (tomu) domu nejbližší, tolik osob do počtu, kolik stačí beránka sníst. Beránek ať je bezvadný, ve stáří jednoho roku, sameček. Můžete ho vzít z jehňat nebo kůzlat. Uchováte ho až do čtrnáctého dne tohoto měsíce, kdy ho k večeru zabije celé shromážděné společenství Izraele. Pak ať vezmou trochu jeho krve a pomažou jí obě veřeje i příčný trám (nad nimi) v domech, kde ho budou jíst. Ať jedí maso tu noc, ať ho jedí pečené na ohni s nekvašenými chleby a hořkými bylinami. Budete ho pak jíst takto: Mějte přepásaná bedra, obuv na nohou a hůl v ruce, a jezte ve spěchu. Neboť je to Hospodinova Pascha (Přejití). Oné noci přejdu egyptskou zemí a pobiji všechno prvorozené v egyptské zemi jak u lidí, tak u dobytka. Nad všemi egyptskými bohy vykonám soud. Já, Hospodin. Pro vás však bude krev (beránka) sloužit jako znamení na domech, že tam přebýváte. Když uvidím krev, přejdu vás, a tak uniknete ničící ráně, až budu zabíjet po egyptské zemi. Tento den si uchováte jako památný a budete ho slavit po všechna svá pokolení jako ustanovení věčné.’“

 

Tento úryvek je novinkou o Zeleném čtvrtku. Není přece jisté, zda Kristus ustanovil svátost Eucharistie během velikonoční večeře. Na druhé straně je zřejmé, že velikonoční rysy obsahuje.

 

Druhé čtení

Druhé čtení je vzato z epištol. Z listů určených pro konkrétní společenství v apoštolských dobách se staly dopisy s nadčasovým poselstvím. Proto jsou uvozovány oním „Bratři a sestry!“.

Připojujeme perikopu ze Zeleného čtvrtku (1 Kor 11,23-26):

Kdykoli jíte a pijete, zvěstujete smrt Páně.

 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

 

(Bratři!) Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku.“ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku.“ Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud (on) nepřijde.

 

Mezizpěvy

Přirozenou odezvou na hlásané Boží slovo je zpěv. Dokonce se jich v naší římské liturgii objevuje několik: žalm, verš před evangeliem a sekvence.

Žalm má být zpíván. Vychází to z jeho vlastní povahy. Není-li to opravdu možné, má být předčítán, podobně jako jiné lekce, tj. bez odpovědí[27]. Zpívat žalmy je ale velice snadné. Méně známé se dají ve všedních dnech nahradit obecnými.

Verš před evangeliem představuje především alelujový verš. Prokazujeme jím královský hold Kristu přítomnému ve svém slově.

Sekvence, tolik oblíbené ve středověku, se objevují několikrát do roku (velikonoční a svatodušní je povinná, nepovinné jsou o slavnosti Těla a Krve Páně a památce Panny Marie Bolestné). Skrývají v sobě ohromné naukové bohatství. Vznikly nepochybně jako rozvinutí alelujového verše.

 

O Zeleném čtvrtku se zpívá výňatek ze 116. žalmu s responsoriální antifonou „Kalich požehnání je společenstvím krve Kristovy.“

 

  1. 12-13.15+16bc.17-18

 

Čím se odplatím Hospodinu

za všechno, co mi prokázal?

Vezmu kalich spásy

a budu vzývat jméno Hospodinovo.

 

Drahocenná je v Hospodinových očích

smrt jeho zbožných.

Jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice,

rozvázal jsi moje pouta.

 

Přinesu ti oběť díků, Hospodine,

a budu vzývat tvé jméno.

Splním své sliby Hospodinu

před veškerým jeho lidem.

 

Odpovídající verš před evangeliem zní takto:

J 13,34

Nové přikázání vám dávám, praví Pán, milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.

 

Evangelium

Služebník evangelia zdraví shromáždění „Dominus vobiscum.“ – „Pán s vámi.“ A ono mu odpovídá: „Et cum spiritu tuo.“ – „I s tebou.“ Nejde o pozdravení ve vlastním slova smyslu ani o předsednický úkon. Jde o slavnostní prohlášení, že Pán je tu právě přítomen ve svém slově. Na rozdíl od úvodního a závěrečného pozdravu se ruce nerozpínají.[28]

Dále se dotkne palcem začátku evangelia určeného k hlásání a vyznačí tam malý kříž. Tohoto gesta si málokdo povšimne, ale mě osobně velice oslovuje. Dotyk lidského s božským, dotknout se nedotknutelného. Nemůžeme se ho zmocnit, ale sám Bůh nám v liturgii dovoluje dotknout se jej.

Deistické pohledy by něčemu podobnému nemohly porozumět. Byly založeny na nedotknutelnosti onoho světa, na představách o prvotním hybateli, který o náš osud nejeví zájem. Je vůči nám spíš daleko než blízko. Jako matematická limita, které se ke své ose přichyluje a v naší časnosti se s ní nikdy nesetká, jenom na věčnosti.

Když se značíme křížkem na čele, vyznáváme tím, že patříme Kristu Ukřižovanému. (Víme, že v dávných dobách byli na čele poznamenáváni otroci.) My si tím obnovujeme také pečeť svatého biřmování. Velký apologeta Lactantius vidí v čele člověka příčný práh, který byl pomazán beránkovou krví (Ex 12,7). Je to ona „ušatá tabulku“ připevněná nad vchodem římských vil, na které je psáno jméno vlastníka. Tento dům mého těla patří Kristu.

Podle sv. Augustina je čelo domovem studu (pudoris domicilium). Když se křesťan veřejně označuje křížkem na čele, vyznává před druhými svou víru v Krista, jehož kříž není hanbou, ale vítězstvím nad všemožným zlem.[29]

Křížek (sigillatio, zapečetění) na čele také zjednává nepřístupnost. Dovnitř nesmí vstoupit nic nečistého.

Před tím, než jde kněz hlásat evangelium, modlí se tichou apologii „Očisť mi srdce i ústa“ – „Munda cor meum ac labia mea“. Tato nádherná skladba se odkazuje na slavné Izajášovo vidění (šestá kapitola), při kterém jeden ze serafů očistil prorokovi ústa žhavým uhlíkem z obětního oltáře. Je-li přítomen jáhen, hlásá evangelium on a kněz mu uděluje požehnání slovy vycházejícími z uvedené modlitby!

 

Kněžské apologie (kromě Munda cor meum zmiňme ještě formuli, kterou se modlí předsedající před svatým přijímáním Domine Iesu Christe, Fili Dei vivi, případně Perceptio Corporis et Sanguinis Domini nostri Iesu Christi) vzbuzují u některých teoretiků nelibost. Jsou údajně nepřijatelným pozůstatkem středověku: prý vedou ke klerikálnímu individualismu, narušují plynulost bohoslužby a její veřejný ráz. Úkol kněze se však podstatně liší od poslání věřících laiků. Pěkně to vystihl jeden z přemýšlivých ministrantů: „Otče, to je tak zvláštní. Vy zastupujete vlastně sebe i Pána Ježíše.“ Kněz koná z Kristovy autority, ale nepřestává být ubohým člověkem.

 

Doporučuje se zpívat úvodní pozdrav (Pán s vámi) a oznámení (Slova svatého evangelia podle…). Chorální nápěv je na jednom tónu (tonus rectus) a připomíná přímý let šípu – až do lidského srdce. Také by se mělo zpívat i závěrečné zvolání „Slyšeli jsme slovo Boží“.

 

Před čtením stanovené perikopy je možno knihu evangelií okouřit. Okuřování po evangeliu bylo liturgickou reformou odstraněno, protože předjímalo ofertoriální obřady.

 

O Zeleném čtvrtku se, k našemu překvapení, nečte o samotném ustanovení Eucharistie, ale o tom, jak Kristus umyl svým apoštolům nohy:

 

J 13,1-15

Projevil jim lásku až do krajnosti.

 

Slova svatého evangelia podle Jana.

 

Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“ Petr mu řekl: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Šimon Petr mu řekl: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“ Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“

 

 

Po dočtení stanoveného úryvku pronáší služebník tiše „Per evangelica dicta deleantur nostra delicta.“„Radostná Boží zvěst ať nás osvobodí od hříchů.“ Evangelium očišťuje od hříchů! Vzpomínám si ale, jak mě to před dlouhými lety udivilo. Odpuštění hříchů jsem si výlučně spojoval se svátostí smíření.

Výjimečně může biskup žehnat evangeliářem po doznění radostné zvěsti.[30]

 

Mnoho našich současníků nepochybuje o tom, že Bible je velice moudrá, patří ke všeobecnému rozhledu a všechno lidské v ní najdeme. (Ani pánové V a W by to nepopřeli. Vzpomeňme na jejich Davida a Goliáše.) Když však přemítají nad tvůrčí silou Božího slova, začnou se ošívat:

Jednou jsem rozmlouval s ženou, která se dlouhodobě, i z důvodů finanční tísně, věnovala hvězdopravectví. Všechny naše osudy jsou prý zaznamenány na obloze, jsou klíčem i k naší současnosti. „A opravdu to funguje, ještě jsem se nezmýlila.“ Tím, co pro ni ztělesňovala stříbřitá tělesa na noční obloze, byla pro mě Bible. Chtěla být ale pokřtěna.

„Nebudu vám nic zastírat ani mazat med okolo huby.“ odpověděl jsem rázně, „Budete si muset vybrat: buď hvězdy, anebo Kristus. Vždyť to máte napsáno i tuhle v Bibli, v knize Leviticus.“

„Ale já jsem chtěla lidem jedině pomáhat. A ta Bible byla přece napsána tak dávno, že už se nemůže brát úplně vážně.“

V noci, po této rozmluvě, si paní Jana vybrala: Krista.

Stále jí však nebylo jasné, jak je možné, že Bible je Božím slovem.

Pán jí ale dal krásnou lekci. Její matka upadla do dluhové pasti, byla ve své důvěřivosti oklamána. Ve snaze jí pomoci, zpochybnili jsme před soudem její příčetnost. Stanoveného dne jsme se ocitli na chodbě Okresního soudu v Přerově, já i paní Jana. Dali jsme se do modlitby biblických žalmů. Každý verš, ba každé slůvko náhle promlouvalo a ujišťovalo nás o tom, že Bůh se slabých zastane a zlolajníky porazí na hlavu. A stalo se tak. Její matka byla vysekána z osidel ničemů a ti, kdo jí strojili úklady, byli potrestáni. Bylo nad Slunce jasnější, že Bible je opravdu živým Božím slovem.

[1] Incarnationis mysterium. Litterae apostolicae quibus anni bismillesimi magnum indicitur Iubilaeum, in AAS 91 (1999) 129-143.

[2] Viz apoštolská konstituce Missale Romanum in Český misál. Reedice Českého misálu z roku 1983, doplněná Eucharistickými modlitbami z roku 1992 a Dodatkem k Českému misálu z roku 2008, Česká biskupská konference – Karmelitánské nakladatelství, Praha – Kostelní Vydří 2015, str. XIII-XVI.

[3] https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2019-10/ratzingerovu-cenu-ziskavaji-kanadsky-filozof-taylor-a-burkinafas.html zobrazeno 1. října 2019.

IGLR 6 – Božímu slovu se naslouchá a odpovídá se na ně. Proto nepokládám za vhodné, když si někdo při bohoslužbě slova soukromě čte v misálku. Nejde o slovo čtené, ale zvěstované.

[4] Evangeliáři se věnuje přehledně tato kniha v českém jazyce: R. Tichý, Liturgie evangeliáře, Krystal OP, Praha 2013.

[5] IGLR 52: „Liturgické shromáždění potřebuje lektory, i když nejsou k této službě ustanoveni. Je tedy nutné pečovat, aby byli po ruce někteří laici, způsobilí a ochotní plnit tento úkol. (…)“

Není úkolem předsedajícího číst biblické perikopy, proto je svěřuje čtenářům. Platí to i pro evangelium. Ustálila se ve všeobecné církvi praxe, že jsou hlásáním evangelia pověřováni jáhnové, v jejich nepřítomnosti koncelebranti. Není úplně zřejmé, zda se čtení evangelia může ujmout přítomný kněz, byť nezastává funkci koncelebranta.

Nikdo vhodnější však než jáhen k tomuto úkolu není. Tuto praxi dosvědčuje např. Řehoř Veliký roku 595. Zajímavé ale je, že v opodstatněných případech je dovoleno čtení evangelia i nejáhnovi: laik, který pomáhá slepému knězi při slavení Eucharistie, čtení pašijí v rolích, nedělní shromáždění bez účasti kněze.

[6] Ve smyslu IGLR 51, odkazujících na apoštolský list Pavla VI. Ministeria quaedam z 15.08.1972, č. 5, in AAS 64 (1972)532

[7] V duchu IGLR 55.

[8] V jednom starobylém galikánském dokumentu Statuta Ecclesiae Antiqua je popsáno, jak bývali lektoři ordinováni: Dostávali od svého biskupa kodex, z něhož budou předčítat:

  1. (VIII) Lector cum ordinatur, faciat de illo uerbum episcopus ad plebem, indicans eius fidem ac uitam atque ingenium; post haec, expectante plebe, tradat ei codicem de quo lecturus est, dicens ad eum: Accipe et esto uerbi Dei relator, habiturus si fideliter et utiliter impleueris officium, partem cum his qui uerbum Dei ministrauerunt.

[9] Srov. Ministeria quaedam in AAS 64(1972)532.

[10] IGLR 54.

[11] IGLR 14.

[12] Celý redakční proces shrnuje nový článek Elleny Massimi «La reforma del Lezionario della messa (1964-1965)» in Rivista liturgica 105 (2018) 57-78.

[13] IGLR 3.

[14] IGLR 5.

[15] Srov. IGLR 7 a 45.

[16] IGLR 7.

[17] IGLR 48.

[18] IGLR 75 a 80.

[19] IGLR 80.

[20] IGLR 82.

[21] Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, instrukce Actio pastoralis z 15.05.1969, č. 6, in AAS 61(1969)809.

[22] Sv. Jan Zlatoústý, Homilie na 2. list Tesalonickým, 3,4. Jde o pracovní překlady pro účastníky kurzu Liturgie města Konstantinopole (2018). Srov. Idem, Epist. I. ad Thessalonicenses homiliae I-V, in PG 62,467-500.

[23] Srov. IGMR 56; srov. i IGLR 28.

[24] I když Všeobecné pokyny horují pro posvátné ticho po doznění evangelia, případně homilie, koná-li se, jde z hlediska liturgického vývoje o dobře míněnou novinku. O tom, zda se ujala, mohou být různé názory. Joseph Ratzinger je pokládá za umělé přerušení:

Stále více sílí přesvědčení, že k liturgii patří také mlčení. Bohu, který k nám hovoří, odpovídáme zpěvem a modlitbou, ale větší tajemství, jež přesahuje všechna slova, nás volá i k mlčení. Ovšem musí to být naplněné mlčení, více než pouhá absence řeči a konání. Od liturgie očekáváme právě to, že nám dává pozitivní ticho, v němž nalézáme sami sebe – ticho, které není pouhou pauzou, v níž jsme zaplaveni tisíci myšlenek a přání, nýbrž zahloubání, jež nám dává vnitřní mír, nechává nás nedechnout se, odkrýt ono zakryté vlastní já Proto také nemůžeme mlčení jednoduše „udělat“. Není možné je zařadit jako jednu z činností. Není náhodou, že lidé dnes často vyhledávají meditativní cvičení, spiritualitu vyprázdnění. Ke slovu se hlásí vnitřní lidská potřeba, která není v současné podobě liturgie zjevně naplněna. Aby bylo mlčení plodné, nesmí být, jak jsme si právě řekli, pouze akční pauzou v liturgii, nýbrž musí být skutečně vnitřní součástí jejího dění. Jak toho docílit? V poslední době jsme svědky pokusů vložit do liturgie dva krátké okamžiky mlčení, které mají vést k odpovědi. Jednak se doporučuje zavést krátkou pauzu k přemýšlení po kázání a vedle toho je zde vhodný okamžik po svatém přijímání, jenž umožňuje vnitřní zahloubání. Pauza k mlčení po kázání se ukázala být málo uspokojivá. Působí uměle, lidé v podstatě pouze čekají na to, jak dlouhou ji celebrant udělá…“ (Idem, Duch liturgie, Barrister and Principal. Společnost pro odbornou literaturu, Brno 2006, 183-184)

[25] Srov. IGLR 16.

[26] Srov. IGLR 42, ale také 15 – úvody před čteními mají být „krátké a výstižné, jednoduché, přiléhavé, stručné, pečlivě připravené a vhodně uzpůsobené“. V některých německých farnostech přes týden kněz při mši nekáže, ale starostlivě si připravuje právě tyto úvody.

[27] IGLR 22.

[28] Srov. IGMR 134.

[29] B. Fischer, Liturgia. Notiziario quindicinale del Centro di Azione liturgico 8 (1974) 673.

[30] Srov. IGMR 175.

květen 2021
Po
Út
St
Čt
So
Ne
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6

17. 5. si připomínáme

Blog pana faráře

Ciascuno al suo altarino. Rozpustilé črty ke směřování liturgické modlitby
Rád se vracím v naší době koronavirové, alespoň ve vzpomínkách, do Říma. S funěním stoupám na vrcholek Aventinu a skládám nesmrtelný hold hrdinným plebejcům, kteří tady neúnavně...