X

Výklad mešního obřadu - 16.

Třetí eucharistická modlitba

 

Třetí eucharistická modlitba je novoskladbou; nelze upřít rozhodující vliv na její konečné podobě Ciprianu Vagagginimu.[1] Je to pochopitelné, protože – kromě jiných úkolů – byl právě on relátorem příslušné subkomise. Je známo, že tomuto učenci byla bližší tvorba nové anafory nežli „recyklace“ eucharistických modliteb historických.

Theodor Schnitzler by třetí anaforu dokonce nazval „kánonem Pavla VI.“[2].

Její skladba je svěží a průzračná, lze ji dobře sledovat (oproti ostatním třem). Podobně jako Římský kánon je tvořena jakýmisi samostatnými odstavci, které jsou ladně provázány obětí jakožto společným jmenovatelem.

Při pozornějším zkoumání v ní lze objevit inspirace antiošské i alexandrijské.

Zkoumaná eucharistická modlitba není opatřena vlastní prefací; tím respektuje tradici římského obřadu a vychází vstříc požadavkům z Rady pro obnovu liturgie.

Anafora je vybavena vlastní epiklézí, která plynule přechází do „slov ustanovení“. Tím se nemyslí jen Pánův příkaz z večeřadla, ale po vzoru starobylých anafor, také Malachiášovo proroctví (1,11 – ČEP): „Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody. Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar. Zajisté bude mé jméno veliké mezi pronárody, praví Hospodin zástupů.“

Narace je uvozena, na rozdíl od ostatních anafor, jichž římský obřad užívá, Pavlovým obratem (srov. 1Kor 11,23): „In qua nocte tradebatur.“ – „V noci, kdy se za nás vydal.“ Tím se zdůrazňuje dobrovolnost Kristovy oběti.

Po naraci se objevuje, v části zvané commendatio sacrificii („podání oběti“), druhá epikléze. Vyprošuje se v ní, aby se ti, kdo „budou z tohoto jednoho chleba jíst a z tohoto jednoho kalicha pít“, stali Kristovým tělem (srov. 1Kor 10,17). K tomu směřuje každé autentické přijímání, obrácení i jednota.

Přímluvná část je pozoruhodná třeba i tím, že zohledňuje soteriologickou a ekleziologickou nauku posledního ekumenickou koncilu.[3] Modlíme se v ní nejenom za zesnulé věřící, ale i za ostatní, kteří se Bohu zalíbili.[4] Obdobným dovětkem byla ovšem opatřena i druhá a čtvrtá eucharistická modlitba.

Je patrné, že ústředním námětem je, stejně jako v Římském kánonu, oběť, v jejích nejrůznějších významech. Jediná je oběť Nového zákona a my se k ní přidružujeme. Jako křesťané jsme povoláni k tomu, abychom se stávali „obětí živou a svatou“. Tato pavlovská myšlenka (Ř 12,1) se objevuje také v jedné syrské anafoře, připisované Teodoru z Mopsuestie.

Jak vidíte, neprávem někteří vyčítají redaktorům současného Misálu, že potírá učení o mešní oběti, naopak dává oběti její plný význam.

Všeobecné pokyny předpokládají přednostní užití této anafory o nedělích a svátcích[5].

 

Skladba anafory:

  1. Post-Sanctus (se slovy ustanovení dle Malachiáše)

 

Vpravdě jsi svatý, Bože, a právem tě chválí všechno, co jsi stvořil: Neboť skrze svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, mocí Ducha svatého všemu dáváš život a všechno posvěcuješ; a ustavičně si shromažďuješ lid, aby od východu až na západ byla tvému jménu přinášena oběť čistá.

Vere Sanctus es, Dómine, et mérito te laudat omnis a te cóndita creatúra, quia per Fílium tuum, Dóminum nostrum Iesum Christum, Spíritus Sancti operánte virtúte, vivíficas et sanctíficas univérsa, et pópulum tibi congregáre non désinis, ut a solis ortu usque ad occásum oblátio munda offerátur nómini tuo.

 

Tato část eucharistické modlitby má obyčejně jediné poslání: posloužit jako můstek mezi trojsvatým chvalozpěvem a narací. Třetí anafora je na první pohled mnohem rozvinutější. Nezabývá se už dějinami spásy, což je vlastní prefaci, ale chválou nebeského Otce za jeho stvoření.

V češtině bylo „Domine“ neobvykle nahrazeno „Bože“. Snad by ale bylo přiléhavější „Otče“, s ohledem na prefaci („Sancte Pater“), ale i na následující souvětí: „Neboť skrze svého Syna…“ Stvoření je dílem Nejsvětější Trojice (1Kor 2,4).

Post-Sanctus třetí anafory pobízí věřící k duchovní bohoslužbě: Je to zcela v souladu s Listem Židům (13,15-6), ale také Prvním listem Petrovým: „I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.“ (1Pt 2,5 – ČEP)

Stěžejní je ovšem stále klasická citace z Malachiáše, která hovoří o „oběti čisté“ – „oblatio munda“ (1,11) také proto, aby poukázala na kýžené dispozice obětníka.

 

 

  1. Konsekrační epikléze (se slovy pověření)

 

Proto tě, Otče, pokorně prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary, které před tebe klademe, ať se stanou tělem a krví tvého Syna, našeho Pána, Ježíše Krista, neboť on sám nám přikázal slavit toto tajemství:

Súpplices ergo te, Dómine, deprecámur, ut hæc múnera, quæ tibi sacránda detúlimus, eódem Spíritu sanctificáre dignéris: ut Corpus et Sanguis fiant Fílii tui Dómini nostri Iesu Christi, cuius mandáto hæc mystéria celebrámus.

 

Není působivé, že do konsekrační epikléze je zakomponováno také mandatum neboli Kristovo pověření ke slavením Eucharistie? Bez něho by žádost k nebeskému Otci o posvěcení darů chleba a vína a jejich proměnu v Kristovo Tělo a Krev byla troufalá. Můžeme, ba máme prosit o pokrm vezdejší, ale prosit, abychom dostali Božího Syna za pokrm, je čistou Boží milostí. Představuje tu nejohromnější prosbu, kterou sám Bůh vkládá na rty svých služebníků.

S přibývajícími lety mě tato věta čím dál víc dojímá a dobývá ústřední místo v osobní prosebné modlitbě. Kdo jsem já, že mi je dovoleno prosit o něco takového? Jak vzácný musím být v očích dobrotivého Pána!

Nepřimlouvám se už za přehršel drobností, které leží na srdci mně nebo mým drahým. Tím poníženěji však prosím o seslání Ducha k eucharistické přeměně.

 

 

  1. narace

 

V noci, kdy se za nás vydal, vzal při večeři chléb, vzdal ti díky a požehnal, lámal, dával svým učedníkům a řekl: …

Po večeři vzal také kalich, vzdal ti díky a požehnal, dal svým učedníkům a řekl: …

 

Ipse enim in qua nocte tradebátur accépit panem et tibi grátias agens benedíxit, fregit, dedítque discípulis suis, dicens: …

Simili modo postquam coenatum est, accípiens cálicem et tibi grátias agens benedixit, deditque discípulis suis, dicens: …

 

 

Úvodní slova (In qua nocte tradebatur) se hlásí k antiošské tradici. Těmito slovy Pavel zahajuje svou žalobu proti korintským křesťanům. Je dobré, když si shromážděné společenství těsně před „proměňováním“ znovu uvědomí tento polemický kontext. Jsme opravdu v jednotě?

 

 

  1. Anamnéze

 

Proto na památku spasitelné smrti tvého Syna i jeho vzkříšení a nanebevstoupení a v očekávání jeho slavného příchodu; přinášíme ti, Bože, toto díkůvzdání, tuto oběť živou a svatou.

Mémores ígitur, Dómine, eiúsdem Fílii tui salutíferæ passiónis necnon mirábilis resurrectiónis et ascensiónis in cælum, sed et præstolántes álterum eius advéntum, offérimus tibi, grátias referéntes, hoc sacrifícium vivum et sanctum.

 

Potřebuje Bůh, abychom mu vysvětlovali, co právě děláme? Jistěže ne, spíše bychom si měli uvědomit my, čeho jsme účastni.

Tam, kde říká čeština „v očekávání jeho slavného příchodu“, má latina „praestolantes alterum eius adventum“. Neslavíme Eucharistii proto, abychom si ukrátili své čekání na Ježíšův příchod. My ho už předjímáme a v jistém smyslu zakoušíme.

I v následujícím je naše mateřština značně výkladová, až k nepoznání původního textu. Ten totiž připouští, asi záměrně, dvě možnosti: Záleží na tom, jak rozumíme onomu „gratias referentes“. Jsme to my, kdo vzdáváme díky, anebo se tím naznačuje samotná povaha oběti, jíž je díkůvzdání? K této druhé možnosti se očividně kloní český text: „Přinášíme ti, Bože, toto díkůvzdání, tuto oběť živou a svatou.“

 

 

  1. Epiklézi nad shromážděním

 

Shlédni na oběť své církve: vždyť je to oběť tvého Syna, a jeho obětí jsme byli s tebou usmířeni. A nás všechny, kdo přijímáme jeho tělo a krev, naplň jeho svatým Duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu.

Réspice, quæsumus, in oblatiónem Ecclésiæ tuæ et, agnóscens Hóstiam, cuius voluísti immolatióne placári, concéde, ut qui Córpore et Sánguine Fílii tui refícimur, Spíritu eius Sancto repléti, unum corpus et unus spíritus inveniámur in Christo.

 

Na tomto odstavci se silně podepsaly vášnivé diskuse uvnitř reformní komise. Ve světle tridentského koncilu si na něm můžeme uvědomit totožnost mezi jedinou spásnou obětí přinesenou na kříži a obětí mše. Jednu od druhé odlišuje jen způsob (ratio offerendi[6]) – první je krvavý, druhý nekrvavý.

Bude naše jezení jezením Pánovy večeře? To může posoudit jenom Pán. Nikdy si tím nemůžeme být jisti[7]. Je dobře, když církev zakouší při pohledu na sebe v zrcadle nejistotu. Na druhé straně nás Pán neponechává nejistotě napospas. Kdyby tomu tak nebylo, byla by se zcela vytratila objektivita církve a svátostí zvlášť.

„agnoscens hostiam“ – doslova „rozeznaje oběť“ – Napadá mě v této souvislosti pasáž z Lukášova evangelia, Mohli bychom si to dát do souvislosti s Kristovými slovy:

Jakmile už jednou hospodář vstane a zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete tlouci na dveře a volat ‚Pane, otevři nám‘, tu on vám odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste!‘ Pak budete říkat: ‚Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!‘ On však vám odpoví: ‚Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.‘ Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven. (13,25-8, dle ČEP)

 

I my jednou budeme klepat na dveře Hospodářovy, vědouce, že nepostačí se mu vlísat do přízně: „Vždyť jsme chodili na mši a přinášeli ti oběť nejsvětější.“ I nám může přes zavřená vrata opáčit: „Neznám vás.“

 

„Spiritu eius Sancto repleti unum corpus et unus spiritus inveniamur in Christo“ – „naplň jeho svatým Duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu“. Naplň!

Svatý Lukáš popisuje vylití Ducha o letnicích za pomoci téhož slovesa: „Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali.“ (srov. Sk 2,1nn; liturgický překlad)

Všimněte si laskavě, že Duch Páně nikdy neuštědřuje drobty, ale dává vždy plnost. Bůh je úplně chudý. Buďme udiveni, ale nedivme se tomu. Bůh nemá nic kromě sebe. Může dát jen sebe. V tomto bodě se podivuhodně stýkají chudoba se všemohoucností.

Přesně tato myšlenka se objevuje hned při prvním zázraku, který je vykonán po Kristově zmrtvýchvstání na přímluvu Petra a Jana, jak to líčí třetí kapitola Skutků apoštolských. Tentýž úryvek se pochopitelně čte během oktávu velikonočního: „Podívej se na nás! On tedy na ně pohleděl a čekal, že něco dostane. Ale Petr řekl: ´Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď!´“ (Sk 3,6 – Č) Právě v tom tkvěla moc apoštolů, že byli jako Ježíš nemajetní. Vzdali se všeho kvůli němu. Chudí, a přesto či lépe právě proto bohatí. Mohli dát jen sebe, tedy vše. Máme-li fondy, což doslova znamená „doly“, máme-li kde kutat, vytěžíme málo dobra. Bůh zlatokopům žehná jen málokdy! Jsme-li bez nich, jednáme z podstaty.

Bůh nás neudržuje v trvalé oddanosti drobnými, bezvýznamnými úplatky, nýbrž dává vše, bez výjimky. Bylo by nesprávné odkazovat se na jednotlivé charismatické dary. Bylo by to jako v dětské říkance: „Vařila myšička kašičku na zeleném rendlíčku. Tomu dala, tomu dala, na toho se nedostala.“ Dává-li Bůh, naplňuje celé tělo Církve. Rovněž i svatodušní sekvence je prosbou celé církve o naplnění sedmerem darů (sacrum septenarium), nikoli škemráním jedinců o výsady.

Jednou jsem rozmlouval s dámou, která se chlubila tím, kolik těch darů už sesbírala. Jako by měla zřízenou klubovou kartu u Svatého Ducha. Zbývalo jí jen několik posledních nálepek. Ano, i tak můžeme skončit: shromažďovat domnělé dary, jako junák bobříky.

Vstupní zpěv mše svaté o letnicích tyto úvahy pěkně shrnuje: „Duch Páně naplňuje celý svět, všecko udržuje a obnovuje, promlouvá k národům všech jazyků. Aleluja.“ Neprosme o dary, ale o svatodušní plnost.

 

 

  1. Přímluvy

 

Skrze něho ať se před tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou, abychom dostali dědictví s tvými vyvolenými: s nejsvětější Pannou a Bohorodičkou Marií, s jejím snoubencem svatým Josefem, s tvými apoštoly a slavnými mučedníky (se svatým N. N může se vložit jméno světce toho dne nebo patrona) a se všemi svatými – našimi zastánci a stálými pomocníky.

Pro tuto oběť našeho smíření dej, Bože, celému světu mír a spásu. Pamatuj na svou církev putující po této zemi, upevni ji ve víře a lásce. Pamatuj na svého služebníka, našeho papeže N., našeho biskupa N., zde se mohou jmenovat také pomocní nebo světící biskupové biskupský sbor kněžstvo a všechen vykoupený lid. Slyš naše prosby dobrotivý Otče a stůj při nás, vždyť stojíme před tebou podle tvé vůle. Smiluj se nad svými rozptýlenými syny, abychom všichni byli jedno v tobě.

Přivítej ve svém království naše zemřelé bratry i všechny, kdo z tohoto světa odešli v tvém přátelství. Splň naši naději, že s nimi budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu; skrze našeho Pána, Ježíše Krista, neboť skrze něho dáváš světu všechno dobré.

 

Ipse nos tibi perfíciat munus ætérnum, ut cum eléctis tuis hereditátem cónsequi valeámus, in primis cum beatissima Virgine, Dei Genetrice, Maria, cum beato Ioseph, eius Sponso, cum beatis Apostolis tuis et gloriósis Martýribus (cum Sancto N.: Sancto diei vel patrono) et ómnibus Sanctis, quorum intercessióne perpétuo apud te confídimus adiuvári.

Hæc Hóstia nostræ reconciliatiónis profíciat, quaésumus, Dómine, ad totíus mundi pacem atque salútem. Ecclésiam tuam, peregrinántem in terra, in fide et caritáte firmáre dignéris cum fámulo tuo Papa nostro N. et Epíscopo nostro N., cum episcopáli órdine et univérso clero et omni pópulo acquisitiónis tuæ. Votis huius famíliæ, quam tibi astáre voluísti, adésto propítius. Omnes fílios tuos ubíque dispérsos tibi, clemens Pater, miserátus coniúnge.

Fratres nostros defúnctos et omnes qui, tibi placéntes, ex hoc sæculo transiérunt, in regnum tuum benígnus admítte, ubi fore sperámus, ut simul glória tua perénniter satiémur, per Christum Dóminum nostrum, per quem mundo bona cuncta largíris.

 

 

Stavba přímluvné části je v této eucharistické modlitbě neobvyklá: nejprve se modlíme za celý svět, poté za služebníky církve a teprve na konec za celý Boží vyvolený lid. S ohledem na koncilní věroučnou konstituci o církvi by se snad bylo očekávalo vyjít z Božího lidu jako takového a následně zaměřit pozornost na jeho složení, tedy hierarchii a věřící laiky[8].

 

„Ipse nos tibi perficiat munus aeternum“ – česky přeloženo přibližně „Ať se před tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou“: Příslušná prosba je propůjčena z jedné leoniánské kolekty[9].

 

„ut cum eléctis tuis hereditátem cónsequi valeámus“ – „abychom dostali dědictví s tvými vyvolenými“:

Není vůbec těžké odhalit teologické pozadí této věty. V Listě svatého apoštola Pavla Římanům se dočítáme: „A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu      s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.“ (8,17 – ČEP) V Listě Kolosanům: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“ (1,24 – ČEP)

Církev nejenže koná při eucharistii obřad, který má obětní ráz. Ona sama se k oběti přidružuje do konce časů. Slavit mši, a nebýt připraven k oběti, je nezralé, nepoučené či přímo hříšné. Nezasloužíme si i my výtku?

Dovolte v této vážné chvíli malé humorné odlehčení. Dílo poznáte okamžitě:

Pátý muž, jak sám řekl, že sedí „kvůli té vraždě na panu arcivévodovi v Sarajevu“, měl ještě dnes zježené vlasy a vousy hrůzou, takže jeho hlava připomínala stájového pinče.

Ten vůbec v restauraci, kde byl zatčen, nepromluvil ani slova, ba dokonce ani nečetl noviny o zabití Ferdinanda a seděl u stolu úplně sám, když přišel k němu nějaký pán, posadil se naproti a řekl k němu rychle:

(…)

„Vás tedy nezajímá ani ta vražda v Sarajevu?“

„Mne vůbec žádná vražda nezajímá, ať je třebas v Praze, ve Vídni, v Sarajevu nebo v Londýně. Od toho jsou úřady, soudy a policie. Jestli někde někoho zabijou, dobře mu tak, proč je trouba a tak neopatrný, že se dá zabít.“

To byla jeho poslední slova v této rozmluvě. Od té doby opakoval jen hlasitě v pětiminutových přestávkách: „Já jsem nevinnej, já jsem nevinnej.“

Ta slova křičel i ve vratech policejního ředitelství, ta slova bude opakovat i po převezení k trestnímu soudu v Praze a s těmi slovy vstoupí i do své žalářní kobky.

(…) „Kristus Pán byl taky nevinnej,“ řekl Švejk, „a taky ho ukřižovali.“ (…)[10]

 

A ve filmovém zpracování Vlasta Trégl zoufale dodává: „Já nejsem Kristus Pán a jsem opravdu nevinnej.“

 

Ke Kristově oběti se přidali na prvém místě mučedníci, ale i nekrvaví svědkové. I sami pro sebe, pokud se s tím ale opravdu ztotožňujeme, žádáme totéž: „Podíl a společenství se svatými“[11] je v této anafoře vyjádřen jiným obrazem „dojít dědictví vyvolených“. Působí vcelku neškodně, pokud ale neznáme uvedený biblický kontext.

Může nám pomoci známá epizoda z evangelia:

Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“

(Mk 10,35-40)

 

Stojíš o dědictví, ale o utrpení nikoli?

Nemusíš si oběti vynalézat, sama božská přirozenost ti ji předloží. Nevzpírej se a nehledej náhrady.

 

Zcela organicky se tedy přechází k připomínce svatých. Neopomenutelná je Matka Boží Panna Maria, z nařízení papeže Františka také její Snoubenec svatý Josef[12] a lze zmínit i patrona kostela či světce daného dne. Úcta ke svatým neexistuje sama o sobě, nezávisle od úcty (latreia) k Bohu, ale je na ni bytostně navázána. Oni dorostli ke svatosti v síle nebeské many. Zmiňovat jména světců při eucharistické modlitbě je jednou z nejstarších forem úcty k nim[13]. Teprve mnohem později se utváří sanktorál, tedy vlastní texty o svatých. Nepochybujme o tom, že ony blažené svědky víry těší, je-li oslavován jejich Pán. Vždycky se mi vybavuje závěrečná scéna z Apokalypsy, v níž se ohromený Jan chce poklonit andělu zjeviteli: „Ale on mi řekl: „Střez se toho! Jsem jen služebník jako ty a tvoji bratří proroci a ti, kdo se drží slov této knihy. Před Bohem poklekni!“ (22,9 / ČEP)

 

Ve starobylých anaforách, na něž jsme poukazovali, se objevovala prosba za církev rozptýlenou po celém světě. U Hippolyta byla přetvořena v epiklézi nad konkrétním shromážděním. Zde se vychází z jiného obrazu: církev putující po této zemi (peregrinantem in terra). Eucharistická modlitba o ní hovoří bezprostředně po zmínce církve oslavené. Po stránce slohové tak vzniká krásný šerosvit.

Při poslechu české verze to ovšem není hned patrné. Někomu se pod obratem „církev putující po této zemi“ vybaví církev místní, v Čechách a na Moravě. To by ale nezapadalo do uspořádání tohoto přímluvného odstavce. Myslíme tím celou církev na cestě do nebe, pro niž je tato země cizinou a každá cizina vlastí[14]. Myslíme tím křesťany, kteří žijí v této poslední době.

Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. (1Kor 7,29-31/ ČEP)

 

 

  1. doxologie

 

(následuje obvyklá římská doxologie Per ipsum)

[1] V poslední době vyšel zajímavý příspěvek k této otázce: E. Massimi, «Il contributo di dom Cipriano Vagaggini alla stesura delle preghiere eucaristiche del Missale Romanum (1970)», in Rivista liturgica 105(2018)113-128. V tomto článku najdete i odkazy na další cenné odbornou literaturu.

[2] Th. Schnitzler, I tre nuovi canoni ed i nuovi prefazi, Roma 1970, 63.

[3] Srov. věroučnou konstituci o církvi Lumen gentium 14-15, pastorační konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes a dále dekret Ad gentes, deklarace o poměru k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate 2.

[4] „Fratres nostros defúnctos et omnes qui, tibi placéntes, ex hoc sæculo transiérunt, in regnum tuum benígnus admítte, ubi fore sperámus, ut simul glória tua perénniter satiémur.“ – „Přivítej ve svém království naše zemřelé bratry i všechny, kdo z tohoto světa odešli v tvém přátelství. Splň naši naději, že s nimi budeme v tobě věčně žít a vidět tvou slávu“

[5] Srov. IGMR 365c.

[6] Sessio 22, capp. 1-2 in Conciliorum oecumenicorum decreta, ed. G. Alberigo, Bologna 1973, 733.

[7] „Non non chiediamo a Dio di prendere conoscenza del nostro memoriale, ma di riconoscere nella nostra oferta il memoriale della morte del suo Figlio. Noi preghiamo Dio di accertare che la nostra celebrazione sia veramente il memoriale di Gesù. La morte e risurrezione sono così al centro dell’eucaristia.“ H. Wegmann, «Deux strophes de la prière eucharistique III du missel romain» in Fides sacramenti sacramentum fidei. Studies in honour of Pieter Smulders, ed. H. G. Auf de Maur, L. Bakker – A. van den Bunt – J. Waldram, Assen 1981, 314.

[8] Srov. LG 9-10.

[9] Srov. Ve 216.

[10] Srov. Osudy dobrého vojáka Švejka. První díl, Československý spisovatel, Praha 1983.

[11] Viz Římský kánon v části Nobis quoque.

[12] Srov. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, dekret z 1. května 2013 Paternas vices in AAS 105(2013)641-642.

[13] Přehledně o úctě ke svatým a jejím vývoji pojednává prof. Matias Augé, L’anno liturgico. È Cristo stesso presente nella sua Chiesa (Monumenta Studia Instrumenta Liturgica 56), Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2009, především 266-75: Liturgický kult svatých se měl pozvolna vydělit z těch zvyklostí, jimiž si Římané tradičně připomínali své zesnulé nad jejich hroby.

Veřejná úcta k mučedníkům tak byla vázána na výročí jejich úmrtí (tzv. dies natalis, doslova den narození) a místo jejich posledního odpočinku. Obě skutečnosti jsou v latině označovány jako memoria. Obnášela shromáždění církevní obce u mučedníkova hrobu, kde se četla zpráva o jeho mučednictví, takřečená passio, a případně se tam i slavila Eucharistie, při níž se zmínilo i jméno tohoto svědka víry.

[14] Srov. List Diognetovi. in Třetí patristická čítanka (Teol. studie), ed. J. Novák, Česká katolická charita, Praha 1985, str. 27-36.

srpen 2022
Po
Út
St
Čt
So
Ne
1
2
3
4
5
6
7
8
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4

13. 8. si připomínáme

Blog pana faráře

Polednice pátek (24. června 2022 - Porto)
„Tam se třásli strachem, kde nebylo strachu.“ (srov. Ž 13)     Hurá, podařilo se mi vypravit takřka padesátičlennou skupinu poutníků do Portugalska. Zpočátku vše...