X

Výklad mešního obřadu 4.

Excursus: Význam oltáře

Abychom porozuměli mešním obřadům, musíme si nevyhnutelně vysvětlit, jaký význam přikládá liturgie oltáři. Křesťanství je náboženstvím, které nepotřebuje ve své podstatě chrámů ani oltářů.[1]

V rozhovoru se samařskou ženou Kristus říká: „Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“ (J 4,23) Boží Syn prorocky pustoší jeruzalémský chrám, aby zahájil novou éru: „Zbořte tento chrám, ve třech dnech jej postavím!“ (J 2,19) Při jeho ukřižování se roztrhne chrámová opona (srov. Mt 27,21 a par). Roku 70 je vypálen vojskem Tita Flavia, snad nedopatřením, ale jistě ne bez Boží vůle. Jan ve svém Zjevení popisuje nový Jeruzalém, kterak sestupuje z nebe jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha: „Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.“ (21,22 dle ČEP)

Prvomučedník Štěpán při své obhajobě, s odkazem na Izajášovo proroctví, prohlašuje:

(…) Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? (Sk 7,48-50, ČEP)

 

Prvním listě Petrově se dozvídáme, že duchovním chrámem jsme my (2,4-5; srov. 1Kor 3,16 a Ef 2,20). Máme být i oltářem, na němž se přináší vonná oběť (Ř 12,1; 2Kor 2,15); prostě tím, že dobře žijeme.

Ludvík Ažkenázy ve své poetické pohádce Putování za švestkovou vůní dává rozmlouvat trpaslíku Pitrýskovi s omamně vonícím karafiátem:

„Nemohl bys vonět trochu míň?“

„Musím vonět co nejprudčeji, protože brzy uvadnu.“[2]

 

Ano, každý křesťan musí vonět už proto, že jeho pozemské dny jsou krátké. „Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce.“ (Ž 90,12 – liturgický překlad)

Vždycky mě v této souvislosti napadne nádherná Rilkova báseň, v níž vyzývá Eriku Mittererovou předmět svých veršů: „Übersetz mir den Rosenduft!“ – „Přelož mi vůni růží!“[3] (Asi by se tomuto umělci, dosti ostražitému ke všemu církevnímu, nelíbilo, že ho cituji v popularizační přednášce o mešním obřadu. Omlouvám se mu!) I my jsme povoláni, abychom překládali vůni Kristovu.

 

Z nepřeberného množství církevních Otců stačí zmínit svatého Justina. Ten během svého procesu prohlašuje, že křesťané nemají zapotřebí templů, neboť Bůh sídlí na každém místě a žádná stavba ho nemůže obsáhnout.[4]

Úchvatné jsou též Origenovy (+254) myšlenky:

My všichni, kdo věříme v Krista Ježíše, se nazýváme „živými kameny“. Abys byl kamenem blízko základu, věz, že jen Kristus je základem této stavby, již popisujeme… Ale v této stavbě, kterou je církev, je třeba také oltáře. Věřím, že ty všechny „kameny živé“ mezi vámi jsou způsobilé stát se jím a rozhodli se zasvětit modlitbě, podávat Bohu dnem i nocí přímluvy a obětovat naléhavé prosby. S těmito buduje Ježíš svůj oltář.[5]

 

Proč si tedy máme vážit oltářů? Na to svatý Ambrož odpovídá naprosto jednoduše. „Quid est enim altare, nisi forma corporis Christi?“ – „Co jiného je oltář nežli podoba Kristova těla?“[6]

Vztyčuje-li církev kostely a staví oltáře, uctívá tím Kristovo tělo.

Oltář má být kamenný. Také je opatřen plátnem, to kvůli úctě[7], ani ne tak ke zdůraznění stolování. Později zdomácní v latinském prostoru vysvětlení alegorické – odkaz na Kristův pohřeb.

Oltář je stvořen k podání oběti a k ničemu jinému. Proto se na něho pokládají výlučně dary ke slavení Eucharistie. Děsivá byla v tomto ohledu jedna primice v Bojkovicích. Novokněz slavil první mši u hlavního oltáře a z toho zřízeného prozatímně v sedmdesátých letech si zřídil vítané skladiště. Dary, které byly přinášeny jemu osobně při obětování, teatrálně zvedal nad hlavu a rozkládal na obětní stůl. Připomínal Šalamouna přebírajícího od královny ze Sáby vzácné dary.

Dovolte mi, abych si nyní přihřál svou polívčičku. Zubří, v němž působím, je vyhlášeno jedinečnou výšivkou. Vyžaduje trpělivost a zkušenosti. Už vyrobit ozdobný kapesníček dá zabrat, co teprve, máte-li vyrobit oltářní plachtu! A přesto naše zbožné ženy nelitovaly času ani námah. Kdyby šlo jen o prostírání, byly by se na to mohly „vykašlat“. Tady šlo především o oslavu Boží. Autorky těchto pláten už nežijí, ale jejich dílo dodnes o velkých svátcích oslavuje Boha.

Neodpustím si v této souvislosti jednu jízlivost: Je-li oltář sám o sobě nedůstojný, ba přímo ohyzdný, sebehezčí plátno ani antependium to nespraví. Krátce po svém prvním farářském jmenování, koncem roku 2010, se v milé vesnici Paseka konalo znovuotevření celkově obnoveného kostela. Byl to ohromný úspěch pro tak chudou farnost a důvod k díkůvzdání. Konečně se Nejsvětější oběť mohla slavit v důstojném prostředí, nikoli u malého oltáříčku pod renesanční věží. Jenom něco chybělo k úplné idyle. Do malinkého kněžiště se měl vrátit nevkusný prozatímní obětní stůl: Jeho čelo tvořil výřez z původní novogotické oltářní mřížky, menza nebyla ničím jiným než dřevotřískou se čtvercovým otvorem uprostřed, do něhož byl zasazen oltářní kámen z nějakého zrušeného oltáře. To vše bylo podepřeno třemi palubkami, aby se služebník nemusel při obřadu ohýbat.

Ošklivé káčátko bylo nutno před použitím ověšet tkaninami. O Velkém pátku, když se oltáře obnažují, bila jeho ubohost přímo do očí. Všechno zářilo novotou a bylo tedy nasnadě, že i provizorní oltáříček bude nahrazen něčím krásným. Tu jsem ale narazil na nostalgii starousedlíků. Čtyřicátníci a padesátníci se rozpomněli na své dětství či mládí a zaslzeli: Nemůžeme ho přeci odstranit, vždyť jsme ho tady, na kolenou, stloukali s panem farářem Knappem. Byl to nový, bezcenný stůl, ale pro ně se stal opravdovým symbolem tradice. Po poradě se sídelním arcibiskupem jsem raději ustoupil. Údajně postačí, pokud se cudně ovine antependiem. Sám metropolita, když se po skončení pontifikální bohoslužby podíval na oltář, pronesl památnou větu: „Víš, když se na ten oltář podívám zdálky, není zase tak škaredý.“ Neměl by ale právě on vyniknout nad všechno ostatní vybavení posvátného prostoru?

[1] Oltáři v obnovené liturgii: IGMR 296-308.

[2] L. Aškenazy, Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli Strastiplné osudy pravého trpaslíka, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1959, 33.

[3] R. M. Rilke – E. Mitterer, Přelož prosím vůni růží. Übersetz mir den Rosenduft, Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2012, 54:

Übersetz mir den Rosenduft – in etwas was uns noch mehr – gehört …: dass in der Luft – zwischen uns ein ihm Gleiches wär, – selig wie er!

Přelož prosím vůni růží – do něčeho, co patří nám – víc než ona …: ať v ovzduší – nám se šíří věc podobná, – též radostná.

[4] Srov. Acta martyrii S. Iustini 3,1, ed. A. Wartelle, 228; latinský text in PG 6,1567.

[5] Volně přeloženo dle ORIGENE, Homiliae in librum Iesu nave 9,1 in SCh 71, 244-246.

[6] Ambrož, De sacramentis 4,2,7, ed. B. Botte str. 80.

[7] Srov. IGMR 139.

9. 7. si připomínáme

Drahoslava

sv. Veronika Giulianiová

1. čtení: Oz 11,1-4.8c-9
Žalm: Zl 80
Evangelium: Mt 10,7-15

Blog pana faráře

Výklad mešního obřadu 5.
Úklona oltáři Kněz, v doprovodu jáhna, přistupuje k oltáři a hluboce se před ním uklání.[1] Vždycky se mi v tomto okamžiku vybavuje výrok Písma: „Pánu, svému Bohu, se...