X
Naše farnost vyměňuje střechu na kostele sv. Cyrila a Metoděje. Očekávají se výdaje ve výši 4 a 1...

Naše farnost vyměňuje střechu na kostele sv. Cyrila a Metoděje.

Očekávají se výdaje ve výši 4 a 1/2 milionů Kč.

Budete-li chtít podpořit toto dílo, můžete poukázat svůj peněžní dar na účet Římskokatolické farnosti Vidče 1765576399/0800.

Děkujeme za každý příspěvek!

Výklad mešního obřadu - 14.

Jednotlivé eucharistické modlitby

V současnosti se v římském obřadu užívá čtyř základních eucharistických modliteb. Bylo by žádoucí, aby se každý celebrující kněz seznámil s jejich jedinečnými povahovými rysy, aby je mohl uplatnit s ohledem na duchovní blaho věřících. V tomto případě na délce opravdu nezáleží. Také není spravedlivé jednu skladbu stavět proti druhé.

I když některé eucharistické modlitby zůstávají sice více či méně věrné svým starověkým předlohám, autorita Římského kánonu se na jejich konečné podobě výrazně projevila[1].

Není naším záměrem důsledně probrat každou z nich. V tomto oddíle spíše nabídneme několik bodů k prohloubení či osobnímu rozjímání.

Samotné Všeobecné pokyny výklad jednotlivých eucharistických modliteb neposkytují.

 

Římský kánon

Použití prvního kánonu u věřících vyvolává zpravidla dvě protichůdné reakce:

Nešťastný Římský kánon! Náročný a divně uspořádaný. Máme přece i tři nové anafory! „Mám se s lidmi modlit tak krkolomnou koláž? Neriskuji, že mi při mši usnou?“ Může zapochybovat leckterý kněz.

Konečně zase Římský kánon! Je tajemný, plný působivých znamení a starodávných slovních obratů (úklony, bití do prsou, množství Božích přívlastků). Ano, tady teprve dýchá úctyhodná tradice církve svaté, řeknou někteří.

Summa summarum, tato anafora nás nenechává chladnými. Právně vzato, lze užít této eucharistické modlitby „kdykoli“, o nedělích, svátcích i všedním dnu[2]. Užívá-li ji římská církev tak dlouho (jedno a půl tisíciletí), zcela pochopitelně jí patří tato výsada. To ale neznamená, že by její znění bylo pro každé konkrétní společenství srozumitelné. Kněze mystagoga by to nemělo odradit, leč pobídnout, aby své „ovečky“ do tohoto nevšedního klenotu uvedl. Dovolte malý příměr: Umělecké dílo většinou mluví samo o sobě, ale je velice podnětné, pokud nám znalec navede naši pozornost správným směrem či uvede do dobových souvislostí. Byla by škoda, kdybychom římské katolíky ve svých farnostech ochudili o jejich Římský kánon jen proto, že je „namáhavější“. Dejme si tu práci s tím, abychom naladili svá srdce na jeho kmitočet.

Můžeme ho řadit mezi rozvinutější eucharistické modlitby alexandrijského typu.[3]

Jeho užívání v latinském prostoru je doloženo mj. u sv. Ambrožově v jeho spise De Sacramentis. Setkáváme se s ním za pontifikátu sv. Lva Velikého (první polovina pátého století). Jako lavina se šířilo jeho užívání daleko za hranice města Říma. Křesťané k němu měli takovou úctu, že se ho nikdy neodvážili nahradit nebo významněji reformovat. Byl pokládán za dokonalou eucharistickou modlitbu.

Proto se hovořilo o římském „kánonu“ – měřítku.

Co je dokonalé, nemůže se přece měnit. Sám Pavel VI. se před reformou římského kánonu zastavil. (Doporučil raději, aby do vznikajícího misálu byla zařazeny další volitelné eucharistické modlitby.[4])

Z hlediska lexikálního a stylistického jde o vrcholnou latinu, nikoli hovorovou.[5]

Kánon si můžeme připodobnit k mozaice[6]. Nepočítáme-li prefaci, je sestaven z deseti uzavřených modlitebních jednotek[7] na způsob kamínků, které se nazývají podle svých počátečních slov, a k tomu se během dějin přidružily ještě další vložky.[8] Výsledné dílo se mi opravdu líbí.

Trochu nezvyklé mi přijde, že celý Římský kánon je vlastně jedinou přímluvnou modlitbou.

 

Nuže, podívejme se podrobněji na její složení. Abychom lépe porozuměli, o čem se bude hovořit, seznamíme se pokaždé se zněním konkrétního odstavce

  1. Te igitur

 

Proto skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána, pokorně žádáme a prosíme, dobrotivý Otče: Přijmi a požehnej + tyto dary, tuto oběť svatou a nekrvavou. V jednotě s tvým služebníkem, naším papežem N., s naším biskupem N. a se všemi, kterým je svěřena pravá, obecná, apoštolská víra, obětujeme tyto dary především za tvou církev, svatou a obecnou. Po celém světě ji naplňuj pokojem, chraň, sjednocuj a veď:

Te igitur clementissime Pater, per Iesum Christum, Filium tuum, Dominum nostrum, supplices rogamus ac petimus, uti accepta habeas et benedicas + haec dona, haec munera, haec sancta sacrificia illibata, in primis, quae tibi offerimus pro Ecclesia tua sancta catholica: quam pacificare, custodire, adunare et regere digneris toto orbe terrarum: una cum famulo tuo Papa nostro N. et Antistite nostro N. et omnibus orthodoxis, atque catholicae et apostolicae fidei cultoribus.

 

 

Kánon začíná slovy „Tebe tedy, dobrotivý Otče“. Navazujeme tím na prefaci, v níž jsme Boha nazývali Otcem (srov. např. Ř 8,15; Gal 4,6).

Prosíme o to, aby přijal dona, munera a sacrificia, což nejspíše odpovídá třem odlišným skutečnostem: darům za živé, za zemřelé a těm určeným ke slavení samotné oběti[9]. Český překlad tomu ale rozumí jinak: jde nerozlišeně o dary, které jsou obětí svatou a nekrvavou.

Sacrificia jsou navíc vybavena přívlastkem „illibata“. Jde o tedy o obětiny nezkažené, bezvadné; to nejlepší, co můžeme předložit.

 

Oběť je především přinášena za církev „svatou a katolickou“ – „sancta et catholica“. Toto označení v době svého vzniku nemělo konfesní význam, ale vyjadřovalo všeobecnost (univerzalitu) oproti výběrovým sektám, jako byli například pelagiáni nebo donatisté. Schválně, jaké myšlenky se nám honí hlavou při vyslovení výrazu „církev“ či „katolická církev“? Mužové, jako byli svatý Ambrož nebo jeho duchovní syn svatý Augustin, by řekli: „Církev, to je vykoupené lidstvo.“ Připomeňme v této souvislosti proroctví, které nepronesl nikdo jiný nežli Kaifáš:

(…) „Nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil vjedno.“ (J 11,49-52; ČEP)

 

Přinášet oběť „zvláště“ („in primis“) za katolickou církev nevyjadřuje protežování nějaké značky na úkor jiných, ale přesně opačně modlit se za celé lidské pokolení, vysvobozované z babylónského zmatení. (Tuto myšlenku vyjadřují i slova pronášená nad číší: „Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za mnohé.“ – „pro vobis et multis“) Římský kánon nám svým „in primis“ chce prostě sdělit: Dříve, než se budeme přimlouvat za dílčí potřeby, prosíme Otce za všechny. Vždyť on je dobrý a svítí na všechny (Mt 6,43 a par).

 

Co se této církvi, „po celém světě“ – rozšířené, rozeseté či přímo rozptýlenévyprošuje? Pokoj, což je ještě upřesněno slovesy custodire – střežit, adunare – sjednocovat a regere – řídit. Tento pokoj tedy nepředstavuje duševní klid, ale především communio s Bohem a bratry. To se viditelně projevuje ve spojení s římským papežem a sídelním biskupem. Ve světle dějin se dá říci, že Církev málokdy zakoušela pohodové časy. A přesto v těžkých dobách uchovala pokoj. Vždycky mě dojímá list, v němž potvrzuje římské duchovenstvo kléru karthaginskému, že se k němu dostala prostřednictvím jistého podjáhna Crementia zpráva o mučednické smrti svatého biskupa Cypriána.[10] Nikterak nelamentuje nad hrozným pronásledováním ani nad ztrátou tohoto „papeže“[11]. Dává rady, jak přistupovat k těm, kdo ze strachu odpadli od víry. Nejdůležitější však je, že „Ecclesia stat in fide“ – „Církev stojí ve víře“. Víra dává člověku stát pevně, i když se chvěje. Církev stále stojí pevná, ve víře.[12]

 

Proč se vůbec za církev modlíme? Jelikož není samočinným soustrojím, které jednou za čas stačí trochu promazat a vyleštit, ale jinak bude báječně šlapat i samo bez svého vynálezce. Pán ji nejen uvedl do života, on ji také doprovází, udržuje a vede k jejímu cíli. Kdykoli na to církev zapomíná, začíná být v jejích zdech těsno či dusno k zalknutí.

Papež Benedikt XVI. ve své homilii, kterou pronesl 24. května 2009 na hoře Cassino říká:

Církev (…) se nezrodila a nežije proto, aby nahrazovala svého chybějícího Pána, ale spíše nalézá důvod svého bytí a svého poslání v Ježíšově neviditelné přítomnosti, která působí mocí jeho Ducha. Jinými slovy bychom mohli říci, že církev neplní úkol připravovat návrat chybějícího Ježíše, ale naopak žije a jedná, aby hlásala historicky a existenciálně jeho oslavenou přítomnost.

 

Uznávám, že se jméno papežů do kánonu dostává historickým vývojem. To ale není výrazem zhoubného římského centralismu. Nástupcem Petra je „služebníkem jednoty“. Překrásně to vystihuje Katechismus:

Celá církev je spojena s Kristovou obětí a s jeho přímluvou. Papež, pověřený Petrovou službou v církvi, je spojen s každým slavením eucharistie, v níž je jmenován jako znamení a jako služebník jednoty všeobecné církve.[13]

 

V těchto slovech není ani stopy po nějakých mocenských zájmech.

Uvádění sídelního biskupa v kánonu je také podmíněno dějinně, ale to neznamená, že by šlo o cizorodý prvek při slavení Eucharistie. Stačí zmínit známé napomenutí svatého apoštolského otce Ignáce z Antiochie (35-108), které adresoval křesťanům do Smyrny: „Ať se považuje za platnou jen ta eucharistie, kterou slaví biskup nebo ten, koho on sám pověřil.“[14]

Biskup není v církvi pouhým správním článkem, což nově objasnil druhý vatikánský koncil[15]! V tomto bodu zbývá ještě mnoho práce při teologické diskusi s odloučenými církevními společenstvími.[16]

Biskupové jsou ve svých diecézích strážci jednoty. Z toho mají těžké sny především totalitární zřízení. Čínská lidová republika pronásleduje katolíky z tzv. podzemní církve právě proto, že se hlásí k papežovi.

Mohu se chlubit tím, jak hluboce jsem zakotven v Kristu a jak pronikavý vedu duchovní život nebo kolik skutků milosrdenství konám. Nejsem-li v jednotě s papežem a právoplatnými biskupy, kde beru jistotu, že bojuji na správné straně barikády?

Někteří faráři prohlašují, napůl žertem, napůl vážně, že jsou biskupy ve své farnosti. Ponechme to raději bez komentáře. A co pro tebe, bratře, sestro, znamená tvůj sídelní biskup? Chováš ho v srdci? Máš ho rád? Zajímá tě vůbec?

 

Dále jsou připomínáni ti, „jimž je svěřena pravá, obecná, apoštolská víra“. Ihned nás napadne, že jde právě o příslušníky hierarchie. Jistě. Nezmiňují se však kvůli nim samotným, ale právě proto, že jsou strážci víry.

Není nijak násilné vůči tomuto textu, když v něm zahlédneme celý Boží lid. Tak tomu rozuměli i učenci jako Florus z Lyonu (+860), Remigius z Auxerre (+908), Sicard z Cremony (+1215), Innocenc III. (+1216) či Guillaume Durand (+1296).[17]

Nemusíme pochybovat o tom, že pokřtění jsou obdařeni podivuhodným citem pro víru (sensus fidelium). K mojí babičce přicházely „si povykládat“ dvě svědkyně Jehovovy. Nikdy si nenalepila na dveře cedulku jako četní katolíci: „Jehovisté, neklepejte. Svatý Františku z Pauly, oroduj za nás!“ Zbožná žena byla vždycky ráda, když se mluvilo o Pánu Bohu. Vyslechla si je a pohostila. Po jejich odchodu se mi však svěřila: „Víš, Pavélku. Sú to hodné děvčice, ale nelúbí sa ně, když říkajú, že Pán Ježíš neumřel na kříži a že Maria néni panna.“ Babička prošla pouze katechismem na obecné škole, a přesto velmi jasně pojmenovala, v čem je zádrhel. Toto učení nemůže být od Boha, protože se staví proti kříži a proti Božímu Vtělení. Jistě i vy znáte řadu obyčejných lidí, kteří mají v pravdách víry jasno. Jindy narazíme na věřící rozumbrady, kteří si libují v pochybovačnosti.

 

Prosbu o požehnání doprovází v současnosti jedno znamení kříže nad předloženými dary, a to po přísudku „accepta habeas et benedicas“„ať přijmeš a požehnáš“ a před zájmenem haec – tyto. Soudě podle pramenů, bychom mu měli přikládat funkci ukazovací. (Není ovšem vyloučeno, že se tím zdůrazňuje myšlenka kýženého přijetí oběti ze strany Otcovy a jeho zalíbení v ní. Zcela jistě toto znamení kříže v první eucharistické modlitbě nemá kupodivu po stránce významové nic společného s tímtéž znamením v třech anaforách, které jsou součástí Římského misálu. (Tam totiž provází konsekrační epiklézi.)

 

 

  1. Memento za živé dárce

 

Pamatuj, Bože, na své služebníky a služebnice, které ti dnes připomínáme (zvláště na N.). – Pamatuj také na všechny kolem shromážděné; vždyť jejich víru i zbožnost znáš. Za ně ti přinášíme a oni ti přinášejí tuto oběť chvály za sebe i za všechny sobě blízké, za život v bezpečí, za vykoupení a naději ve spásu a modlí se k tobě, Bože věčný, živý a pravý.

Memento, Domine, famulorum famularumque tuarum N. et N. et omnium circumstantium, quorum tibi fides cognita est et nota devotio, pro quibus tibi offerimus: vel qui tibi offerunt hoc sacrificium laudis, pro se suisque omnibus: pro redemptione animarum suarum, pro spe salutis et incolumitatis suae: tibique reddunt vota sua aeterno Deo, vivo et vero.

 

 

Označení famulus/famula – přeloženo služebník/služebnice pravděpodobně naráží na postavu Mojžíše, který byl věrný Bohu (srov. např. Žd 3,2). Božím služebníkem je tedy ten, kdo žije z víry jako on. Není divu, že se právě na víru a zbožnost daná liturgická formule odkazuje.

V misálu se tradičně nacházejí červená písmenka N. podle latinského „nomen“. Ještě za časů papeže Innocence I. máme doloženo z jeho korespondence (rok 416)[18], že v tomto okamžiku přednášel jáhen jména dárců, podobně jako v části řečené Memento za zesnulé. Dnes

 

Ve stanovené chvíli ticha nemáme pamatovat na svoje potřeby, kterých je vždycky dost, ale na úmysly dárců. Jejich dary, latinsky vota, jsou chápány, zcela v souladu s biblickou tradicí, jako „oběť chvály“: Na prvém místě zmiňme čtrnáctý verš 50.(49.) žalmu podle Vulgáty: „Immola Deo sacrificium laudis et redde Altissimo vota tua.“ – „Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu!“ (ČEP)

Vzpomeňme také na svatého apoštola Pavla, jak vysvětluje korintským křesťanům význam sbírky pro jeruzalémské bratry. (zejména 2Kor 9,12-13) To nejsou mrzké peníze, ale „obětní služba“, „liturgie“.

Když se řekne prachy a kostel, většinou nám naskočí husí kůže. Víme, jak se tohoto propojení dá šeredně zneužít. Naši předkové ovšem věděli také, že není lepšího místa, kde projevit svou oddanost a štědrost nežli eucharistická hostina. Je nutné to dělat samozřejmě v duchu evangelia. Naše pravice ať při dávání neví, co dělá levice (srov. Mt 6,3).

 

Majetnější dárci nemusejí být ve výhodě oproti chudým křesťanům, kteří přišli na mši svatou. Kněz je zahrnuje do slov „et omnium circumstantium“„za všechny kolem shromážděné“. Díky tomu dobře rozumíme i tomu, co následuje: „pro quibus tibi offerimus“ – „za které obětujeme my“. Za tyto chudé bratry a sestry (kterým patří Boží království) tedy obětujeme „my“. To je velice sympatické. Vstupujeme-li do Pánovy církve, nevytahujeme z kapsy osvědčení, že jsme dostatečně lukrativní zájemci. To si prověřují jiné náboženské či quasináboženské spolky. Nejsi dost bohatý? Bahaistou se stát nemůžeš a už vůbec ne scientologem. Tím nejlepším doporučujícím listem Pánova učedníka však je chudoba. Sám Ježíš, stejně jako starozákonní proroci a Matka Boží Panna Maria, prokazuje přednostní lásku k „maličkým“ a „poníženým“. Trestí těchto úvah je kantikum Magnificat:

„Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, (…) Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. (Lk 1,46-53 – ČEP)

 

Církev vyznává jiné hodnoty než kapitalistický svět. Dbám o to, aby především mládež ve farnosti zakusila, že ty nejvzácnější věci se nedají koupit, ale pouze darovat. Je-li jejich farář velkorysý, budou snad i oni v dospělosti přejícní k druhým. Rozhodně tu nejde o uplácení, klientelismus, což ve starém Římě nebylo ničím jiným než zavazováním si chudých občanů.

 

Další pokračování modlitby ovšem není samo o sobě jasné: „Pro quibus tibi offerimus: vel qui tibi offerunt.“„Za ně ti přinášíme a oni ti přinášejí.“

Spojka vel – anebo je nepochybně rubrikální a byla začleněna do Římského kánonu velice pozdě, až v první polovině devátého století[19]. Celebrující kněz měl užít odpovídající varianty podle toho, zda se slavení mše účastnili věřící, a tedy i dobrodinci. V opačném případě svou obětí nahrazoval jejich dar on. V té době počet mší výrazně vzrostl, především v mnišských společenstvích. Účast věřících na Eucharistii se už nepokládala za klíčovou. Mohlo jít za projev upadající liturgické spirituality.

V současnosti najdeme farnosti, kde je kněz osamocen. V takovém případě ho církev přímo vybízí, aby i v neutěšených podmínkách denně celebroval, byť bez účasti lidu.[20] Eucharistická oběť je totiž sama o sobě vždy dokonalá a úplná. Na Sahaře, i v „díře u Hanušovic“.

 

Aby se předešlo zbytnělé recitaci jmen, byla na závěr této modlitby přiřazena větička zahrnující vlastně všechny se všemi jejich potřebami: „Za sebe i za všechny sobě blízké, za život v bezpečí, za vykoupení a naději ve spásu a modlí se k tobě, Bože věčný, živý a pravý.“

Jak na tuto zkratku asi museli reagovat přítomní dárci? Předpokládám, že se jim to moc nezamlouvalo. Vždyť něco podobného známe z našich mešních úmyslů. Dárci si umanutě diktují nekončící seznamy, někdy je sveřepě mění ještě před samotnou liturgií, jako by Vševědoucímu chtěli s ohledem na jeho stáří něco připomenout. A nedej Bože, když čtenář zkomolí jména rodinných příslušníků. Tím úplně sebevědomým dárcům zkazí dojem ze mše. Nebudou si pamatovat ani jediné slůvko modlitby, biblických úryvků, z propracovaného kázání, ale jen to, že nezaznělo jejich jméno. Nazval bych to kultem jmen, kultem vlastní rodiny, kultem vlastního ego.

 

„za život v bezpečí, za vykoupení a naději ve spásu“ Když se tato slova modlím, vybavuje se mi nezřídka jedna starostlivá žena z evangelia. Poznáte ji? „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“(Lk 10,41b-42 – liturgický překlad). Život v bezpečí, vykoupení, naděje na spásu. Jo, to není špatné, ale já zrovna chci od Pána zdraví pro nemocnou vnučku, osvícení před životní volbou. Tohle a tamto. V porovnání s naší spásou jsou to věci podružné. Tečka.

Podávaná oběť je chválou za vykoupení, které je hotovou věcí: „Dokonáno jest!“ (srov. J 19,30) Proto máme i naději na spásu (Pavel dokonce říká: „nadějí jsme spaseni“ – srov. Ř 8,24) a na život v bezpečí („incolumitas“). Jde o jakousi neotřesitelnost, díky níž můžeme pevně stát uprostřed nepevného světa. Hovoříme stále o naději, abychom nepodlehli pýše, která předchází pád (srov. 1Kor 10,12).

 

 

 

 

  1. Communicantes

 

V tomto společenství také uctíváme slavnou Pannu Marii, Rodičku našeho Boha a Pána, Ježíše Krista, jejího snoubence svatého Josefa, tvé svaté apoštoly a mučedníky Petra a Pavla, Ondřeje, (Jakuba, Jana, Tomáše, Jakuba, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Šimona a Tadeáše, Lína, Kléta, Klementa, Sixta, Kornélia, Cypriána Vavřince, Chryzogona, Jana a Pavla, Kosmu a Damiána) a všechny tvé svaté. Pro jejich zásluhy a na jejich přímluvu ať nás vždycky a všude chrání tvá moc. (Skrze našeho Pána, Ježíše Krista. Amen.)

Communicantes, et memoriam venerantes, in primis gloriosae semper Virginis Mariae, Genitricis Dei et Domini nostri Iesu Christi: sed et Beati Ioseph, eiusdem Virginis Sponsi, et beatorum Apostolorum ac Martyrum tuorum, Petri et Pauli, Andreae, (Iacobi, Ioannis, Thomae, Iacobi, Philippi, Bartholomaei, Matthaei, Simonis et Thaddaei: Lini, Cleti, Clementis, Xysti, Cornelii, Cypriani, Laurentii, Chrysogoni, Ioannis et Pauli, Cosmae et Damiani) et omnium Sanctorum tuorum; quorum meritis precibusque concedas, ut in omnibus protectionis tuae muniamur auxilio. (Per Christum Dominum nostrum. Amen.)

„Communicantes et memoriam venerantes“ není úplně totéž jako „V tomto společenství také uctíváme“. Communicantes et memoriam venerantes: Tyto dva obraty se vzájemně podmiňují. Uctívat svaté neznamená na prvném místě pronášet sáhodlouhé modlitby či oddávat se různým lidovým pobožnostem, ale zůstávat především ve spojení s nimi. Někdy se vyplatí položit si, v zájmu duchovní autohygieny, i nepříjemné otázky: Opravdu by lichotilo svatému Nonnosovi, že pod jeho freisinským relikviářem lidé podlézají jak vláček v tunelu? Těší svatého Petra, když hordy turistů leští palec na jeho soše ve Svatopetrské bazilice? Někteří svatí byli horké krve; aby nám nedali za vyučenou.

 

Římský kánon je charakteristický dvěma soupisy jmen. Zmiňuje se v nich Boží Rodička Panna Maria, její Snoubenec svatý Josef a dvakrát dvanáct Božích svědků, převážně římského původu. K nim se přidružují také jména spravedlivých ze Starého zákona, jak ještě uvidíme. Jistě je tento výpis plodem historického vývoje.

Najdeme tu muže i ženy rozmanitých životních osudů. Křesťanská svatost je pestrá; není shlukem obecných pouček, ale má konkrétní tváře. Jména těchto světců jsou vetkána jako drahokamy do kánonu a nebeskému Otci musí lahodit, lidsky řečeno, když nepřestávají zaznívat. Bůh si i nás povolal jménem a stále volá. Kéž mu odpovídáme „mučednictvím všedního dne“, jak to krásně nazýval svatý Jeroným[21].

Kdykoli se v přednesu těchto jmen dostanu ke svatým papežům, bývám dojatý. Linus, Cletus, Clemens, Cornelius… Římští biskupové v době poapoštolské umírali svorně jako mučedníci. Stát se papežem znamenalo dříve či později zaplatit krví. Abychom si tuto pravdu hluboce prožili, vyplatí se sestoupit do Kalixtových katakomb a tam v kryptě řečené papežské trochu déle setrvat. Slavné vzkříšení tam očekává pět papežů-mučedníků! Sám Sixtus byl na tomto místě zavražděn, když konal bohoslužbu! Jak museli být stateční tito mužové, když z lásky ke Kristu a jeho církvi brali na svá ramena Petrovu službu! Někdy se stydíme za podivné renesanční papeže, jejichž jména uvádět nebudeme. Buďme ale také hrdí na ty velké a jejich jména vyslovujme opravdu zvučně.

 

„quorum meritis precibusque concedas, ut in omnibus protectionis tuae muniamur auxilio“ – „Pro jejich zásluhy a na jejich přímluvu ať nás vždycky a všude chrání tvá moc“ Je nesporné, že je pouze jeden jediný Prostředník mezi nebem a zemí, a to je Ježíš Kristus. Svatí, kteří se již těší života věčného, jsou naši mocní přímluvci. Líbí se mi sloveso „muniamur“. To doslova vyvolává pocit nějaké opevněné hradby. Církev je sestavena z živých kamenů. Ony jsou její hradba a val proti nepříteli. Jak nezmínit vizi nebeského Jeruzaléma obehnaného hradbou s dvanácti vchody, nad nimiž jsou napsána jména dvanácti Beránkových apoštolů!

Pod ochranou apoštolů a mučedníků jsme v bezpečí.

 

  1. Hanc igitur

 

Přijmi tedy milostivě, Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny. Dej našim dnům svůj řád a mír. Vysvoboď nás od věčné záhuby a připočti k zástupu vyvolených (v Kristu, našem Pánu. Amen)

Hanc igitur oblationem servitutis nostrae, sed et cunctae familiae tuae, quaesumus, Domine, ut placatus accipias: diesque nostros in tua pace disponas, atque ab aeterna damnatione nos eripi, et in electorum tuorum iubeas grege numerari.

 

Nad raison d’être této části uvažují liturgisté dodnes. Prosba o přijetí oběti se přece konala už v odstavci nadepsaném Te igitur! Musí tedy jít o zvláštní připomenutí (commendatio) těch, za něž se oběť koná. Je to něco podobného jako naše dnešní mešní úmysly. Je dost možné, že šlo původně o nepovinný prvek v Římském kánonu.

 

„Diesque nostros in tua pace.“ („Dej naším dnům svůj řád a mír.“) To měl přidat do kánonu Řehoř I. (přelom šestého a sedmého století). Nemuselo ho k tomu vést žádné novátorství. Jen možná měl v úmyslu dát pořádek již tehdy zaužívaným embolismům. Od tohoto velkého papeže už není pochyb, že Hanc igitur přestalo být modlitbou příležitostnou. Dostalo totiž význam obecný.

Vždycky mě oslovuje, že před Bohem neplánujeme roky, měsíce, ani týdny, ale prosíme o požehnaní do svých dní. Jak rychle se hroutí k zemi naše díla, zaplacená potem a krví! „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.“ (Ž 90,12, ČEP) Vím, že je těžké osvojit si tuto praktickou, kazatelovskou filozofii v době celoživotních hypoték nebo při budování vlastní odborné dráhy, ale pokoušejme se o to.

Vypráví se veselá příhoda o jednom knězi olomoucké arcidiecézi, jehož jméno nebudu raději prozrazovat, který byl velice štědrý. V prázdném farním trezoru byl položený obyčejný, výsměšný lístek: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (srov. Lk 12,20; ČEP) Představte si, jaký výraz by musel mít kasař, kdyby se dostal dovnitř!

Každý večer bychom měli spolu se starcem Simeonem rekapitulovat, jako bychom se neměli příštího rána probudit: „Nyní propouštíš, Hospodine, svého služebníka v pokoji, neboť mé oči viděly tvou spásu, světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ (Lk 2,29; liturgický překlad)

 

Od Řehořovy doby končí Hanc igitur prosbou o připočtení do zástupu vyvolených.

Latina však užívá výrazu „grex electorum tuorum“, což znamená doslovně stádce tvých vyvolených. Podobné obrazy prostupují celou Biblí a dosahují až k Evangeliu podle Matouše (kapitola 25.): Syn člověka, až přijde ve své slávě, má oddělit ovce od kozlů. „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa.“ (liturgický překlad) Konáme-li skutky milosrdenství nezištně, máme naději, že nás Pán rozpozná.

Ó hluboké tajemství Božího vyvolení, na němž máme podíl od svatého křtu!

 

 

  1. Quam oblationem.

 

Učiň, Bože, ty sám, ať je tato oběť v plnosti tvého požehnání tobě zasvěcená, pravoplatná a duchovní, hodná tvého zalíbení; ať se nám stane tělem a krví tvého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista.

Quam oblationem tu, Deus, in omnibus, quaesumus benedictam, adscriptam, ratam, rationabilem, acceptabilemque facere digneris: ut nobis Corpus et Sanguis fiat dilectissimi Filii tui, Domini nostri Iesu Christi.

 

 

Tento kamínek mozaiky byl během dějin výrazně opracován. Promítá se do něho Ambrožovo De sacramentis, ale i mozarabská euchologie[22]. Společným jmenovatelem je slůvko rationabilis – logikos (1Pt 2,2, Ř 12). Je u konce čas starozákonních obětí, nyní sloužíme Bohu podle jeho Logu – podle Slova.

 

Tento text nikdy neměl sloužit jako epikléze, byť lexikálně se jí podobá. Spokojme se tedy s tím, že Římský kánon neobsahuje epiklézi v našem slova smyslu, ale je zde přítomno gesto epiklétické, tedy vzkládání rukou. V misálu tridentském (vydaném nejprve sv. Piem V. a naposledy sv. Janem XXIII.[23]) ho ovšem najdeme na jiném místě, už při Hanc igitur. (Doloženo je zde ovšem už dříve, ve století čtrnáctém.[24])

Rada pro obnovu liturgie k této změně přistoupila z těchto důvodů: vzkládání rukou provází u ostatních eucharistických modliteb, jichž římská církev užívá, konsekrační epiklézi, která se koná těsně před slovy ustanovení a narací. Jde tedy o vzývání Ducha svatého. Quam oblationem, protože předchází naraci, je tudíž v současném uspořádání vykládána v tomto smyslu, tj. jako implicitní epikléze; což ale pravděpodobně neodpovídá historické pravdě.

Samo o sobě vzkládání rukou sahá daleko do Starého zákona (Lev 16,21 či 4,24). Šlo o gesto obětní. Bohu se odevzdávalo vybrané obětní zvíře tím, že kněz na jeho hlavu vložil ruce. Tím se na ně kladly i hříchy, které vyznávali synové Izraele. To ladí se zněním modlitby z Římského kánonu: „Přijmi tedy (Hanc igitur) milostivě (placatus), Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny.“ Svátostně se tu zpřítomňuje oběť, oběť smírná. (Dodávám, že v naší modlitbě lze zaslechnout obětní tón přímo v úvodu „Quam oblationem“ – „Tuto oběť“.)

Nedá se říci, že by tato hlavní římská anafora zamlčovala Ducha svatého. Spíše nás zavádí do dávných dob, kdy právě mlčení vyjadřovalo jeho svatou přítomnost. Ani nejde o epiklézi nerozvinutou či zárodečnou. Ne my máme mluvit o Duchu, ale on dává promlouvat nám. V následujících řádcích se to pokusím rozvinout:

V odlehlejší části zuberské farnosti stojí kaple zasvěcená Duchu svatému. Vstoupíte-li dovnitř, má pokaždé jinou náladu: Jinak vyhlíží ráno, vpoledne, večer, jinak v různých ročních obdobích; odlišný dojem zanechává, je-li venku májový deštík nebo slunečná obloha.

Mám rád tento kostelík především v adventu. Stojíte-li při nedělní mši okolo jedenácti čtyřiceti u tamějšího oltáře, nesnesitelně vás pálí do očí prudký jas, pronikající skrz skleněné okno ve tvaru jazyka v prvním poschodí nad hlavním vchodem. Je opatřeno vitrají se svatodušní holubicí.

Zpočátku vás to oslepuje, mžouráte jako kocour po probuzení, ale později si přecejen zvyknete. Právě když jsem vyzýval věřící k modlitbě Páně, postavil se před okno jeden ramenatý muž. Snad to udělal z útrpnosti vůči mně, snad nevědomky. Opravdu nevím. Teprve tehdy jsem však spatřil věci, které se doposud skrývaly mému zraku. V tom prostoru divoce všude vířila třpytivá zrníčka prachu. Žádné vzduchoprázdno, přátelé!

Bylo mi nyní nad Slunce jasnější, že toto místo je plné Boha. Že církev svatá je mocí Ducha svatého obtěžkána k porodu. V ní se setkáváme s Pánem. Není ani jednoho místečka, kde by Bůh nebyl. A všichni se v tomto prostoru pohybujeme, žijeme a jsme.

Astronomové podnikají daleké cesty jen proto, aby zachytili sluneční korónu při úplném zatmění. Žádný sebelepší štít na dalekohledu není tak účinný jako Měsíc. Je to vzrušující několikaminutová podívaná. Čím více se sluneční kotouč zakrývá, tím více slábne svit a klesá tepelné záření. Krajina se noří do šera, stíny jsou ostřejší, ptactvo se ztiší, jako by oněmělo nad tou krásou. Mysterium tremendum et fascinans. Domácí zvířectvo zneklidní stejně tak. Když je Slunce zastíněno, objeví se, na malou chviličku, sluneční siločáry. Někdy připomínají chumel na způsob gordického uzlu. Je-li naše hvězda v magnetickém poklesu, je pavučinka jemnější. Má-li naše hvězda „své dny“, překrásně vybuchuje a uvolněná plazmová vlákna odplouvají do otevřeného vesmíru. To ale rozhodně není vše: Luna pokračuje v pohybu a tu se zatřpytí na jejím okraji něco jako perličky nebo broušené rubíny či ametysty. Ve své podstatě nejde o nic jiného než zvrásněný měsíční povrch, posázený prohlubněmi, jež způsobily dopadající asteroidy. Takhle to ale zní lyričtěji. Věda přece nemá nic proti básnictví.

Některé věci lze zahlédnout jenom při zatmění.

 

Nejenom v odstavci nadepsaném Hanc igitur, ale celým Římským kánonem, prosakuje jedna toužebná prosba, aby se Bohu naše oběť zalíbila. To nás může dost překvapit. Oběť jeho Syna, jeho jednorozeného Syna mu nemůže být nemilá, ale naše nehodná služba ano.

Náležitě provedený ceremoniál nenahradí dobrý život obětníkův (J 4,4nn). Podle prof. Mazzy je to dost typické pro latinskou eucharistickou nauku: Na rozdíl od východní teologie se méně zabývá teoretizováním, ale klade neobyčejný důraz na osobní jakost obětujících.[25]

Scholastické kategorie platnosti či neplatnosti nejsou zde nikterak napadány. Dokud nebylo slavení Večeře Páně vybaveno propracovaným rituálem, bylo potřeba si klást otázku: Je tohle jezení Pánovy večeře nebo ne (srov. 1Kor 11)? Ještě se toho dotkneme, až dojdeme ke svatému přijímání.

 

Hanc igitur spolu s Quam oblationem představuje zajímavou stopu „doby předtranssubstanciační“[i] a dokonce i předanamnétické[ii]. Nestaví se proti těmto teologickým škatulkám, poněvadž je ještě nemůže znát. Jde mu o prosté napodobení, tedy následování Krista a jeho úkonů; díky tomu už teď – před slovy ustanovení a před narací – se předložený chléb a víno mohou nazývat figura (podoba, tvar), similitudo (podoba, podobenství), imago (obraz) či sacramentum (svátost)![26]

Zjednodušme si to, starší redakce našeho kánonu[27] říkaly: Pane, přijmi tuto naši oběť, protože je svátostí Těla a Krve tvého Syna. Později dochází k výrazné úpravě: Pane, přijmi tuto oběť, ať se stane Tělem a Krví tvého Syna.

Všimněme si však, že rozhodně nejde o nařízení nebeskému Otci, aby uskutečnil proměnu, ale o pokornou prosbu. (Jinak by šlo o rouhavou alchymii.) Ostatně, kdo ze smrtelníků by se vůbec odvážil žádat o něco podobného, kdyby ho k tomu nebyl vybídl přímo Ježíš?

 

 

  1. Narace

 

 

  1. Unde et memores – anamnéze

 

Proto na památku požehnané smrti, slavného vzkříšení a nanebevstoupení tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, obětujeme, Bože, ke tvé slávě my, tvoji služebníci i tvůj svatý lid, dar z tvých darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou: svatý chléb věčného života a kalich věčné spásy. Shlédni na ně s vlídnou a jasnou tváří. Přijmi je se zalíbením jako oběť svého služebníka, spravedlivého Ábela, jako oběť našeho praotce Abraháma, jako oběť z rukou svého kněze Melchizedecha, jako oběť svatou a neposkvrněnou.

Unde et memores, Domine, nos servi tui, sed et plebs tua sancta, eiusdem Christi Filii tui, Domini nostri, tam beatae passionis, necnon et ab inferis resurrectionis, sed et in caelos gloriosae ascensionis: offerimus praeclarae maiestati tuae de tuis donis ac datis, hostiam puram, hostiam sanctam, hostiam immaculatam, Panem sanctum vitae aeternae, et Calicem salutis perpetuae. Supra quae propitio ac sereno vultu respicere digneris: et accepta habere, sicuti accepta haberedignatus es munera pueri tui iusti Abel, et sacrificium Patriarchae nostri Abrahae: et quod tibi obtulit summus sacerdos tuus Melchisedech, sanctum sacrificium, immaculatam hostiam.

 

 

Římský kánon upřesňuje, kdo je subjektem naší anamnéze: „nos servi tui, sed et plebs tua sancta“ – „my, tvoji služebníci i tvůj svatý lid“. Tvůrci českého překladu znamenitě, pomocí interpunkce, vystihli skutečnost: je pouze jedno my, které koná liturgickou památku.

Bohu se přináší „dar z jeho darů“ (donis ac datis). Sám Bůh vložil do našich rukou Beránka, podobně jako kdysi Abrahamovi (Gn 22,13).

Bezprostřední textovou inspiraci ovšem představuje pasáž z První knihy kronik, v níž se starý David modlí nad dary uchystanými k vybudování jeruzalémského chrámu:

Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. – a izraelský král pokračuje – Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou. My jsme před tebou jen hosté a příchozí jako všichni naši otcové. Naše dny na zemi jsou jako stín a naděje není. Hospodine, Bože náš, všechno toto množství, jež jsme připravili, abychom vybudovali dům tobě, tvému svatému jménu, pochází z tvé ruky. Tobě patří všechno.

(1 Kron 29,14.16 – ČEP.)

 

Přes Septuagintu[28] přechází nejspíše do řeckých anafor a následně do našeho kánonu. Ano, Bohu ze sebe smíme dát jen vděčnost. Naší jedinou vlastní povinnou obětí je dík. Zaznívá zde nauka starozákonních proroků: „Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm. Jídám snad já maso z tura nebo napájím se kozlí krví? Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu!“ (srov. Ž 50-12-4; ČEP)

Dávat z cizího by bylo neslušné a z Božího drzé, kdyby on sám nám to nepřikázal. Plníme pouze Ježíšův rozkaz, opakujeme jeho slova a úkony při poslední večeři.

Bůh ve své dobrotě se rozhoduje sdílet s člověkem všechno. „Synu, všechno, co je mé, je tvé!“ (srov. Lk 15)

 

Obětuje se – „božské velebnosti“ (praeclarae maiestati). S tímtéž obratem se ještě setkáme v části řečené Supplices. Co tím myslel tvůrce Římského kánonu? Podle Bernarda Botta nechtěl odkazovat na císařský dvůr, ale na Boží slávu (řecky doxa), o níž se častěji dočítáme v Bibli: Slávou bývala kupříkladu zahalena archa úmluvy (z mnoha biblických výskytů např. Ex 40,34). Když se Bůh stal tělem, ukázala se lidem – jeho sláva (srov. např. Janův prolog). Doxa tedy vyjadřuje velikost přesažného Boha, který se milostivě dává poznat člověku; člověk ji uznává a odpovídá na ni.

 

„Přijmi ji jako oběť svatou, oběť čistou, oběť neposkvrněnou“ – „hostiam puram, sanctam, immaculatam“ – Tento obrat se především odvolává na slavné Malachiášovo proroctví, které vůbec není neobvyklé u starobylých anafor: „Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody. Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar. Zajisté bude mé jméno veliké mezi pronárody, praví Hospodin zástupů.“ (1,11; ČEP)

Náš kánon zmiňuje jmenovitě tři prototypy dobrých obětníků – Ábela, Abraháma a Melchizedecha. Nejde tu jen o druh jejich obětí, ale o vzorný postoj, s nímž je podávali. V Římském kánonu prosíme, aby Bůh – doslova – „shlédl“ na oběť své církve a „přijal ji“.

Jde o jasnou narážku na knihu Genesis: „I shlédl Hospodin na Ábela a jeho obětní dar.“ (4,4b; ČEP) O několik veršů dál domlouvá Bůh Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? – a pokračuje – Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (6b-7, ČEP) Na tomto příběhu vidíme, že Bohu je milá oběť spravedlivého. To samé říká i moudrý Sirachovec: „Oběť spravedlivého je kladením tuku na oltář, její vůně stoupá před Nejvyššího. Oběť muže spravedlivého je vždy přijata, a nebude na ni zapomenuto.“  (35,5-6; ČEP) Sám Pán Ježíš nazývá Ábela spravedlivým (Mt 23,35).

Přejděme k praotci Abrahámovi. Bůh nestál o chlapcovu smrt, ale poslušnost jeho otce (Gn 22; Žid 11,17 atd.). Podobně se nebeskému otec zalíbila poslušnost svého Syna. Je tu pouze jeden jediný rozdíl: na hoře Morija byl malý Izák ušetřen, na hoře Golgotě byla oběť dokonána.

Melchisedech – šálemský král je v kánonu uváděn, protože nese rysy Kristovy: byl přece „knězem nejvyššího Boha“ a obětoval chléb a víno (Gn 14,18).

Církev sice vytrvale učí, že platnost mše svaté nezávisí na osobní svatosti toho, kdo ji obětuje, jde přece vždy o oběť Božího Syna, ale také ví, že ne každé naše slavení se může Bohu – lidsky řečeno – příjemné. Svrchovaný Bůh ji může přijmout se zalíbením, ale nemusí. (Nikdo z lidí nemůže svými rituály držet Boha v kleštích!) Tato myšlenka se objevuje v kánonu častěji.

 

Zmínku o Melchisedechovi a jeho „oběti svaté a neposkvrněné“ („sanctum sacrificium et immaculatam hostiam“) zařadil do kánonu Lev Veliký (+461). Proč? Aby oslavil objektivní dokonalost Kristovy oběti. V dobách urputných polemik s manichejci musel také zdůraznit, že víno užívané při slavení eucharistie není nečistou matérií.[29]

 

Na této bezvadnosti nemůže nic ubrat ani nehodnost služebníka. Bylo by ale násilné vůči textu i záměru svatého papeže tvrdit, že osobní svatost obětníků je irelevantní. Běda těm kněžím, kteří se rádi schovávají za věroučné kategorie platnosti jako za paravan.

 

 

  1. Supplices te rogamus

 

V pokoře tě prosíme, všemohoucí Bože: Přikaž svému svatému andělu, ať ji přenese na tvůj nebeský oltář, před tvář tvé božské velebnosti. A nás všechny, kdo máme účast na tomto oltáři a přijmeme toto svaté tělo a krev tvého Syna, naplň veškerým nebeským požehnáním a milostí (skrze Krista, našeho Pána. Amen).

Supplices te rogamus, omnipotens Deus: iube haec perferri per manus sancti Angeli tui in sublime altare tuum, in conspectu divinae maiestatis tuae: ut, quotquot ex hac altaris participatione sacrosanctum Filii tui Corpus, et Sanguinem sumpserimus, omni benedictione caelesti et gratia repleamur. (Per Christum Dominum nostrum. Amen.)

 

Krásně navazuje na předchozí odstavec.

Hovořit o zásazích andělů nebylo ve starých anaforách nikterak neobvyklé.[30] Proč se vyžaduje andělské prostřednictví? Nestačí jen samotné napodobení vzoru – typu, který byl dán Kristem? Vzal – lámal – dával…

Je dobré se seznámit s několika biblickými citacemi: „Jiný anděl předstoupil se zlatou kadidelnicí před oltář; bylo mu dáno množství kadidla, aby je s modlitbami všech posvěcených položil na zlatý oltář před trůnem. A vystoupil dým kadidla spolu s modlitbami posvěcených z ruky anděla před Boží tvář.“ (Zj 8,3-4/ ČEP) K tomu můžeme připojit obdobnou zmínku u Tobiáše (12,12) a některá žalmová místa hovořící o „sladké vůni“ (např. 140,2). Co z těchto zpráv můžeme vyvodit? Bůh je pro člověka natolik přesažný, že do styku s ním vstupuje modlitebník prostřednictvím anděla.

Těmito slovy nejsme zrazováni před tím, abychom se obraceli přímo na Boha skrze Krista. To by vlastně stálo proti samotnému charakteru eucharistické modlitby (Skrze Krista k Otci). Zmínkou o andělu prostředníkovi se chce jen zdůraznit Boží transcendence.

 

Také tento anděl může souviset s tím nebeským oltářem, o němž víme z Apokalypsy, obklopeným andělskými bytostmi. Mluvíval o něm i sv. Irenej.[31] Naše slavení zde na zemi má být odleskem nebeské liturgie. Je zajímavé, že tento způsob uvažování prosakuje do Římského kánonu dávno před tím, než je do něj začleněn chvalozpěv Sanctus.

Rád chodím do římského kostela Nejsvětějšího jména Ježíšova. I proto, že tam zřídili uprostřed lodi veliké zrcadlo, díky němuž smíme obdivovat nejmenší podrobnosti stropní fresky. Oslavení Ježíšova jména. Při mši svaté nemusíme hledět do hladiny zrcadla, dění u oltáře je samo tímto zrcadlem.

Dnes se opět obnovuje mezi lidmi zájem o mysteriózní světy a zvláště anděly. Nezapomeňme, že eucharistické shromáždění se na prvém místě musí poměřovat s večeřadlem. Pokud by se naše napodobování nebeských sfér protivilo tomuto pravzoru, nebude jistě od Boha.

 

Tuto modlitbu pronáší kněz v hluboké úkloně, na jejím závěr se opět vztyčí a znamená se velkým křížem. I když nepatří k těm nejstarším prvkům Římského kánonu[32], zůstává opravdu odpovídajícím tělesným postojem, když Bohu podáváme oběť.

 

Z oběti kříže čerpáme všechno požehnání, což se ještě jednou bude zvěstovat při vyústění kánonu („bona cuncta largiris“ – „všechno dobré dáváš“).

 

 

  1. Memento defunctorum

 

Pamatuj také, Bože, na své služebníky a služebnice, kteří nás předešli se znamením víry a spí spánkem pokoje (zvláště na na N.) – následuje chvíle ticha – Do místa občerstvení, světla a míru uveď všechny, kdo odpočinuli v Kristu (našem Pánu. Amen).

Memento etiam, Domine, famulorum famularumque tuarum N. et N., qui nos praecesserunt cum signo fidei, et dormiunt in somno pacis. – Ipsis, Domine, et omnibus in Christo quiescentibus locum refrigerii, lucis et pacis, ut indulgeas, deprecamur. (Per Christum Dominum nostrum. Amen.)

 

V dávné minulosti našeho kánonu se Memento za mrtvé konalo jen příležitostně. Dnes je přímluva za zesnulé křesťany povinnou součástí každé eucharistické modlitby.

Naše předky by nenapadlo modlit se za zesnulé nekřesťany či vyobcované. Proto se v uvedeném mementu hovoří o znamení víry (signum fidei), což je totéž jako křest.[33] Tato svátost je vstupenkou do nebe. Smrt sama o sobě nemůže narušit společenství s církví, jedná se o „spánek pokoje“. Svatý Pavel pokládá řečnickou otázku. „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?“ (Ř 8,5; ČEP)

Co bývá nejčastěji vytesáno na loculích[iii] v římských křesťanských katakombách? Dvě slůvka: „In pace.“ – „V pokoji.“ Tím se nechce říci, že se dotyčný jen oprostil od námah a pozemské tíže, ani že umřel pokojně, tiše, bezbolestně, ale že zůstal v pokoji s Kristem a jeho církví.

Jednou se mi svěřila přítelkyně, jak hrozného má tchána. V jejím popisu nabýval téměř ďábelských rysů. Sdílela s ním dům a velký pozemek. Měla dojem, že jí ten nerudný stařec stále jen strojí léčky. Jako správná křesťanka uzavřela své nářky zbožným povzdechnutím: „Já už sa tak těším do nebe, abych z tohoto blbkákova vypadla!“ „Výborně,“ navázal jsem, „představ si, že první, koho tam potkáš, bude tvůj tchán.“ „Už tu na tebe, čekám!“

 

Někdy si nebe představujeme za pomoci negativních obrazů: Tam už mě nebude nic trápit. Římský kánon je přibližuje překvapivě pozitivními metaforami: refrigerium – lux – pax. O očistci se tu ještě nemluví. To je poučné. Myšlenka na setkání s Pánem je myšlenka vážná. (Kolik dluhů nám schází!) To ano, ale neměla by zastínit křesťanskou radost.

Nevíme, co přesně měl tvůrce kánonu na mysli pod výrazem refrigerium. Římané znali stejnojmenný obřad, který se konával nad hroby jejich zesnulých. Jednalo se o rituální hody, při kterých nalévali, na znamení spojení se zesnulými, dírkou v sarkofágu trochu vína do úst mrtvých.

Jim i sobě přejeme, abychom byli společně v nebi. Do pekla se jde o samotě, jen do nebe společně. Měli bychom dlouze a poctivě rozjímat nad tím, jestli opravdu v nebi chceme všechny. Komu tu slast naopak chceme odepřít? (Drdův poustevník Scholasticus budiž odstrašujícím příkladem.[34])

Jedna moje farnice často opakuje: „Přeji si, abychom se v nebi jednou všichni sešli.“

 

 

  1. Nobis quoque

 

I nám, hříšníkům, kteří ti sloužíme s důvěrou ve tvé velké slitování, dej podíl a společenství se svými svatými apoštoly a mučedníky: Janem, Štěpánem, Matějem, Barnabášem, (Ignácem, Alexandrem, Marcelinem, Petrem, Felicitou, Perpetuou, Agátou, Lucii, Anežkou, Cecílií, Anastázií) a se všemi svými svatými. Neposuzuj nás podle skutků, ale přijmi nás do jejich společnosti jako štědrý dárce milosti. Skrze našeho Pána, Ježíše Krista.

Nobis quoque peccatoribus famulis tuis, de multitudine miserationum tuarum sperantibus, partem aliquam et societatem donare digneris, cum tuis sanctis Apostolis et Martyribus: cum Ioanne, Stephano, Matthia, Barnaba, (Ignatio, Alexandro, Marcellino, Petro, Felicitate, Perpetua, Agatha, Lucia, Agnete, Caecilia, Anastasia) et omnibus Sanctis tuis: intra quorum nos consortium, non aestimator meriti, sed veniae, quaesumus, largitor admitte. Per Christum Dominum nostrum.

 

Tam, kde čeština překládá „I nám hříšníkům“ stojí v latině „Nobis quoque peccatoribus“. Tato část, jak plyne ze spojky „quoque“, navazovala na předchozí odstavec. Kdo jsou oněmi hříšníky, jimž přejeme to, co jsme právě vyprošovali našim zesnulým?

Spolehlivě víme, že se jimi nemyslí shromážděný lid, ale přítomní duchovní. Ono „quoque“ znamená v tomto případě „zvláště“.

Ti, kterým jsou svatá tajemství tak blízko, nemohou nepociťovat vědomí vlastní ubohosti. Hříchy nás kněží jsou závažnější i proto, že mohou snadno způsobit pohoršení – scandalum. Tomuto slovu už tolik nerozumíme, jeho význam se totiž postupem času hodně posunul. Když se někdo ve společnosti zachová jako buran, procedí útlocitné slečny mezi rty: „Jsme pohoršené.“ Hlupák se znemožnil, ale jim to nikterak neuškodilo. Ten, kdo skutečně pohoršuje, klade svému bližnímu na cestu překážku k pádu (řecky skandalon). Vede druhého nejen do neštěstí, ale přímo ho vhání do hříchu. V případě kněze je takové počínání zhoubnější, protože od něj důvěřivé duše očekávají posilu na cestě ke spáse. „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ (Mk 9,42; ČEP)

Na posledním místě Římského kánonu tedy zmiňuje duchovenstvo sebe. Každý z celebrujících kněží by se měl zamyslet, zda se ona věta v jeho ústech nestala pokorou strojenou. Myslím, že kněz by měl preventivně pěstovat vědomí vlastní ubohosti. Prospěje mu to po mnoha stranách. Snad ho to ušetří i přílišné urážlivosti.

Vypráví se okřídlená příhoda. Není důležité, kdo byl jejími protagonisty: Prostému, poněkud vystrašenému faráři připadla příležitost koncelebrovat po boku svého biskupa. Recitovala se tehdy třetí anafora. Když dostal pokyn, otevřel ústa a pronesl nevinně: „Prosíme tě za zde přítomného, tvého nehodného služebníka.“ Jeho Eminence se tuze durdila. Formule, která zní kajícně z úst představeného, avšak řeže, když se ozve od plachého kněze.

O co prosíme my jako služebníci Pána? V českém jazyce o „podíl a společenství“ („partem aliquam et societatem“) se svatým apoštoly a mučedníky. Tato žádost zní naprosto srozumitelně. Nestojíme o výhody a dobré bydlo, ale chceme pít stejný kalich jako náš Pán a jeho věrní svědkové. Naše ochota nést s nimi stejný úděl (latinsky sors) je vyjádřena v závěru této modlitby týmž výrazem, jakým se označuje manželství – consortium.

Původně se však oním „podílem a společenstvím“ myslel, podle názoru prof. Mazzy[35], prostý zájem o potřeby dosud žijících bratří a sester.

Právě na ně se obyčejně vztahuje v Novém zákoně označení „svatí“ (např. 1Kor 1,2). Pavel naléhá na křesťany, aby prokazovali lásku přednostně těm, s nimiž je pojí stejná víra (Gal 6,10). Tentýž apoštol dává biskupu Timoteovi směrnice ohledně stavu vdovského: vhodná uchazečka má být známá dobrými skutky, i tím, že „umývala nohy svatým“ (ei hagión podas enipsen) (1Tim 5,10).

A konečně v Listě Římanům nacházíme toto apoštolské nařízení: „Tais chreiais tón hagión kionónountes…“, což překládá Jeruzalémská bible: „Mějte účast na potřebách svatých …“ (12,13) Také Anafora sv. Bazila se k tomuto verši zřetelně hlásí.

Některé řecké západní kodexy[36] namísto slova „chreiais“ (potřebách) ovšem mají „mneiais“ (památkách – pamětech): „Communicantes memoriis“.

Drží se jich i Jeronýmova Vugáta: „Necessitatibus sanctorum communicantes.“[37]

To je významný posun, který poukazuje na určitou změnu v myšlení: Svatí na této zemi sice mají své potřeby, ale stejně tak jsou našimi pravými vzory.[38]

Podle blíženské lásky se dá snadno poznat, jak na tom jsme před Bohem. Lze milovat neviditelného, nedokážeme-li milovat viditelného?[39]

Pro někoho může být vítanější podkuřovat svatým, kteří se už těší nebeské blaženosti, nežli podporovat pozemské souputníky.

Mezi katolickými křesťany najdeme mnoho obětavců, ale leckdy se pro druhé nasazují s tímto nevysloveným postojem: „Když není nikoho, tak dobře.“ Proti tak neduchovním myšlenkám můžeme pravidelně užívat léku s latinským názvem Nobis quoque. Vyprošujme si, abychom mohli mít podíl a společenství se svými potřebnými bližními.

„Intra quorum nos consortium largitor, non aestimator meriti, sed veniae, quaesumus, largitor admitte.“ – Zaznívají tu dva klasické teologické pojmy meritum a venia. Český misál toto binomium překládá dynamicky: skutky a milost. Tutéž myšlenku by ovšem vystihla i dvojice: skutky a víra. Po předchozím výkladu by se mohlo zdát, že si místo v Božím království můžeme svou snaživostí vydobýt. Modlitba však zcela správně ústí v něčem jiném. Bůh nehledí ani tak na naše zásluhy, ale umožňuje nám konat věci záslužné. Dobré činy jsou vlastně plodem naší víry. Bránu do nebe však rozrazí jedině Boží milost.

 

 

  1. Per quem

 

Neboť skrze něho toto všechno stále tvoříš a je to dobré, všechno posvěcuješ, životem naplňuješ, žehnáš a nám rozděluješ

Per quem haec omnia, Domine, semper bona creas, sanctificas, vivificas, benedicis et praestas nobis.

 

Třebaže nepanuje obecná shoda, předpokládá se, že tato slova sloužila jako požehnání nad přinesenými dary, které měly být určeny pro chudé a Církvi.

Tematicky jsme do této formule uvedeni už v závěru předcházející modlitby, kde je Bůh oslavován jako largitor – dárce. Naše dary jsou jen odpovědí na Boží štědrost, která je vždy větší.

Vincenzo Raffa píše: Per ipsum „se má v současnosti vztahovat na Eucharistii v tom smyslu, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista žehná chléb a víno, tím požehnáním, které je konsekrací, a činí je pro nás zdrojem duchovního života“[40].

Per quem má dnes nabývá také čím dál více ekologické interpretace: Člověk se v něm přidává ke chvále všeho Božího stvoření. Eucharistie je tak shrnutím všech darů, které Bůh udělil lidstvu skrze Krista. Člověku nezbývá při Eucharistii než děkovat.[41]

 

 

  1. Per ipsum

[1] Dost patrné to je na Třetí anafoře. Některé části anafor jsou propůjčeny z Římského kánonu, jako třeba Per ipsum.

[2] Srov. IGMR 364.

[3] Toto tvrzení podpírá Enrico Mazza důkladnou kritickou analýzu Štrasburského papyru řec. 254 a Římského kánonu: „Dalla corrispondenza tra il papiro Strasbourg gr. 254 e il Canone romano è emersa l’identità di struttura tra l’anafora alessandrina arcaica e l’anafora romana quando questa è priva del racconto dell’istituzione noc i suoi embolismi. Di conseguenza, possiamo dire che sll’origine del Canone romano c’è un testo anaforico analogo a quello rappresentato dal papiro Starsbourg gr. 254 e che, di conseguenza, l’anafora alessandrina e quella romana sono due diversi sviluppi a partire da un unico e medesimo punto.“ Idem, L’anafora eucaristica. Studi sulle origini (Bibliotheca «Ephemerides liturgicae». Subsidia 620), Centro liturgico vincenziano, Roma 2007 (reprint), 303. Celá tato studie stojí za přečtení.

[4] Cipriano Vagaggini tedy přichystal návrhy dvou nových eucharistických modliteb. I v pozdějším odborných diskusích a celém redakčním procesu byla Vagagginiho autorita klíčová.

Ve Schematu č. 218, De Missali, 34 (19 martii 1967) se píše: „Quoad problemata canonis romani et diversas propositiones ea solvendi Summus Pontifex in audientia cardinali praesidi ‚Consilii‘, die 20 mensis junii 1966 concessa, mandavit: a. ut immutatus remaneret canon romanus actualis, b. tamen componerentur vel quaererentur duo vel tres aliquae anaphorae novae. Proinde ex schemate 113, Formae variantes B et C canonis romani, die 20 mensis octobris 1965 a ‚Consilio‘ suffragatae non amplius sunt ad rem.“ Citováno dle Barba, La Riforma conciliare dell‘«Ordo missae», Roma 2002, 520.

[5] K úrovni liturgické latiny se vyjadřuje Michael Fiedrowicz: „Die Einführung del Lateins in die römische Liturgie bedeutete also keinsfalls die Preisgabe des Prinzips einer Sakralsprache. Die Latinisierung kann nicht in dem Sinne als Argument für die Volkssprache gewertet werden, als habe die Kirche von Rom mit der Änderung der Liturgiesprache einfach nur die Tatsache Rechnung getragen, dass die Mehrheit der Gläubigen inzwischen nicht mehr griechisch-, sondern lateinischsprachige Christen waren. Das liturgische Latein war weder mit der klassischen Latinität Ciceros noch mit der Umgangssprache, dem Vulgärlatein, identisch. Es war, zumindest in den Gebetstexten, eine hochstilisierte Sprachform, die auch dem durchschnittlichen Römer des 4. und 5. Jh. nicht ohne weiteres verständlich war [podtržení je naše]: ‚Kein Römer hat je in der Sprache oder dem Stil des Kanons oder der Orationen der römischen Messe geredet.‘“ (Idem, Die Überlieferte Messe. Geschichte, Gestalt, Theologie, Carthusianus Verlag, Mülheim / Mosel 2011, 155.)

[6] O některých dnech církevního roku, což platí také o Zeleném čtvrtku, je ovšem Římský kánon vybaven, od dob starodávných sakramentářů, několika vlastními částmi. Přenáší nás to do časů, kdy i v římském prostředí byla eucharistická modlitba v určitých statích proměnlivá, jak to bylo běžné například v galikánském ritu a jak jsme tomu svědky dodnes v prostředí mozarabském.

[7] Te igitur, Memento živých, Quam oblationem, Qui pridie, Unde et memores, Supra quae, Supplices, Memento zemřelých, Nobis quoque, Per ipsum. Je možné, že Supplices a Nobis quoque původně na sebe navazovaly, lze je tedy chápat jako jeden celek.

[8] Communicantes a Hanc igitur. Per quem haec omnia přísně vzato není součástí eucharistické modlitby jako takové, ale vkládalo se na její závěr, když se pronášelo požehnání nad plody země a tím, co bylo přineseno pro chudé a pro Církev.

Není vyloučené, že ani Memento zemřelých nebylo součástí Římského kánonu přinejmenším do začátku devátého století. Ještě ve čtrnáctém století se ho užívalo jen při mších za zemřelé.

[9] Tak to vysvětluje Petersen. Citováno dle Mazzy.

[10] Srov. Sancti Thascii Caecilii Cypriani episcopu carthaginensis et martyris opera omnia ad integramStephani Baluzii editionem expressa et praecipuis Felli, pamelii, Rigaltii lectionibus et notis instructa, variisque aucta opusculis dubiis, aut novissime Trombelii et Mingarelli, Durandi et martenii cura editis. Nec non et accedunt in quosdam libros tum recentes Josephi Martini Routhii notae, tum D. Nicolai Le Nourry dissertatio.. tomus unicus,  in Patrologia latina, ed. Migne, Parisiis 1844, zejména sloupce 226-7.

[11] Tak je nazýván v uvedeném spise.

[12] Vždycky si vybavuji slova, která míří prorok proti zbabělému králi: „Ki lo taaminu, lo teamenu.“ (Iz 7,9) V obou větách je zřetelný stejný hebrejský slovesný kmen אמן, vyjadřující pevnost. Odtud se odvozuje i naše „amen“. Víra v hebrejské jazyce souvisí s pevností a vytrvalostí. Kdo věří, stojí rovně a před nikým, kromě jediného Boha, se nehrbí.

[13] Srov. KKC 1369.

[14] Ignác z Antiochie, Epistula ad Smyrneos 8,1

[15] Srov. Dekret o pastýřské službě biskupů Christus Dominus in Dokumenty druhého vatikánského koncilu 267-297.

[16] Je v tomto ohledu například zajímavé, že Církev československá husitská nezmiňuje ve svých anaforách své biskupy (srov. Liturgie. Bohoslužebná kniha Církve československé husitské. Liturgická část. Beznotová, Blahoslav, Praha 1992). A společenství vzniknuvší po Lutherově vzdoru to při Večeři Páně to nedělají také.

[17] Na to upozorňuje B. Capelle, «Et omnibus orthodoxis atque apostolicae fidei cultoribus», in Travaux liturgique. Vol. II, Louvain 1962, 261.

[18] Srov. Innocentius I., Epistula ad Decentium episcopum Egubinum. La lettre du pape Innocent Ier a Décentius de Gubbio (19 mars 416). Texte critique, traduction et commentaire par Robert Cabié, Löwen 1973.

[19] Codex ottobonianus 313, srov. Le sacrement grégorien. Les principales formes d’après les plus anciens manuscrits. Vol. I., Fribourg 1971, č. 6 v kritickém aparátu.

[20] IGMR 19: „I když přítomnost věřících a jejich činná účast, jíž se jasněji projevuje společenská povaha slavení, někdy chybí, slavení eucharistie si vždy podržuje svou účinnost a důstojnost, poněvadž je to

úkon Krista a církve a kněz v něm naplňuje své hlavní poslání a vždy jedná pro spásu lidu. Proto se mu velmi doporučuje, aby eucharistickou oběť slavil podle možnosti i denně.

[21] Hieronymus, Epistula 108,31 in PL 22,905. Podobně hovoří i velcí Otcové Bazil či Jan Zlatoústý. Pro Augustina je mučednictvím i to, že křesťan upoutaný na lůžku přijímá v duchu víry své utrpení a zasvěcuje je Bohu. „Fit martyr in lecto, coronante illo qui pro illo pependit in ligno.“ (Augustinus Aurelius, Sermo 286,7 in PL 38,1301.)

[22] Missa pluralis pro eis qui in natalicia martirum vota sua Domino offerunt in Le Liber ordinum en usage dans l’Église visigothique et mozarabe d’Espagne du cinquième au onzième siêcle, , ed. M. Férotin, Paris 1904, col. 322.

[23] Missale Romanum ex decreto SS. Concilii Tridentini restitutum Summorum Pontificum cura recognitum: editio typica 1962 / edizione anastatica e introduzione,  ed. Manlio Sodi – Alessandro Toniolo (Monumenta Liturgica Piana, 1), Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2007.

[24] Vzkládání rukou jako takové při eucharistické slavnosti máme ovšem dosvědčeno už v Apoštolské tradici, postihující liturgickou praxi sahající k přelomu druhého a třetího století!

Informace čerpám z této knihy: V. Raffa, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica (Bibliotheca «Ephemrides Liturgica» – Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico vincenziano, Roma 20032, 837-9.

[25] E. Mazza, Le odierne preghiere eucaristiche. 1. Struttura, Teologia, Fonti (Liturgia e vita), Edizioni dehoniane, Bologna 19912, str. 159, poznámka 97.

[26] E. Mazza: „Se facciamo ciò che Gesù ci ha detto di fare, il nostro pane e il nostro vino sono il sacramento, la figura e l’immagine del corpo e del sangue di Cristo, ossia il suo corpo e il suo sangue. Essi non chiedono affatto la consacrazione, ma la suppongono avvenuta a causa della mimesi dell’ultima cena, se così possiamo esprimerci proiettando su quelle fonti il nostro vocabulario odierno.“ (Idem, Le odierne preghiere eucaristiche. 1. Struttura, Teologia, Fonti (Liturgia e vita), Edizioni dehoniane, Bologna 19912, 154)

[27] Ambrožovo De Sacramentis a také staré mozarabské sakramentáře.

[28] Septuaginta. Id est Vetus Testamentum graece iuxta LXX interpretes. Volumen I. Leges et historiae, ed. A. Rahlfs, Württembergische Bibelanstalt, Stuttgart 1935.

Septuaginta. Id est Vetus Testamentum graece iuxta LXX interpretes. Volumen II. Libri poetici et prophetici, ed. A. Rahlfs, Württembergische Bibelanstalt, Stuttgart 1935.

[29] Le Liber pontificalis. Texte, introduction e commentaire. Tome Premier, ed. L. Duchesne, Éditions de Boccard, Paris 1955, 239.241.

[30] Za Ambrožových časů se hodně hovořilo o andělích. Není divu, že to promítá i do jeho verze „Římského kánonu“. Totéž ovšem vysledujeme i ve slavnému Štrasburskému papyru.

[31] Irenej z Lyonu, Adversus haereses IV,18,6, (ed. A. Rousseau) in SC 100/2, Paris 1965, 614

[32] První zprávy máme z dvanáctého století z premonstrátského prostředí.

Celebrující kněz míval ruce složené křížem na hrudi.

Hluboká úklona se konávala na různých částech kánonu. V Římě například už při Unde et memores (Ordo Stefaneschi n. 71, in PL 78,1189B.), paže měl celebrant přitom natažené a překřížené. Někdy se kněz hluboce ukláněl při slovech Supplices k pravému oltářnímu rohu. (Podrobněji: Jungmann, J. A., Missarum Sollemnia. Eine genetische Erklärung der Römischen Messe. Fünfte, verbesserte Auflage. Zweiter Band. Opfermesse, Nova et Vetera, Freiburg 1962 (reprint), str. 294, pozn. 53.)

[33] Toto ztotožnění je zřejmé např. u: Svatého Bazila, Contra Eunomium III,5, in PG 29,665.

[34] J. Drda, Hrátky s čertem, Hynek, Praha 1946.

[35] Srov. E. Mazza, Le odierne preghiere eucaristiche. 1. Struttura, Teologia, Fonti (Liturgia e vita), Edizioni dehoniane, Bologna 19912, 175-8

[36] D*, F, G, H (žádný z nich není starší šestého století). Stejně to najdeme i u Ambrosiastera (366-384). Viz Novum testamentum. Graece et Latinae (26. Auflage), ed. K. Aland – B. Aland, Nestle-Aland, Stuttgart 19912.

[37] Biblia Sacra iuxta Vulgatam versionem, ed. R. Weber – E. Weber, Deutsche Bibelgesellschaft, Stuttgart 19944.

[38] Viz M.-J. Lagrange, Épître aux romains, Paris 1922, str. 305, poznámka 13

[39] Vyplatí se vracet k první encyklice Benedikta XVI. (z 25. prosince 2005) věnované právě lásce Deus caritas est: Idem, Bůh je láska, Paulínky, Praha 2006.

[40] „Attualmente va riferita all’Eucaristie nel senso che Dio per mezzo di Gesù Cristo benedice, con una benedizione che è consacrazione, il pane e il vino, rendendoli per noi fonte di vita spirituale.“ V. Raffa, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica (Bibliotheca «Ephemrides Liturgica» – Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico vincenziano, Roma 20032, 710-1.

[41] V. Raffa, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica (Bibliotheca «Ephemrides Liturgica» – Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico vincenziano, Roma 20032, 710: L’Eucaristia è come il compendio di tutti i doni concessi da Dio all’umanità attraverso Cristo, diventa il momento del rendimento di grazie per ogni beneficio. È l’idea ricca e suggestiva già espressa da Giustino.“

[i] Tím myslíme dávno před tím, než byla dogmaticky zformulována nauka o přepodstatnění.

[ii] Dnes si bez anamnéze nedokážeme eucharistickou liturgii představit.

[iii] Loculum je doslovo místečko vytesané v tufu, kam se ukládala těla spíše chudších zesnulých věřících ke slavnému vzkříšení.

16. 10. si připomínáme

Blog pana faráře

Výklad mešního obřadu - 14.
Jednotlivé eucharistické modlitby V současnosti se v římském obřadu užívá čtyř základních eucharistických modliteb. Bylo by žádoucí, aby se každý celebrující kněz seznámil s jejich jedinečnými povahovými rysy,...