X

Výklad mešního obřadu - 19.

Milí čtenáři, po několika letech jsme spolu završili na tomto blogu výklad mešního obřadu na pokračování. Děkuji za vaši přízeň a nabízím poslední díl.

 

Závěrečné obřady

 

Závěrečné obřady se konají buď od předsednického křesla, anebo od samotného oltáře. Tvoří je orace Post Communionem, zakončená krátkou doxologií (Per Christum Dominum nostrum.), požehnání a propuštění, před nímž se mohou konat krátké oznamy.

 

Krátké oznamy

Před požehnání možno vložit krátké ohlášky o dění souvisejícím s církví či daným společenstvím, popř. kratičké shrnutí celého slavení (nikoli pokračování homilie nebo jakési třetí kázání, aby nebylo lidským slovem zastíněno Slovo Boží).

 

Požehnání

Dále uděluje předsedající požehnání ve jménu Nejsvětější Trojice.

Na závěr mše se v křesťanském starověku nežehnalo, jáhen, který vždy organizoval průběh bohoslužeb, toliko zapěl své Ite missa est a lid se rozešel. Postupně se začalo žehnání přidávat do závěrečných slavnostních pontifikálních průvodů (dochovalo se doposud). Odtud se rozšířilo na jednotlivé celebrující kněze i mimo zvláštní svátky. Na závěr slavné mše kněz žehnal z nejvyššího oltářního stupně, pod ním stáli v jedné řadě jáhen s podjáhnem. Následovalo Ite missa est a poslední evangelium na pravém rohu oltáře. Nejnovější liturgická reforma přesadila požehnání před jáhenskou propouštěcí formuli.

Když se řekne požehnání, vybaví si mnoho lidí kněze, který nad námi kreslí znamení kříže. Jenže požehnání je něčím ohromnějším. Je vyznáním, že Bůh prostě žehná, dobrým i zlým. Vyznáním, že celé stvoření je Božím požehnáním. Vyznáním, že potomstvo je samo o sobě požehnáním. Vyznáním, že celé stvoření je dobré. Vyznáním, že život podle Božích přikázání je požehnání. Když nežiji podle nich, sám sobě upírám užitek. Této základní pravdě řada osob nechce rozumět. No dobrá, do kostela v neděli nechodím, žiji ve vztahu jako muž a žena, aniž bych vstoupil do manželství. Otče, když už nemohu k přijímání, dejte mi aspoň požehnání. Proč ne! Nezapomeň, jakému požehnání se budeš těšit, pokud nastoupíš život podle Božích přikázání. Kolik přešlapujících lidí se utíká ke kněžskému požehnání jako k amuletu, aby si sjednali určitou nadpřirozenou výhodu! Vůbec nepochopili podstatu Božího požehnání. Mnoho, přemnoho lidí se vyhýbá svátostem a spokojují se s kněžským křížkem na čele.

 

Zvláštní kapitolou jsou žehnací modlitby Super populum, charakteristické pro dobu postní. Jsou bezpochyby starší nežli dnes převládající trojiční formule. O jejich původu se vedou zajímavé spory.

Konkrétní příklad máme o Velkém pátku na závěr bohoslužby o Umučení Páně:

Shlédni, Bože, na lid, který v naději ve vzkříšení oslavil památku smrti tvého Syna; dej svému lidu požehnání: odpusť mu hříchy a potěš ho, posilni ho ve víře a veď ho bezpečně ke spáse. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

 

Typická pro tyto žehnací modlitby je jejich přací podoba.

 

Propuštění

Závěrečné obřady scelují logickou, lineární a průzračnou strukturu mešních obřadů. Podtrhují dokonalost a dokonanost mešní oběti, k níž již není nutné nic doplňovat. Na druhé straně jsou velmi strohé, což odpovídá naší liturgické tradici.

Pravým vyústěním je však poslání (Ite missa est). Jungmann je toho názoru, že podle této poslední jáhenské aklamace byl později pojmenován celý eucharistický obřad v římském prostředí – „mše“.

Ostatní volitelné formule, které najdeme v Římském misálu z roku 2008, zatím nebyly začleněny do Českého misálu (a asi ještě dlouho nebudou).

Mše ani nepočítá se závěrečným zpěvem. Bohoslužba tak plynule přechází do běžného života. Mešní pořádek nás učí povznášet všednost. Žijeme-li počestně v soukromí, slavíme také bohoslužbu věrohodně. Nejde při tom o to kupit dobré skutky, ale přinášet plody Ducha svatého: dorůstat ke ctnosti. Člověk je totiž schopen nasekat mnoho dobrého pro své bližní, ale nemusí to mít účinek na jeho nitro. Jsou jiní, kteří ctnostmi oplývají, byť za sebou nezanechali ohromné dílo a neobdrželi žádné vrcholné vyznamenání. V síle Boží milosti konali, co mohli, a pozvolna se proměňovali ke Kristově podobě.

Chtěl bych tedy tuto kapitolku uzavřít slovy apoštola Pavla: „Ovoce Božího Ducha (…) je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Gal 5,22-23 dle ČEP)

 

Závěr

Opat tepelského kláštera jednou vyprávěl, že na mši do klášterního kostela zavítal jedné neděle s babičkou i její vnouček. Celý byl unešený tím, co se okolo oltáře dělo. Po návratu domů z této velebné bohoslužby se radostně dělil o strhující zážitky se svými nábožensky negramotnými rodiči. Příští neděli na mši prostě chybět nemohl. Čekal něco nového, nevšedního, ale ono nic. Otrávený pak sdělil mamince a tatínkovi, že to za moc nestálo: „V kostele byl stejný program jako minule.“

Milovaní! Katolíkům v této zemi přeji, aby všude byla slavena liturgie tak, jak si to církev přeje. I když se její „program“ nemění, brzy poznají, že se oni sami proměňují – ke Kristově podobě.

 

Žijeme ze stále stejného mešního obřadu, ze stejných modliteb, ze stejných úryvků Písma, ze stejných gest, na stejných místech, se stejnými osobami. Kveťme tam, kde jsme vyrostli!

Mistrně nás do liturgické spirituality uvádí jedna modlitba Post communionem, které se užívá při podávání Eucharistie nemocným:

Modleme se. Děkujeme ti, Bože, za tento svátostný pokrm a prosíme tě: dej, ať nás tvůj Svatý Duch neustále obnovuje svou silou působící ve svátostech, abychom ti zůstali upřímně oddáni. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

 

Prožívat „stále plněji“ je tou nejlepší cestou.

červen 2024
Po
Út
St
Čt
So
Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7

13. 6. si připomínáme

Blog pana faráře

Víra a pochybnost
Plus enim nobis Thomæ infidelitas ad fidem quam fides credentium discipulorum profuit. (Řehoř Veliký, Z homilií na evangelia 26 in Patrologia latina 76,1201n) A ještě na...