X

Výklad mešního obřadu - 17.

Čtvrtá eucharistická modlitba

Čtvrtá eucharistická modlitba se od ostatních dosti odlišuje, přinejmenším svým východním, ještě přesněji antiošským rázem. V jistých obratech nezapře spřízněnost s Anaforou sv. Bazila (např. epikléze před slovy ustanovení: „Abychom už nežili sami sobě, ale pro tvého Krista, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného.“[1]

Vlastní, povinná preface rozvíjí téma světla a obecně Božího stvoření. Po části řečené Sanctus se přechází k ekonomii spásy[i]. Je nevšední a velice krásné, že obvyklá slova ustanovení (sledující Lukášovo evangelium a Pavlovo podání – 1Kor) jsou rozšířena o odkaz na třináctou kapitolu Janova evangelia: „Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.“ (v. 1) Přímluvy jsou v této anafoře rozvity zvlášť košatě.

Čtvrtá eucharistická modlitba je velkolepá také tím, že nás provede vlastně celými dějinami, od stvoření přes lidský pád až k úžasným vyhlídkám, kdy celé obnovené tvorstvo (recreatio) bude pod vedením Krista hlavy (recapitulatio) bez ustání zpívat ke slávě Božího jména, tedy doxologii (Per ipsum).

Této anafory lze použít jen tehdy, není-li předepsána preface povinná, a také o nedělích v liturgickém mezidobí. Myslím, že její přednes je opravdovou výzvou pro každého celebrujícího kněze a děkuji každému spolubratrovi, který srdnatě tuto rukavici zvedne.

 

Skladba čtvrté anafory:

  1. Preface

 

Vpravdě je důstojné, svatý Otče, abychom ti vzdávali díky, vpravdě je spravedlivé hlásat tvou slávu. Neboť tys jediný Bůh, živý a pravý; jsi dřív, než začal čas, a žiješ navěky a přebýváš v nedostupném světle. Tys jediné dobro a zdroj všeho života. Všechno jsi stvořil a naplňuješ svým požehnáním, a všem dáváš své světlo a radost. Proto před tebou stojí nesčetné zástupy andělů, ve dne v noci ti slouží, hledí na tvou tvář a ustavičně tě slaví. S nimi také my radostně vyznáváme tvé jméno, a našimi ústy tě chválí celý vesmír a všechno tvorstvo zpívá:

Vere dignum est tibi grátias ágere, vere iustum est te glorificáre, Pater sancte, quia unus es Deus vivus et verus, qui es ante sæcula et pérmanes in ætérnum, inaccessíbilem lucem inhábitans; sed et qui unus bonus atque fons vitæ cuncta fecísti, ut creatúras tuas benedictiónibus adimpléres multásque lætificáres tui lúminis claritáte. Et ídeo coram te innúmeræ astant turbæ angelórum, qui die ac nocte sérviunt tibi et, vultus tui glóriam contemplántes, te incessánter gloríficant. Cum quibus et nos et, per nostram vocem, omnis quæ sub cælo est creatúra nomen tuum in exsultatióne confitémur, canéntes:

 

Úvodní část preface je na první pohled odlišná od těch klasicky římských: Tam, kde obvykle najdeme „Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné“ – „Vere dignum et iustum est, aequum et salutare“ čteme „Vpravdě je důstojné, svatý Otče, abychom ti vzdávali díky, vpravdě je spravedlivé hlásat tvou slávu.“ – „Vere dignum est tibi grátias ágere, vere iustum est te glorificáre“.

Z tohoto prostého srovnání plyne, že protokolární „aequum et salutare“ – „dobré a spasitelné“ zde nahrazují „gratias agere“ – „dobrořečit“ a „glorificare“ – „hlásat slávu“.

Myšlenka je ale stále stejná: Slavením Eucharistie vzdáváme Bohu díky za jeho dary převyšující naše očekávání. Je to naše vyznání víry, vedoucí ke spáse.

 

I při této prefaci oslovujeme Boha „Otče svatý“. To je jeho jméno.

„Dal jsem jim poznat tvé jméno.“ modlí se Kristus (J 17,26a). Co si běžný posluchač představí pod obratem „poznat něčí jméno“? Třeba následující situaci:

Jak se, člověče, jmenuje ta krásná dívka, která sedí naproti?

Anna.

Slečno Aničko, smím prosit?

Odkud znáte, mladý pane, mé jméno?

 

Právě toto nemá evangelista Jan na mysli ani za mák. Zjevit Boží jméno znamená vykoupení. Když nazýváme Boha při anafoře Otcem, prohlašujeme, že jsme vykoupeni a na cestě ke spáse.

Nyní už rozumíme tomu, proč Ježíš při velekněžské modlitbě žádá, aby učedníci byli zachováni v Otcově jménu.

Toto jméno je nyní chrámem, v němž jsme chráněni od nečistoty a především posvěcováni (17,11).

 

Sloužit jménu znamená nesloužit bůžkům.

Bůh zjevil své jméno Mojžíšovi (Ex 3,14). Toto jméno však nemá odlišovat Boha Izraele od jiných „bohů“, jako rozlišujeme jablka od hrušek. Boží jméno vyjadřuje jeho pravost, nezobrazitelnost, přesažnost.

Příslušníci jedné náboženské společnosti mají zajímavou představu: Trvají na tom, aby se Bůh oslovoval „Jehovo“. Jinak nás prý nemůže slyšet. Dobře však víme, že synové Izraele docela brzy od vyslovování oněch čtyř tajených písmenek upustili.

Ani křesťané nikdy neříkali při modlitbě, osobní či liturgické: „Jahve“, ale „Otče“. Neprosíme tě kvůli svým pěkným slovům, ale kvůli jedinečnému vztahu, který je mezi námi a tebou.

V této anafoře se objevuje pětkrát oslovení „Otče svatý“ a ještě třikrát samotné „Otče“. Čtvrtá eucharistická modlitba má tedy silně citový, synovský ráz. Synové Boží rozeznávají ve světě a také dějinách, jak uvidíme v Post-Sanctus, ruku svého milovaného Otce.

V prefaci, kterou probíráme najdeme spoustu dalších božských atributů, které by si všechny zasluhovaly samostatné pojednání. My se zaměřme pouze na tři z nich: „jediný Bůh, živý a pravý“ – „unus Deus vivus et verus“. Význam těchto termínů jsme schopni docenit jen tehdy, známe-li jejich biblický kontext. Protože patříme k pokolení, které se v těchto narážkách už tolik nevyzná, připomeneme aspoň některé:

 

Unus – jediný

„Unus“ – „jediný“, to je přece vyznání víry samo o sobě, už ve Staré smlouvě. „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh. Hospodin jediný.“ (Dt 6,4)

David přednáší před Hospodinem svou modlitbu: „Vždyť jsi tak veliký, Hospodine Bože. Není žádného jako ty, není Boha kromě tebe, podle toho, co jsme na vlastní uši slyšeli.“ (2Sam 7,22; srov. 1Král 8,23; 2Král 5,15; 1Kron 17,20; 2Kron 6,14) Nejenže Izrael ctí jen jednoho Boha a jiné neuznává, ale ctí jediného Boha. Žádného dalšího bůžka se bát nemusí. Služba Bohu kontrastuje s otročením bůžkům.

Apoštol Pavel se k tomu nemůže nehlásit:

Pokud tedy jde o to, zda se smí jíst maso obětované modlám, víme, že modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a že jest jen jeden Bůh. I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi – jakože je mnoho takových bohů a pánů – my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho. (1Kor 8,4-6/ ČEP)

 

Také List Efezanům se vyjadřuje obdobně (4,6).

 

Vivus – živý

Kristus je, podle Petrova vyznání u Cézareje Filipovy, „Synem živého Boha“ (Mt 16,16).

Pavel nazývá, v návaznosti na Ozeášovo proroctví křesťany „syny živého Boha“ (Ř 9,26 a Oz 2,1).

„Upadnout do ruky živého Boha“ je podle Listu Židům hrozné (10,31). Křesťané stojí před horou Siónem a městem Boha živého (srov. ibidem 12,22). Pavel a Barnabáš přesvědčují obyvatele Lystry, aby se obrátili od marných model k Bohu živému (Sk 14,15).

Kniha Zjevení líčí nebeskou liturgii takto:

A kdykoli ty bytosti vzdají čest, slávu a díky tomu, který sedí na trůnu a je živ na věky věků, padá těch čtyřiadvacet starců na kolena před tím, který sed na trůnu, a klanějí se mu tomu, který je živ na věky věků; pak položí své koruny před trůnem se slovy: „Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest.“ (4,9-11/ ČEP)

 

Verus – pravý

Pán Ježíš vyprošuje učedníkům ve večeřadle život věčný, který doslova spočívá v poznání jediného pravého Boha a toho, kterého poslal (J 17,3).

Duch nařizuje Janovi v Apokalypse, aby napsal filadelfskému biskupovi: „Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když od otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře.“ (srov. 4,7b; ČEP) Zcela správně užívá velkého písmena, protože jde o Boží jméno.

 

Jednou z velkých předností této preface, a vůbec celé čtvrté eucharistické modlitby, je kladný pohled na svět. Svět nepředstavuje jen úskalí pro člověka či trvalou příležitost ke hříchu.

Člověk je knězem celého tvorstva. Tato myšlenka je ve Čtvrté eucharistické modlitbě nepřehlédnutelná. Žádné Boží dílo krom člověka nemůže Boha vědomě chválit. Jsme povoláni k tomu, abychom krásu rozeznali a jménem kosmu chválili Stvořitele za jeho úžasná díla: „Dobře jsi, Bože, všechno udělal.“ Křesťané, rozvíjejme toto své povolání. Tato anafora jistě souzní s dnešními ekologickými trendy je výrazně ekologická.

Dovolte malý žertík. Jen abychom neskončili jako Ivan Mládek v jeho slavné dixielandové Písni o jaru:

Už je tu zase to pitomý jaro.

Ptáci řvou, šeříky smrdí.

Pro samý kuřata není kam plivnout.

V teple mi nakyslo strdí.

Slunce do chalupy protivně leze.

 

Chvála, která se ozývá k poctě Stvořitele zde na zemi, organicky přechází do chvály nebešťanů při Sanctus.

 

 

  1. Post-Sanctus

 

Děkujeme ti, svatý Otče, a vyznáváme, že jsi veliký a žes všechna svá díla učinil v moudrosti a lásce. Člověka jsi stvořil k svému obrazu a svěřil jsi mu celý svět, aby vládl nade vším tvorstvem a sloužil jedině tobě, svému Stvořiteli. A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti. Slitovával ses nad lidmi a pomáhal jim, aby tě hledali a nacházeli. Častokrát jsi jim nabízel smlouvu a kázáním proroků je učil očekávat spásu. A tak jsi, Otče, miloval svět, žes k naší spáse poslal svého jediného Syna, když přišla plnost času. Mocí svatého Ducha se stal člověkem, narodil se z Panny Marie, žil náš život a podobal se nám ve všem, kromě hříchu. Chudým zvěstoval spásu, zajatým vykoupení, zarmouceným radost. A naplnil tvou vůli a byl poslušný až k smrti kříže; svou smrtí smrt přemohl a svým vzkříšením obnovil život. A abychom už nežili sami sobě, a žili pro něho, tvého Krista, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného, poslal jako svůj první dar těm, kdo uvěřili, tvého svatého Ducha; a ten dále koná ve světě jeho dílo, všechno naplňuje a posvěcuje.

Confitémur tibi, Pater sancte, quia magnus es et ómnia ópera tua in sapiéntia et caritáte fecísti. Hóminem ad tuam imáginem condidísti, eíque commisísti mundi curam univérsi, ut, tibi soli Creatóri sérviens, creatúris ómnibus imperáret. Et cum amicítiam tuam, non oboediens, amisísset, non eum dereliquísti in mortis império. Omnibus enim misericórditer subvenísti, ut te quæréntes invenírent. Sed et foedera plúries homínibus obtulísti eósque per prophétas erudísti in exspectatióne salútis. Et sic, Pater sancte, mundum dilexísti, ut, compléta plenitúdine témporum, Unigénitum tuum nobis mítteres Salvatórem. Qui, incarnátus de Spíritu Sancto et natus ex María Vírgine, in nostra condiciónis forma est conversátus per ómnia absque peccáto; salútem evangelizávit paupéribus, redemptiónem captívis, mæstis corde lætítiam. Ut tuam vero dispensatiónem impléret, in mortem trádidit semetípsum ac, resúrgens a mórtuis, mortem destrúxit vitámque renovávit. Et, ut non ámplius nobismetípsis viverémus, sed sibi qui pro nobis mórtuus est atque surréxit, a te, Pater, misit Spíritum Sanctum primítias credéntibus, qui, opus suum in mundo perfíciens, omnem sanctificatiónem compléret.

 

Ideálem vědeckého historika je nezaujatě a pravdivě pojednávat o dějinách. Pokud se mu to podaří, zaslouží si naše uznání. Vždyť překroucených, účelových výkladů jsme si užili dost v minulých desetiletích.

Jenže mluvit o dějinách před tváří Boží je něco úplně jiného. Věřící duši to nemůže nechat chladnou. Celé dějiny Bůh připravuje spásu. Celé dějiny mluví o Kristu, který je dříve, než povstal Abrahám. (Lk 27,27.44; Mt 13,17; 1Kor 10,4). Skrze něho je vše stvořeno (J 1,3).

To je náš úhel pohledu. Od zkoumání dějin, které jsou v podstatě radostnou zvěstí – euangelion, přirozeně přecházíme v díkůčinění – eucharistia. Žasneme, že si v té hříšné změti zrad, bitev a pogromů uskutečňuje božská Prozřetelnost svůj věčný záměr.

To, co dělá v horizontu věků, bychom ale měli vysledovat i ve svém životě. Moje životní osudy se nakonec ukázaly dobré, poznal jsem Krista, snad bez nich bych k němu ani nedospěl. To je mé evangelium, na které bezprostředně odpovídám eucharistií. Nechtějme zapomenout na svou minulost, nevnímejme temné úseky jako omyl, ale součást cesty. Já jsem nevěděl, že jdu ke světlu. Bůh to ale věděl. Eucharistó. Eucharistómen. – Děkuji. Děkujeme.

Hříchem se člověk neemancipuje, ale obrací sám proti sobě. Nepřestáváme být ovšem obrazem Božím, což se projevuje v naší neukojitelné žízni po něm.

Dnešnímu člověku nepřijde příliš důležitá obnova Boží obrazu v nás. Zdají se nám poněkud nedůležité diskuse o kácení památníků anebo jejich opětovné stavbě. Když si ale uvědomíme, že v pojetí východních otců má obraz účast na samotné předloze, všechno nám dojde. V tomto případě nejde jen o oprášení artefaktu, ale o skutečné zbožštění.

 

„A tak jsi, Otče, miloval svět, žes k naší spáse poslal svého jediného Syna, když přišla plnost času.“ – „Et sic, Pater sancte, mundum dilexísti, ut, compléta plenitúdine témporum, Unigénitum tuum nobis mítteres Salvatórem.“ Redaktorům této anafory se podařilo propojit známou výpověď z Listu svatého apoštola Pavla Galaťanům s třetí kapitolou Janova evangelia.

 

„svou smrtí smrt přemohl a vzkříšením obnovil život“ odkazuje na List Římanům, kde je ovšem uveden v souvislosti se křtem (srov. 6,4.11). Užití uvedené citace je v naší anafoře odůvodněné, neboť Eucharistie je završením našeho křtu.

Vykoupení se podle Pavla vždy projevuje odpovídajícím chováním. Čtvrtá eucharistická modlitba se odvolává na Druhý list Korinťanům, když požaduje, abychom už nežili pro sebe, ale pro Krista (srov. 2Kor 5,15).

Někde jsem slyšel vtipný bonmot na nás křesťany: Prý jsme schopni pro Krista umírat, ale neochotni pro něho žít. Uvedená věta v anafoře by mohla svádět k podobně negativistické životní filozofii.

Nedělejme z toho ale ukvapené závěry. Prof. Enrico Mazza si všímá, že svatý Bazil (330-379) daný Pavlův verš cituje čtyřikrát ve svém díle, vždycky v kontextu eucharistickém. Pro křesťana je podle velkého učitele církve specifické jíst tělo Páně a pít jeho krev. Specifikem těch, kdo jedí a pijí, je uchovávat v paměti velké Boží skutky. A konečně specifikem těch, kteří uchovávají v paměti tato magnalia Dei, je právě „nežít pro sebe, ale žít pro Krista“.[2] Je samozřejmé, že bez vysvětlivky běžného posluchače tyto souvislosti nemohou napadnout.

Dále se dozvídáme, že žít pro Krista je totéž jako žít podle Ducha, kterého nám Kristus posílá (J 16,8 a Lk 24,49), podle Ducha, který byl podle Jana dán nikoli o letnicích, nýbrž na kříži.[3]

Úlohou Ducha (Parakléta) je připomínat a zvnitřňovat všechna Kristova slova. Duch neříkal nic jiného než Kristus a Kristus se zase nechával vést Duchem. Kdo se řídí Kristovým slovem, je z Ducha.

 

 

  1. Epikléze nad dary

 

Proto tě, Otče, prosíme: ať svatý Duch posvětí také tyto dary, aby se staly tělem a krví našeho Pána, Ježíše Krista.

Quæsumus ígitur, Dómine, ut idem Spíritus Sanctus hæc múnera sanctificáre dignétur, ut nobis Corpus et Sanguis fiant Dómini nostri Iesu Christi.

 

Povšimněme si, že v této epiklézi se už Bůh nenazývá Otcem, ale poprvé zazní Domine – Pane. V Kristu, plném Ducha, k nám přišlo Boží království, a my do něho vstupujeme skrze jeho tělo a krev. Také bychom mohli říci, že Pán kraluje tím, že sesílá svého Ducha. Nevládne mečem ani palcátem, ale svým Duchem!

 

 

  1. Slova ustanovení a narace

 

Neboť skrze tělo a krev tvého Syna obnovujeme s tebou věčnou smlouvu a konáme veliké tajemství, které nám odkázal.

Když přišla hodina, abys ho, Otče, oslavil, ukázal všechnu svou lásku a těm, které zanechával ve světě, se vydal do krajnosti:

Při večeři vzal chléb, požehnal jej, lámal, dával svým učedníkům a řekl: …

Také vzal kalich naplněný vínem, vzdal ti díky, dal jej svým učedníkům a řekl: …

ad hoc magnum mystérium celebrandum, quod ipse nobis relíquit in foedus ætérnum.

Ipse enim, cum hora venísset ut glorificarétur a te, Pater sancte, ac dilexísset suos qui erant in mundo, in finem diléxit eos: et cenántibus illis accépit panem, benedíxit ac fregit, dedítque discípulis suis, dicens: …

Simili modo accípiens cálicem, ex genímine vitis replétum, grátias egit, dedítque discípulis suis, dicens: …

 

Narace je uvozena osobitě: „Ipse enim, cum hora venísset ut glorificarétur a te, Pater sancte, ac dilexísset suos qui erant in mundo, in finem diléxit eos“ – „Když přišla hodina, abys ho, Otče, oslavil, ukázal všechnu svou lásku a těm, které zanechával ve světě, se vydal do krajnosti“; propojuje dvě věty ze čtvrtého evangelia (J 13,1 a 17,1). V duchu Janovy teologie pašijové události nejsou vnímány jako Ježíšova potupa, ale jeho hodina, oslavení a královský triumf.

 

 

  1. Anamnéze a epikléze za jednotu

 

Proto konáme, Bože, slavnou památku našeho vykoupení: Zvěstujeme, že Kristus zemřel a sestoupil mezi mrtvé, vyznáváme, že vstal z mrtvých a usedl po tvé pravici, a v očekávání jeho slavného příchodu obětujeme ti jeho tělo a jeho krev, oběť, ve které ty máš zalíbení a celý svět spásu. Shlédni, dobrotivý Otče, na oběť, kterous ty sám vložil do rukou své církvi; dej všem, kdo budou z tohoto jednoho chleba jíst a z tohoto jednoho kalicha pít, ať jsou v Duchu svatém jedno tělo, aby se stali dokonalou a živou obětí v Kristu, k chvále tvého jména.

Unde et nos, Dómine, redemptiónis nostræ memoriále nunc celebrántes, mortem Christi eiúsque descénsum ad ínferos recólimus, eius resurrectiónem et ascensiónem ad tuam déxteram profitémur, et, exspectántes ipsíus advéntum in glória, offérimus tibi eius Corpus et Sánguinem, sacrifícium tibi acceptábile et toti mundo salutáre. Réspice, Dómine, in Hóstiam, quam Ecclésiæ tuæ ipse parásti, et concéde benígnus ómnibus qui ex hoc uno pane participábunt et cálice, ut, in unum corpus a Sancto Spíritu congregáti, in Christo hóstia viva perficiántur, ad laudem glóriæ tuæ.

 

Nejdávnější anamnézi zachycují Skutky apoštolské (2,22-36). Petr v ní prohlašuje:

Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. David o něm praví: ‚Viděl jsem Pána stále před sebou, je mi po pravici, abych nezakolísal; proto se mé srdce zaradovalo a jazyk můj se rozjásal, nadto i tělo mé odpočine v naději, neboť mě nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach. Dal jsi mi poznat cesty života a blízkost tvé tváře mne naplní radostí.‘ Bratří, o praotci Davidovi vám mohu směle říci, že zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes. Byl to však prorok a věděl o přísaze, kterou se mu Bůh zavázal, že jeho potomka nastolí na jeho trůn; viděl do budoucnosti, a mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach. Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit. Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte. David nevstoupil na nebe, ale sám říká: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.‘ Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem. (ČEP)

 

Na utváření eucharistické anamnéze měla následně vliv starověká křestní symbola. Připomínáme si v ní Kristovu smrt, sestup do pekel, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a předjímáme jeho slavný návrat (což je specifikem našeho textu). Co jsme ale přeskočili? Ano, seslání Ducha svatého. Ono ve skutečnosti nechybí:

Anamnéze totiž organicky přechází do druhé epikléze: Čtyřicátého dne po zmrtvýchvstání vstupuje Kristus s vlastní smírčí krví jako velekněz do nebeské svatyně (srov. Žid 9,24; 7,25; 12,24) a začíná se přimlouvat u svého Otce, aby učedníkům seslal „Ducha pravdy“. (srov. J 14,16-17) Nanebevstoupení samo je tedy epiklézí ve své nejryzejší podobě. Kdykoli si je církev liturgicky připomíná, otevírají se nebeská stavidla a Duch Boží na ni proudí jako blahodárná vláha. Řečeno s nadsázkou, letnice nemáme jednou do roka, ale při každém slavení Eucharistie. Uvědomujeme si to?

Když se pozorněji zahledíme na část označovanou „epikléze nad církví“, překvapí nás, že ve své podstatě o žádné vzývání nejde: „… dej všem, kdo budou z tohoto jednoho chleba jíst a z tohoto jednoho kalicha pít, ať jsou v Duchu svatém jedno tělo.“

Duch svatý už byl dán. My jen prosíme o jeho plod. Není odlišný od toho, který očekáváme od jezení jednoho svátostného chleba a pití z jednoho kalicha, tedy jednota. Je snad náhodou, že se podle Skutků apoštolských ozval z nebe hukot, když učedníci setrvávali doslova „v lámání chleba“ (druhá kapitola)?

 

Kristova smrt nevytváří elitu, ale jednotu! To už vnukl Bůh veleknězi Kaifášovi:

„Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ – a Jan dodává nikoli nepodstatné vysvětlení – To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil vjedno. (J 11,50b-52; ČEP)

 

„Rozptýlení Boží synové“ (ibidem) – V prefaci k naší anafoře jsme se zaměřovali na význam Otcova jména. Bezprostředně po liturgické anamnézi se tento námět znovu objevuje: „…ať jsou v Duchu svatém jedno tělo, aby se stali dokonalou a živou obětí v Kristu, k chvále tvého – tzn. Otcova – jména. Účastí na jednom stole se opravdu zjevuje, že já, ty i on, my všichni tvoříme Otcovu rodinu.

Není-li církev jedna, není vůbec. Církev spolu s Kristem o ni prosí, ještě lépe Kristus v ní prosí. Někdy se v tradicionalistických kruzích setkáváme s posměšky, klademe-li důraz na společenství. Tu ale nejde o žádné plytké sdružení, ale jednotu s Otcem, z níž prýští také jednota s bratry. Kristus to vyjadřuje ve velekněžské modlitbě takto:

Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. (J 17,20-23; ČEP).

 

Vida, jednota není druhotnou jakostí, ona vede k tomu, aby svět uvěřil. Zpravidla jsme si zvykli uvažovat v odlišných pojmech: To, jestli někdo uvěří, nebo ne, závisí na pádnosti či přesvědčivosti našich argumentů a na pilném studiu. Jenže z vlastní evangelizační zkušenosti můžeme říci, že to rozhodně nestačí. Učitelé církve jako sv. Anselm z Aosty či Tomáš Akvinský, zformulovali známé důkazy či lépe cesty k poznání Boha. Když je ateistovi rozvinete před očima, nemusí jen proto uvěřit. Ano, můžeme vynalézat důmyslné katechetické programy, ale nebudeme-li jedno, nikoho k víře nepřivedeme.

„Aby se stali dokonalou a živou obětí“ – Opět se tu odkazujeme na známou pasáž z Listu Římanům (dvanáctá kapitola). Čím více milujeme, tím více směřujeme k dokonalosti. Život křesťana je bohoslužbou. Pasáž v Katechismu věnovaná výkladu blahoslavenství a desatera je nadepsána také, velice přiléhavě, „Život v Kristu“, nikoli „Morálka“.

 

Nakonec jedna „anomálie“: Liturgická anamnéze by měla přecházet v tzv. podání oběti (commendatio sacrificii). Ukažme si to názorně na vybraných anaforách v jejich českém znění. Příslušné pasáže jsme podtrhli:

První eucharistická modlitba:

Obětujeme (offerimus), Bože, ke tvé slávě my, tvoji služebníci i tvůj svatý lid, dar z tvých darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou: svatý chléb věčného života a kalich věčné spásy.

Shlédni na ně s vlídnou a jasnou tváří. Přijmi je se zalíbením jako oběť svého služebníka, spravedlivého Ábela, jako oběť našeho praotce Abraháma, jako oběť z rukou svého kněze Melchizedecha, jako oběť svatou a neposkvrněnou.

 

Třetí eucharistická modlitba:

Proto na památku spasitelné smrti tvého Syna i jeho vzkříšení a nanebevstoupení a v očekávání jeho slavného příchodu; přinášíme (offerimus) ti, Bože, toto díkůvzdání, tuto oběť živou a svatou.

 

Pro zajímavost přidejme ještě příslušné místo z Třetí anafory pro mše s dětmi:

Proto, Otče, stojíme před tebou a s radostí si připomínáme všechno, co pro nás Ježíš vykonal a stále koná. V této svaté oběti, kterou on svěřil své církvi, slavíme jeho smrt a vzkříšení. Spolu s jeho obětí přijmi (suscipe), Otče, i celý náš život.

 

A konečně naše čtvrtá anafora:

Proto konáme, Bože, slavnou památku našeho vykoupení: Zvěstujeme, že Kristus zemřel a sestoupil mezi mrtvé, vyznáváme, že vstal z mrtvých a usedl po tvé pravici, a v očekávání jeho slavného příchodu obětujeme (offerimus) ti jeho tělo a jeho krev, oběť, ve které ty máš zalíbení (sacrificium tibi acceptabile) a celý svět spásu.

 

Z tohoto rychlého srovnání plyne, že čtvrtá eucharistická modlitba žádnou commendatio nemá. Její přijetí se vlastně předpokládá ve slovech („sacrificium tibi acceptabile“).

Co vlastně Bohu při slavení Eucharistie obětujeme? Podle Římského kánonu je to „svatý chléb věčného života a kalich věčné spásy“, ve třetí anafoře „díkůvzdání, oběť živou a svatou“, v té třetí pro mše s dětmi prosíme „Spolu s jeho obětí přijmi, Otče, i celý náš život.“ Ve Čtvrté anafoře se Bohu podává prostě – „Tělo a Krev Páně“.

Z hlediska dějin, v nichž se eucharistická modlitba utvářela, je to ojedinělý případ. (Tato formulace se však v původní předloze nenacházela, ale byla tam začleněna po diskusi v rámci příslušné komise.[4])

Vyznáváme, že jediná kalvárská oběť již byla podána, jednou provždy, a samozřejmě i přijata nebeským Otcem. U oltáře se tedy nekoná nová žertva Ježíšova pozemského těla, nýbrž se rukama církve zpřítomňuje. Bohu nemůžeme podávat nic jiného, co jí připravil Otec, a chceme to konat věrně.

 

 

  1. Přímluvy

 

A ještě, Bože, prosíme: Pamatuj na všechny, za které ti tuto oběť přinášíme: Pamatuj na svého služebníka, našeho papeže N., našeho biskupa N., zde se mohou jmenovat také pomocní nebo světící biskupové na celý biskupský sbor a všechny služebníky církve, na ty, kdo přinesli své dary, a na všechny kolem shromážděné, na všechen svůj lid i na všechny, kdo tě hledají s upřímným srdcem.

Pamatuj také na věřící, kteří odpočinuli v tvém Kristu, i na všechny zemřelé, neboť ty o jejich víře víš.

A nám všem, svým synům, dobrotivý Otče, dej nebeské dědictví s blahoslavenou Pannou a Bohorodičkou Marií, s jejím snoubencem svatým Josefem, s tvými apoštoly a svatými. Ve tvém království a s celým vesmírem, vysvobozeným z hříchu a smrti, ať tě oslavujeme skrze našeho Pána, Ježíše Krista, neboť skrze něho dáváš světu všechno dobré.

 

Nunc ergo, Dómine, ómnium recordáre, pro quibus tibi hanc oblatiónem offérimus: in primis fámuli tui, Papæ nostri N., Epíscopi nostri N., et Episcopórum órdinis univérsi, sed et totíus cleri, et offeréntium, et circumstántium, et cuncti pópuli tui, et ómnium, qui te quærunt corde sincéro.

Meménto étiam illórum, qui obiérunt in pace Christi tui, et ómnium defunctórum, quorum fidem tu solus cognovísti.

Nobis ómnibus, fíliis tuis, clemens Pater, concéde, ut cæléstem hereditátem cónsequi valeámus cum beata Virgine, Dei Genetrice, Maria, cum beato Ioseph, eius Sponso, cum Apostolis et Sanctis tuis in regno tuo, ubi cum univérsa creatúra, a corruptióne peccáti et mortis liberáta, te glorificémus per Christum Dóminum nostrum, per quem mundo bona cuncta largíris.

 

Přímluvy čtvrté eucharistické modlitby jsou mimořádně zdařilé. Poukazují na mnohotvárné účinky Kristovy krve, která byla prolita „za vás a za mnohé[5]. Tím se liší uvedené přímluvy třeba od těch, jež známe z Římského kánonu. Nejde nám o to nezapomenout úzkostlivě na žádnou skupinu, která naléhavě potřebuje našich modliteb. To bychom nemusili skončit nikdy. Kolik lidí se trápí tím, že se nepomodlili za ty, jimž přímluvu slíbili? (No, především bych jim doporučoval se ukvapeně nezavazovat.) Čtvrtá anafora nabízí snadné východisko, když mění úhel pohled: Žasne nad nevýstižnou plodností Ježíšovy oběti, která se tu svátostně zpřítomňuje.

Úmysly připomínají růži pěkně rozkvetenou, nikoli odkvétající. Jsou rozvité, ale nikoli vyčerpávající. Sestupují od obecných ke konkrétním: „Za služebníky církve, za ty, kdo přinesli dary atd.“

Jak daleko Boží milost dosahuje! Podobně jako rozvodněná řeka z Ezechielova vidění (47. kapitola) či z knihy Apokalypsy (22. kapitola). Napadá mě opět velikonoční antifona: „Viděl jsem pramen vody, který vyvěral z chrámu na pravé straně, aleluja. A všichni, k nimž voda dosáhla, byli uzdraveni a volají: Aleluja, aleluja.“

 

I když jde o anaforu utvořenou nově, není vždy jednoznačná. Za koho se modlíme, když vzpomínáme na „ty, kdo přinesli své dary“ (latinsky offerentes)? Podle některých máme na mysli kněze, kteří konají danou eucharistickou oběť. Nabízelo by se poněkud anachronické vysvětlení: Mohli by to být ti, kdo přinesli dary ke slavení eucharistie, tedy chléb a víno. Nejpravděpodobněji však půjde o dobrodince, kteří ze svého majetku přispívají církvi a jejím prostřednictvím potřebným. Mezi ně tedy můžeme zařadit i každého, kdo svou troškou přispěl do mešní sbírky. Vždyť to není žádné vstupné, ale velkorysá odpověď a Boží štědrost.

 

Mezi úmysly najdeme mj. prosbu za ty, kdo Boha „hledají s upřímným srdcem“, což pěkně odpovídá příslušné větě z části Post-Sanctus: „Pomáhals jim, aby tě hledali a nacházeli.“ V pozadí stojí Jeremiášovo proroctví: „Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.“ (29,13; ČEP). Kristus promlouvá podle Jana k zástupům: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ (12,32; ČEP)

V této souvislosti si můžeme připomenout okřídlený Rahnerův obrat o „anonymních křesťanech“. Kéž svou víru projeví a nezůstanou ukryti pod tímto označením jako hlemýžď v ulitě! Dříve či později se bude musit každý tajný učedník, Nikodém i Josef z Arimatie, ukázat na světle a přiznat se ke Kristu.

Tato věta však pravděpodobně hovoří také o těch, kteří kráčejí po Boží cestě, aniž o tom vědí. I v Bibli najdeme více takových příkladů. Pro mě nejzajímavější je perský Kýros, který dovolí synům Izraele návrat domů. Hospodin jej dokonce označuje za „svého pomazaného“ (Iz 45,1)!

 

Také čtvrtá anafora dává naději zesnulým nekřesťanům, odkazujíc se přitom na různá biblická místa: Hospodin si podle Knihy Numeri určuje, kdo jsou jeho a kdo ne (srov. 16,5). Dobrý pastýř, ten rozpozná své ovce (srov. J 10,14). V Druhém listu svatého apoštola Pavla Timoteovi se dočteme: „Pán zná ty, kdo jsou jeho.“ (srov. 2Tim 2,19).

 

Úmysly jsou uvozeny imperativem „Recordare“ nebo zaužívanějším „Memento“. Česky se to nerozlišuje, ale je to zastřešeno jedním slovesem „Pamatuj!“. Jen zdánlivě jde o antropomorfní vyjadřování. Bůh samozřejmě není zapomnětlivý. Kdo by si koneckonců dovolil tak hrubě něco nařizovat Vševědoucímu? Re-cor-dare: Sami slyšíte, že kořenem je „cor“, tzn. „srdce“. Když nahlíží do svého srdce Bůh, řečeno obrazně, nachází tam všechny bez výjimky. Přesně tuto bezpodmínečnou neodvolatelnou láskou vyjadřuje „Pamatuj“ při liturgii. Pane, jsme tak rádi, že jsme ve tvém srdci, že se do tvé přízně nemusíme lísat. Jen lidé pudově zamykají svá srdce před těmi, kdo jim uštědřili hlubokou ránu. Bůh však nemá v nenávisti nic z toho, co stvořil (srov. Mdr 11,23-4).

 

Také ve Čtvrté anafoře se objevuje tematika „dědictví“, které chceme sdílet s nebešťany[6]. Nejde jen o svaté jako takové, ale o ty, kteří jedli ze stejné Eucharistie jako my, díky ní dozráli a dospěli do života věčného. (Myslím, že nemalou podobnost můžeme shledat v obřadech křtu, když vzýváme svaté patrony, obmyté toutéž vodou.)

 

Přímluvná litanie se uzavírá latinským „Per quem mundo“, podobající se příslušnému místu v Římském kánonu. Zároveň se ale vrací k myšlence, z níž čtvrtá anafora vycházela: Celý svět, který povstal z rukou Stvořitele, je dobrý. Zatím, slovy apoštola, „sténá a trpí“ (srov. Ř 8,22) v porodních bolestech. Jednou se však rozezpívá a stane vesmírnou symfonií. Tu už nyní křesťané předjímají, když slaví Eucharistii, především v závěrečné doxologii.

 

 

  1. doxologie

(obvyklá doxologie Per ipsum)

[1] Zasloužil se o to P. Gelineau. Více: «La quarta preghiera eucaristica» in Le nuove preghiere eucaristiche (Parola per l’assemblea festiva 1), Queriniana, Brescia 1969, 39-50.

[2] Hlavně Bazil Veliký, Moralia 80,22 in PG 31,870.

[3] Evangelní „paredoke to pneuma (hagion)“ se obvykle překládá „vydechl naposled“, ale pokud vezmeme v úvahu i přídavné jméno hagion, doložené v některých rukopisech, je vhodnější: „odevzdal Ducha (svatého)“.

[4] „Původní návrh – schema B: „Obětujeme ti, z tvých darů, které jsi nám sám dal, tuto nekrvavou oběť, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou pro život světa.“

[5] Opravdu se nechci pouštět do vášnivých rozborů, jak nejlépe přeložit latinské „pro vobis et pro multis“. Dělám to ne ze zbabělosti, ale takové spory nezřídka ústí v rozpolcenosti na dva nesmiřitelné tábory. Je-li eucharistická oběť svátostí jednoty, vyznívá to poněkud paradoxně.

[6] S ním jsme se už setkali ve Třetí eucharistické modlitbě.

[i] Ekonomie spásy je klasický teologický pojem vyjadřující působení Nejsvětější Trojice ve světě vedoucí ke spáse.

únor 2023
Po
Út
St
Čt
So
Ne
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
1
2
3
4
5

1. 2. si připomínáme

Blog pana faráře

Výklad mešního obřadu - 17.
Čtvrtá eucharistická modlitba Čtvrtá eucharistická modlitba se od ostatních dosti odlišuje, přinejmenším svým východním, ještě přesněji antiošským rázem. V jistých obratech nezapře spřízněnost s Anaforou sv. Bazila...