X

Výklad mešního obřadu 5.

Úklona oltáři

Kněz, v doprovodu jáhna, přistupuje k oltáři a hluboce se před ním uklání.[1] Vždycky se mi v tomto okamžiku vybavuje výrok Písma: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného budeš uctívat.“ (Mt 4,10b dle JB; srov. Dt 6,13) Tuto větu pronáší na poušti Ježíš v boji proti pokušiteli a vítězí. Naučíme-li se klanět hřbet před jediným Bohem, nikdo nás nezlomí, i když jeho tlak bude sebeúpornější. Zdá se mi, mohu se však mýlit, že opravdu věřící lidé bývají odvážnější. Zbabělce či třasořitky jsem nacházel spíše mezi těmi, kdo žádného Boha nectí a či trpí zbytnělou sebejistotou. Klanět se oltáři znamená uctívat oběť, kterou Kristus přinesl na oltáři.

Je velká škoda, že stále se ve většině farnosti vstupní průvod nestal běžnou součástí liturgie. Ze sakristie se obyčejně kráčí boční uličkou k oltáři. Ministranti se rozestoupí a kněz zaujme středové postavení. Společně všichni poklekají. Prochází-li se opravdu shromážděním, je samozřejmé, že se ministranti před oltářem nerozestupují napravo a nalevo, ale po dvojicích se uklánějí (či klekají, je-li v kněžišti svatostánek). Rozcházení do stran a čekání na kněze nedává smysl. Jdeme rovnou, bez oklik, ke Kristu.

 

Úklona nebo pokleknutí?

Úklona nebo pokleknutí?[2] Co je víc? Na tuto zajímavou otázku nám opět odpoví dějiny: Jak probíhal průvod k oltáři za časů Prvního římského řádu? Papeži bylo cestou přineseno fermentum, tedy Eucharistie zbývající z posledního slavení. Papež ji uctil obyčejnou úklonou a pokračoval v cestě. Oltáři se uklonil také hlavou.

Poklekání před Nejsvětější svátostí se poprvé objevuje v mnišském prostředí v devátém a desátém století. Ve věčném městě se s ním setkáváme až ve století třináctém. Nařízeno je v římském obřadu až za velkého papeže reformátora Pia V. v šestnáctém věku.

Od těch dob, kdy je Eucharistie umisťovaná na hlavním oltáři (od šestnáctého století se to stane pravidlem), se namísto úklony oltáři prosadí pokleknutí.

Účastnili jste se někdy východní, například staroslověnské liturgie. Tam se s poklekáním nesetkáte vůbec; ne kvůli menší zbožnosti orientálních křesťanů, ale kvůli zachování starobylejší tradice.

Úcta k oltářnímu kříži, ta byla zaváděna velice pozvolna. Rozhodující bylo třinácté století.[3]

 

Vyjdeme-li tedy z dějin, byla úcta (úklona či pokleknutí) nejprve vzdávána oltáři, později svatostánku a nakonec také oltářnímu kříži. Je hodno zamyšlení, jestli dnešní lidová zbožnost toto pořadí nepostavila na hlavu: Nedá se říci, že by věřící obětní stoly znevažovali, ale zvláštní úctu jim neprokazují. Svou pozornost upínají především ke svatostánku, před kterým, zcela správně, poklekají. Tu a tam se ukloní i kříži, ale oltář nechávají bez povšimnutí.

Mám-li to říci lapidárně, oltář nedělá kříž ani svícny. Proto stojí za poctivou úvahu, zda nevyjít vstříc doporučení Všeobecných pokynů k Římskému misálu a neumisťovat kříž i svícny na mensu, ale poblíž oltáře.[4] Na druhou stranou takovýto krok nemusí vést k povznesení obětiště, ale k jeho většímu zesvětštění. Snad proto papež Benedikt XVI. důrazně vybízel k navrácení kříže doprostřed oltáře.

 

Políbení oltáře

Kněz a jáhen navíc oltář líbají.[5] Možná se mnou archeologové nebudou souhlasit, ale nezaznamenal jsem v liturgických pramenech, že by tento úkon v úvodu liturgie příslušel někomu jinému než kněžím a jáhnům. Je-li tomu tak, dá se považovat za vyjádření jedinečného, přátelského vztahu ke Kristu Božímu Beránkovi. Myslím, že to může být velice podnětné k rozvíjení kněžské spirituality. Ve starším misálu – stačí srovnat ten vydaný Janem XXIII. roku 1962[6] – bylo polibků mnohem více. V dnešním uspořádání je vlastně druhem pozdravu; proto se koná pouze na začátku a na konci, pominu-li políbení pokoje při obřadech svatého přijímání.

První římský řád uvádí, že papež si u oltáře nejprve udělal palcem kříž na čele. Poté dal políbení pokoje duchovenstvu, které čekalo v oltářním prostoru, nakonec v tichosti políbil evangeliář uložený na oltáři a posléze i samotnou menzu.

 

Jak se má správně líbat? (Otázka jako stvořená pro roztoužené puberťáky.) Myslím však, že to je špatná otázka. Manuály uvádějící do liturgické praxe nám řeknou, že takový polibek má být letmý a dokonce se prý máme vyvarovat nelibozvučnému mlasknutí. Taková doporučení jsou stejně legrační, jako když nesmělému panicovi ostřílený spolužák radí, kterak má své nedostižné lásce dát poprvé hubičku. Žádná rituální pusa neexistuje. Polibek buď je, anebo není. Nedá se napodobit. Musí vycházet ze srdce. Jde o skutek neobyčejně důvěrný a osobní. Proto mi připadá mnohem vhodnější konat jej zády ke shromáždění. V naprosté většině našich kostelů přichází liturgický průvod k oltáři stojícímu versus populum: všichni pokleknou na vzdání úcty svátostnému Spasiteli ve svatostánku, poté se ukloní, služebníci in sacris[i] oltář nejprve obejdou a pak teprve políbí. Tím se jednoznačně narušuje dynamika vstupního průvodu. (Ovšem jak pocelovat oltář z čelní strany, když přístup k němu bývá zabráněn kyticí?)

Při oskulaci[ii] oltáře si pokaždé vybavuji druhé zastavení křížové cesty: Ježíš přijímá toto spásné dřevo a láskyplně ho líbá. Také kněz by měl svůj osobní kříž přivinout podobně jako Spasitel. Jinak nemůže být jeho učedníkem (srov. Lk 14,27).

Ještě bych rád upozornil na to, že políbení oltáře má své místo v rámci vstupních obřadů. Přesto se děje při větších koncelebrovaných mších, že kněží před samotným započetím liturgie jdou osamoceně líbat obětní stůl a usazují se na sobě určené místo. To však není liturgickými knihami předepsáno, ani to není, myslím, žádoucí. Liturgie je veřejnou bohopoctou, nikoli shlukem soukromých projevů zbožnosti.

Nový misál odstranil drtivou většinu polibků při eucharistické bohoslužbě. V Misálu Pia V. (16. století) líbal kněz oltář pokaždé před tím, než se otáčel k Božímu lidu. Jako by načas přerušoval své milostné propojení s Kristem. Liturgická reforma nikterak nezamýšlela ubrat na vroucnosti tomuto gestu, ale právě naopak – zdůraznit význam polibku úvodního a závěrečného. Fenomén polibku je podmíněn místně i dobově a v určitých socio-kulturních souřadnicích není jeho rituální nadužívání srozumitelné či žádoucí.

 

Okuřování oltáře

Poté se oltář může okuřovat. Není-li oltář spojen se zdí, okuřuje se, samozřejmě, obcházením. Tímto krouživým pohybem se vzdává čest božství. Oltář se nehalí do kadidlové vůně jen během bohoslužby oběti, ale hned v úvodu. Jde totiž o jeden jediný úkon směřující k oběti. I Písmu svatému budeme naslouchat pod úhlem oběti.

Okuřování oltáře v pravém slova smyslu je poprvé v římském prostoru nařízeno až v Rationale divinorum officiorum Guillauma Duranda (+1296)[7].

Je-li na oltáři kříž, nejprve se – k podivení – okuřuje on. Ale ani to nás nemá mást, oltář jistě není jen podstavcem pro kříž.

Dříve bylo kadidlo povinnou součástí Missy sollemnis[iii], od roku 1960[8] bylo povoleno i při mši zpívané. Dnes je ze své podstaty dobrovolné[9]. Je ale škoda, pokud si to služebníci vyloží jako důvod k vlastní lenosti. Redaktoři obřadu tím chtěli pouze říci, že užití kadidla je v římském prostředí prvkem vcelku novým, jak jsme ukázali). Kněz by tedy měl zvážit pastorační užitečnost.

 

Excursus: úcta ke svatým

Do oltáře či pod něj bývají zasazeny zpravidla ostatky mučedníků. Ještě do nedávné reformy se i jim při liturgii prokazovala úcta:

Když kněz vystoupal k oltáři, líbal oltářní kámen se svatými relikviemi s těmito slovy: „Oramus te, Domina, per merita sanctorum tuorum, quorum reliquiae hic sunt, ut indulgere digneris omnia peccata mea.“ – podle Schallerova překladu: „Prosím tě, Pane, pro zásluhy Svatých tvých, jejichž ostatky zde jsou, a všech Svatých, abys prominouti ráčil všecky moje hříchy.“[10]

Okuřováním se jim vzdávala patřičná úcta, protože se stali Kristu podobnými až k prolití krve. Žádný věřící by neměl vylučovat případné mučednictví. Nesmí se nechat uchlácholit pokojnými časy.

Je pravda, že se nad hroby mučedníků slavívala Eucharistie, ale nedá se říci, že by oltář dělali ostatky;[11] on je místem Kristovy oběti, nikoli kamenným relikviářem. A kdo jsou svatí? Ti, kdo se Kristu připodobnili. Bez Krista by nebylo ani sv. Petra, ani sv. Pavlíny.

V antice byla úcta ke svatým vlastně jedinou cestou jak odpoutat pozornost Římanů od zbožňovaných atletů a obecně dosti sporných hrdinů[12]. Čím se proslavil Herkules? A Odysseus? Vždyť to byl lstivý a mstivý chlap, rozhodně ne vzor k následování.

Teodoretos z Kýru (393-457) píše: „Filosofové a řečníci upadli v zapomnění; davy už ani neznají jména císařů a jejich vojevůdců, ale všichni znají jména mučedníků, lépe než těch nejdůvěrnějších přátel.“[13]

Lidé potřebují k někomu vzhlížet a chovat neochvějný obdiv.

Úcta k relikviím vede k respektu vůči váženým osobám. Platí to i obráceně: kultu svatých se nejlépe daří v té společnosti, kde se prokazuje uctivost rodičům, starým osobám či veřejným představitelům. Komu čest, tomu čest. Liturgie nás tedy učí tuto přirozenou úctu kultivovat a zdravě rozvíjet!

Nedá se říci, že by dnešní mešní ritus zamlčoval úctu ke svatým: jejich jména si především připomínáme v eucharistické modlitbě.

 

 

Hlavní celebrant poté zaujme místo u předsednického křesla. V něm se stává v daném shromáždění přítomným Kristus jako hlava. Eucharistie bez biskupa či kněze je proto nemožná.

Kněz je sice součástí mystického Kristova těla, a přesto zastává odlišné poslání než laici. Proto se dodnes dbá o jeho roucho, které má zastřít jeho lidskou ubohost a zvýraznit jemu svěřený svatý úkol. Kněz přítomné oslovuje Kristovým jménem.

[1] IGMR 49.

[2] Shrnuji:

  • Před velebnou svátostí ve svatostánku poklekáme na pravé koleno, poněvadž v ní je Kristus přítomen podstatně.
  • Předsedající kněz s doprovodem pokleká na začátku bohoslužby i jejím konci. On sám poklekne též poté, co pozvedl Kristovo Tělo a Krev.
  • Věřící při proměňování klečí; sloužící kněz sice stojí, ale je přitom v úkloně.
  • Kdykoli zazní jméno Ježíšovo či Mariino, máme se uklonit hlavou. Stejně si počínáme při zmínce tří božských osob. Hlavou se ukláníme, když se ozve v eucharistické modlitbě jméno právě připomínaného světce.
  • Také se ukláníme o Vánocích a slavnosti Zvěstování při článku víry: „Přijal tělo z Marie Panny.“ Je pochopitelné, že při této příležitosti dokonce poklekáme, stejně jako o Vánocích.
  • Ukláníme se i před knězem, předsedajícím bohoslužbě, protože on je bytostně připodobněn díky kněžskému svěcení Kristu Hlavě.
  • Zpravidla se hlavou uklánějí věřící jeden druhému, když si při liturgii prokazují úctu, např. během okuřování. Jáhen přijímá od předsedajícího požehnání v hluboké úkloně.
  • Při třech modlitbách se kněz hluboce uklání před oltářem: když se připravuje k hlásání evangelia, při obětování sebe samého a také samotné eucharistické modlitbě, když říká: „Pokorně (latinsky Supplices) tě prosíme, Všemohoucí Bože…“ (srov. také Všeobecné pokynech k Římskému misálu pod č. 21.233-4)

[3] Ordo Curiae Romanae a Favershamovo ordo:

Missale Franciscanum Regulæ codicis VI.G.38 Bibliothecæ Nationalis Neapolinensis, ed. M. Przeczewski, Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2003.

Van Dijk, S. J. P., Sources of the Modern Roman Liturgy: The Ordinals by Haymo of Faversham and Related Documents (1243-1307), I: Introduction, Description of Manuscripts; II: Texts, ed. E. J. Brill, Leiden 1963.

[4] IGMR 308, CE 129.

[5] Srov. IGMR 49.122. O polibku jako rituálním úkonu vyšlo celé jedno zajímavé číslo Rivista liturgica 4(2014).

[6] Missale Romanum ex decreto SS. Concilii Tridentini restitutum Summorum Pontificum cura recognitum: editio typica 1962 / edizione anastatica e introduzione,  ed. Manlio Sodi – Alessandro Toniolo (Monumenta Liturgica Piana, 1), Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2007.

[7] G. Durand, Rationale divinorum officiorum IV, c. 10, Liber I-IV (CCL 140, ed. A. Davril – M. Thibodeau).

[8] Codex rubricarum in Missale Romanum ex decreto SS. Concilii Tridentini restitutum Summorum Pontificum cura recognitum: editio typica 1962 / edizione anastatica e introduzione,  ed. Manlio Sodi – Alessandro Toniolo (Monumenta Liturgica Piana, 1), Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 2007.

[9] IGMR 276.

[10] M. Schaller, Římský misál, Česká katolická charita, Praha 1952, str. 494, pravý sloupec.

[11] K témuž závěru dospívá i obnovený Římský pontifikál:

Celá důstojnost oltáře vyplývá z toho, že je stolem Pánovým. Ne tedy těla mučedníků dodávají oltáři vznešenost, ale naopak oltář bývá poctou hrobu mučedníků. Jestliže se má vyjádřit úcta k mučedníkům a ostatním svatým a názorně naznačit, že oběť údů má původ a sílu v oběti jejich Hlavy, je vhodné nad jejich hroby stavět oltáře anebo jejich ostatky do oltáře vložit, aby „vítězné oběti následovaly Krista na místo, kde on je obětí. Na oltáři je ten, který trpěl za všechny, a pod oltářem jsou ti, které vykoupil svým utrpením“.  Tato skutečnost vyplývá nakonec i z vidění apoštola Jana v knize Zjevení: „Uviděl jsem pod oltářem duše těch, kteří byli zabiti pro Boží slovo a pro svědectví, které vydali.“  Všichni svatí jsou právem nazýváni Kristovými svědky, zvláště silné je však svědectví potvrzené krví, což v plnosti vyjadřují ostatky mučedníků vložené do oltáře.

Z povahy a určení oltáře vyplývá, že je zasvěcen jedině Bohu, neboť jenom Bohu se přináší eucharistická oběť. To, že církev při zasvěcování oltáře Bohu také vzdává úctu svatým, je třeba chápat tak, jak to vyjádřil svatý Augustin: „Oltáře na památných místech mučedníků nestavíme nikomu z mučedníků, ale jedině Bohu mučedníků.“

Je vhodné zachovat zvyk římské liturgie vkládat do oltáře ostatky mučedníků nebo jiných svatých. Je však třeba respektovat tyto zásady: Ostatky, které se mají vložit do oltáře, musí být tak velké, aby bylo zřejmé, že jsou to části lidského těla. Není proto přípustné vkládat do oltáře pouze nepatrné ostatky jednoho nebo více svatých. Pravost ostatků, které se mají vložit do oltáře, je třeba ověřit co nejpečlivěji. Je lepší posvětit oltář bez ostatků než vložit do oltáře ostatky, jejichž pravost není ověřena. Schránka s ostatky se neumísťuje ani na oltářní menze, ani nad oltářem, ale s přihlédnutím na tvar oltáře se vloží pod povrch oltářní menzy. (Pontificale Romanum ex Decreto Sacrosancti Œcumenici Concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Ordo dedicationis ecclesiæ et altaris, Editio typica, Typis Polyglottis Vaticanis 1977, cap. II, n. 2/1.)

[12] Podnětný je tento článek: R. Tagliaferri, «Il culto delle reliquie: Falsità e/o veridicità» in Rivista Liturgica 4 (2018) 41-50.

[13] Theodoretos z Kýru, Graecarum affectionum curatio, VIII,67, citováno dle R. Tagliaferri, «Il culto delle reliquie: Falsità e/o veridicità» in Rivista Liturgica 4 (2018) 44. Překlad je náš.

[i] Tím myslíme biskupa, kněze a jáhna, tedy ty, jimž jsou svěřena svatá tajemství (Eucharistie).

[ii] Tj. políbení.

[iii] Šlo o nejslavnostnější způsob slavení mše: missa lecta – missa cantata – missa sollemnis.

srpen 2020
Po
Út
St
Čt
So
Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
5
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6

5. 8. si připomínáme

Kristián

Posvěcení římské baziliky Panny Marie

1. čtení: Jer 31,1-7
Žalm: Jer 31
Evangelium: Mt 15,21-28

Blog pana faráře

Výklad mešního obřadu 7.
Liturgický pozdrav Po znamení kříže se obrací předsedající k věřícím liturgickým pozdravem: „Pán s vámi!“ Předsedá-li sám biskup, užívá slov Zmrtvýchvstalého: „Pokoj vám.“ (Lk 24,36) Vzkříšený Kristus...