X

Výklad mešního obřadu - 9.

Kyrie

Zvolání Kyrie bývalo hojně užíváno v pohanském prostředí[1]; prosilo se jím božstvo o vyváznutí z nesnází.

Často se s ním setkáváme v Septuagintě[2]. Odtud zcela přirozeně přešlo i do křesťanské liturgie, včetně té slavené v Římě. Vždyť řečtina byla jejím bohoslužebným jazykem až do poloviny pátého století. Římská mše toto zvolání nikdy nepřekládala do dostupného Miserere nobis, na rozdíl třeba od Slovanů byzantského obřadu (Hospodi, pomiluj). Také v českém vydání misálu se připouští alternativa Pane, smiluj se.

Jedna teorie dává Kyrie do souvislostí s přímluvami, které se během času v římské liturgii vytratily, ale samotné zvolání zůstalo. I když za tímto názorem stojí jména jako Bernard Botte, nevyjadřuje obecné přesvědčení odborné veřejnosti. Šlo nejspíše o naprosto autonomní aklamaci, která byla teprve později prokládána kristologickými tropy.

Kyrie při mši je doloženo v římském prostředí už z koncilu ve Vaison (525)[3]. Samostatné Kyrie nacházíme u významných církevních otců, jako je Aurelianus z Arles nebo Benedikt.

Poslání tohoto liturgického zvolání je široké: Je, do jisté míry, vyznáním Kristova božství a projevem křesťanovy oddanosti a poslušnosti vůči němu. Každý z nás se musí při mši přihlásit k Ježíšovi jako Bohu, nejen jako učiteli či vzoru. Právě tím se lišíme od zastánců ariánského bludu.

Kyrie má však v římském obřadu hlavně kající rozměr, jak jsme naznačili ve stati věnované tropovanému Kyrie.

V této aklamaci naši předkové odhalovali také trojiční víru (dobrým příkladem je i Ammalariovo dílo[4]). Na rozdíl od jiných zvolání ho totiž přednášíme třikrát: Kyrie – Christe – Kyrie.

Římské Kyrie nepřipomíná ovace vítězi přicházejícímu z vyhrané bitvy, ale pokornou prosbu vůči milosrdnému Pánu. Takový tón ovšem můžeme zaslechnout i v našich gregoriánských melodiích. Kyrie není rozhodně totéž co aleluja.

 

Gloria in excelsis Deo

„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ V úvodu mše jsme tedy zváni k tomu, abychom zakusili, že Bůh své lidi miluje, ne pro jejich zásluhy, ale pro svého Syna. Nelze popírat ani to, že Bůh je naším Soudcem. To nás však nevede k pohanskému strachu, ale k rozechvělé touze se mu více líbit. Odpovídat na jeho lásku tou svou.

Jaká je minulost tohoto hymnu? Jádro pochází přinejmenším ze čtvrtého století.[5] Gloria bylo původně, na Východě i Západě, ranní chválou Boží. (Čím začínáme svůj den my?) V raném středověku bylo používáno, podobně jako Te Deum, při slavnostních příležitostech. V Římě bylo před šestým stoletím přijato do papežské mše, a to o nedělích a o svátcích mučedníků (papež Symmachus, 498-514). Běžný kněz ještě v sedmém století je směl zpívat jen o Velikonocích a o své primici. Na francké půdě tato omezení padla.

Formálně se jedná o doxologii[i]: První sloka totiž oslavuje nebeského Otce, druhá Syna a v samém závěru se letmo zmiňuje i třetí božská osoba. I když se o ní nemluví, mocně zakoušíme jeho přítomnost. Vždyť Boží lid ponořený do chvály je jeho dílem. Je prostě zpěvem „církve, shromážděné v Duchu svatém“[6].

V celé skladbě lze zaslechnout hlas nevěsty Beránkovy, která je zraněna láskou. Nenachází slov, jimiž by popsala jeho skvělost: „Pane, jednorozený Synu, Ježíši Kriste, Pane a Bože, Beránku Boží, Synu Otce.“

Náš hymnus se přednáší vestoje, což je zřetelný odkaz na Pánovo vzkříšení. Jen těžko bychom hledali při mši svaté chvalozpěv, který by byl tak výrazně velikonoční. Někdo mi ale namítne: Jenže já si jej spíše spojuji s Vánocemi, vždyť začíná větou, kterou prozpěvovali andělé nad Betlémem. „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ (Lk 2,14 – liturgický překlad) To je pravda, ale jeskyně betlémská je vzdáleným předobrazem oné jeskyně, do níž bude pochováno Ježíšovo tělo a z níž vystoupí Kristus jako vítěz; před nímž celé stvoření jednou poklekne (srov. F 1,11). O Velikonocích nabývá andělský zpěv své pravdivosti, není jen sentimentálním snem pastýřů. „Resurrexit, sicut dixit!“„Vstal, jak řekl!“

O neděli zmrtvýchvstání jsem se jednou v kázání zamýšlel nad významem zvonů. Povšimněme si, že se po tichu svatého třídenní opět ozvou, v plné síle, právě při této doxologii. (Když se zaposloucháme do Ebenova Gloria, zaslechneme v jeho samotném závěru výrazný motiv vyzvánění, a to při slovech „Se svatým Duchem, ve slávě Boha Otce. Amen.“.) Ano, Gloria je symbolem Velikonoc. Proto se pěje především v den Páně; vždyť neděle, to jsou malé Velikonocemi, což zdůrazňuje i poslední koncil (výjimku tvoří, z pochopitelných důvodů, advent[7] a půst).

Při této doxologii se nekonají žádná jiná doprovodná znamení, žádné okuřování, úklony, přesuny. (To je při liturgii méně obvyklé.) Církev nám tak ukazuje, že chvála je dokonalá sama o sobě.[8] Chválou se podobáš nebeským chórům, které střídavě prozpěvují u Božího trůnu. Gloria se v tomto ohledu blíží prefaci vrcholící v trojsvatém chvalozpěvu.

Proto je dobře, když se i v našich farnostech zpívá Gloria ne jako jednolitý part, ale střídavě – schola a lid. V některých farnostech jsem byl svědkem toho, že věřící neradi zpívali Sláva na výsostech Bohu. Nějak se jim to nedralo z hrdla. Namísto tryskajícího vřídla vysilující dřina. Vždyť na tom nesejde, jestli se zpívá nebo recituje! To hlavní teprve přijde – kázání, proměňování, svaté přijímání. Nic není v liturgii nepodstatné a chvála Boží podbarvuje jakýkoli bohoslužebný úkon, jako zlato na ikonách či modrý kámen – lapis lazuli u Giottových fresek.

Podle současného uspořádání mešního obřadu je doxologie vsunuta mezi Kyrie a vstupní modlitbu. Nenarušuje plynulost vstupních obřadů? Neprodlužuje neúčelně bohoslužebné dění? Vůbec ne, je jakýmsi mystickým zatajením dechu, strnutím v úžasu, plachtěním ve výšinách, stavem beztíže a jasným zábleskem věčnosti v prchavosti času. Člověče, jsi stvořen k Boží chvále. Prodlévej rád a nezištně v Boží přítomnosti a uvykej tomuto vznešenému dílu, jemuž se máš oddávat po celou věčnost. Když už teď čelíš nudě, dlouhé chvílí, jaké útrapy tě čekají před tváří Nejvyššího? Ten, který jest (Ex 3,14), od tebe nežádá výkon, ale abys byl s ním, tady a teď. To vše se děje ve společenství: sama matka Církev vkládá do úst svých dětí slova starobylého hymnu. I tím je učí, aby se nepředváděly, ale chválily ve svornosti.

 

Orace zvaná kolekta

„Bože, slavíme svatou hostinu, kterou nám tvůj Syn odkázal na znamení své lásky: neboť při poslední večeři, když se vydával na smrt, dal se své církvi za oběť novou a věčnou; dej, ať celá jeho církev žije stále plněji z tohoto velikého tajemství a sjednocuje se v tvé lásce. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje na věky věků. Amen.“

 

Úvodní obřady se završují kolektou.[9] Tato orace má dvě části: první je proměnlivá, druhá, tvořící doxologii (oslavu), ustálená.

Kolekta vyniká v římském prostředí strohostí. V několika slovech vyjadřuje hluboké pravdy. (Nepranýřoval ostatně náš Spasitel upovídanou modlitbu farizeů?) Posluchač musí být pozorný a také číst mezi řádky.

V oraci se ozývají narážky na tajemství daného dne nebo perikopy, která bude předčítána. V těch několika větách, vyznačujících se obvykle i po slohové stránce, se nám předkládá Boží slovo, které již prošlo srdcem a proměnilo se v modlitbu. Contemplata aliis tradere[ii], říkají dominikáni po vzoru svého svatého zakladatele. „Ústa mluví to, čím přetéká srdce.“

V první půli lze pokaždé najít přiléhavé oslovení Boha, dále v ní vždy objevíme nějaký odkaz na dějiny spásy (nezřídka i na dobové okolnosti jejího vzniku), nakonec následuje odpovídající prosba, aby minulé bylo tady a teď zpřítomněno.

Kolekta, podobně jako ostatní orace (včetně preface), se pronáší vestoje, také Boží lid při nich stojí. Je to nejenom nejstarší modlitební postoj, ale také odkaz na Pánovo zmrtvýchvstání.

Orace zvaná kolekta se uvozuje známou výzvou Modleme se! – Oremus. Tím se zdůrazňuje, že nejde o soukromou kněžskou modlitbu, ale modlitbu celého Božího lidu. Záměrně následuje chvíle ticha. Nejde o celebrantovo otálení. Právě zde má každý věřící vložit to, s čím přišel na slavení mše svaté. Také se dá říci, že naše společná modlitba se klube z posvátného mlčení, z naslouchání. (Kolik prostoru mu dáváme ve svém modlitebním životě?) Kněz posléze všechny naše úmysly obrazně řečeno sesbírá a jménem celého shromáždění, s rozpaženýma rukama, je předloží nebeskému Otci skrze Ježíše Krista v Duchu svatém. (Latinský název této modlitby – collecta – naznačuje ono „sbírání“ úmyslů.) V rozpažení rukou můžeme, s odkazem na církevního Otce Tertuliána[10], vidět Kristův kříž. Jako bychom říkali: Nebeský Otče, nehleď na naše hříchy, ale na nekonečnou lásku svého jednorozeného, která se za nás obětovala.

Druhou část kolekty vždy tvoří oslava Nejsvětější Trojice. Ona je skvostným vyvrcholením celé skladby! Všimněme si, že ministranti velice často odnášejí misál v okamžiku, když začne tato trojiční doxologie. Tím dávají najevo, že to nové už bylo řečeno a to další už přece známe. Podobně vypínají pozornost i věřící, jakmile kněz sepne ruce a pronese: „Skrze tvého Syna našeho Pána…“ Jenže to je naprosto špatně. Naše modlitba Bohu Otci není příjemná pro naše výtečné vyjadřovací schopnosti. My ji podáváme skrze jeho Syna v Duchu svatém. Je to v dokonalém souladu s Ježíšovou vůlí: „A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ (J 13,14; srov. také 16,23)

Naše římská doxologie je tedy orientována k Otci skrze Syna v Duchu svatém. Uplatňování tohoto biblického pravidla lze doložit již u papeže Klementa I. (okolo roku 90), ale i v mimořádně důležitém pramenu zvaném Apoštolská tradice[11] ze třetího století.

Sv. Klement se kupříkladu v Listu Korinťanům modlí: „Chválíme tě a děkujeme ti skrze Ježíše Krista, velekněze a zastánce našich duší, skrze něho Ti (patří) slova a vznešenost nyní i na všechna pokolení, na věky věků.“[12]

Je samozřejmě možné obracet svou osobní modlitbu přímo ke Kristu, ale v samotné římské bohoslužbě je takto orientovaných modliteb jako šafránu.

Je zajímavé v této souvislosti, že hipponský koncil r. 393 přímo zakázal v jednom ze svých kánonů (21.) směřovat modlitbu přímo na Krista[13]. Věřící se mají modlit k Otci skrze Syna v Duchu svatém. Římská liturgie zůstala tomuto pravidlu důsledně věrná až do konce jedenáctého století!

Od Otce skrze Syna v Duchu svatém. V poslední době zaznívají hlasy, které požadují, aby se tento trojiční směr vyjádřil i symbolicky. Liturgická modlitba se v celém křesťanstvu vždy pronášela před oltářem, znázorňujícím Krista Prostředníka, a to směrem na Východ, byla tudíž „orientována“. Až v moderní době se pronáší převážně směrem k Božímu lidu. Ani to není špatné, ale neměli bychom přitom zapomenout, že ji neříkáme jeden druhému, ale samotnému Otci v nebesích. Do jeho domu máme namířeno, my poutníci.

Český překlad trojiční doxologie se výrazněji odchyluje od typické, tedy latinské verze, zatímco se blíží překladu německému: namísto „který s tebou v jednotě Ducha svatého“ říkáme „neboť on s tebou…“

[1] Dosvědčeno Arrianem (95-180): Epictetus, the Discourses as reported by Arrian, the Manual, and Fragments (Loeb Classical Library), ed. W. A. Oldfather, Harvard University Press, London 1956 (reprint).

[2] Septuaginta. Id est Vetus Testamentum graece iuxta LXX interpretes. Volumen I. Leges et historiae, ed. A. Rahlfs, Württembergische Bibelanstalt, Stuttgart 19359.

Septuaginta. Id est Vetus Testamentum graece iuxta LXX interpretes. Volumen II. Libri poetici et prophetici, ed. A. Rahlfs, Württembergische Bibelanstalt, Stuttgart 19359.

[3] Concilia Galliae (a. 511-a. 695), ed. C. De Clercq, in CCL 148A,79: „Et quia tam in sede apostolica, quam etiam pet totas orientales atque Italiae provincias dulces et nimium salubres consuetudo est intromissa, ut Quirieleison frequentius cum grandi affectu et compunctione dicatur, placuit etiam nobis, ut in omnibus ecclesiis nostris ista tam sancta consuetudo et ad matutinas et ad missas et ad vesperas Deo propitio intromittatur.“

[4] Amalarii episcopi opera liturgica omnia, ed. J. M. Hanssens,  v. in Studi e Testi 138–140 (1948–50).

[5] Dochoval se nám řecky v tzv. Apoštolských konstitucích z r. 380 a také – v dnešní podobě – v alexandrijském kodexu Nového zákona z 5. století.

[6] IGMR 31.

[7] Gloria se vynechává v adventu, což bylo běžné v Galii už za časů Ammalaria.

[8] Všeobecné pokyny tvrdí, že Chvalozpěv Gloria je samostatným obřadem (37a).

[9] K tomuto tématu je opravdu užitečná tato kniha: R. Tichý, Oremus. Komentáře ke vstupním modlitbám mešní liturgie, Krystal OP, Praha 2017.

[10] Tertulianus, De oratione 14, in Tertulliani opera. Pars I. Opera catholica. Adversus Marcionem in CCL, ed. G. F. Diercks.

[11] La Tradition apostolique de Saint Hippolyte: Essai de reconstruction (Liturgiewissenschaftliche Quellen und Forschungen 39), Aschendorffsche Verlagsbuchhandlung, Münster 51989, hlavně odstavce 15-22. Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, ed. G. Ptáčková – V. Ventura et alii, Refugium, Velehrad 2000,53nn.

[12] Srov. Klement Římský, List Korinťanům in Denní modlitba církve, Modlitby se čtením v pondělí 1. týdne v liturgickém mezidobí, 2. lekce, Sekretariát České liturgické komise, Praha 1988.

Kritická vydání obou Listů do Korintu: Idem, Epistola ad Corinthios I in SC 167,98-204; Idem, Epistula ad Corinthios II, ed. F. X. Funx, in Die apostolischen Väter, 1, Tübingen 1901, 184-210.

[13] Hipponský koncil z roku 397, ed. C. Munier, in CCL 149. 39, 333: „Et cum alatari assistitur, semper ad patrem dirigatur oratio.“

[i] Modlitba, kterou se vzdává sláva Bohu, oslavná modlitba.

[ii] Druhým předávat to, co jsem prorozjímali.

květen 2021
Po
Út
St
Čt
So
Ne
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6

17. 5. si připomínáme

Blog pana faráře

Ciascuno al suo altarino. Rozpustilé črty ke směřování liturgické modlitby
Rád se vracím v naší době koronavirové, alespoň ve vzpomínkách, do Říma. S funěním stoupám na vrcholek Aventinu a skládám nesmrtelný hold hrdinným plebejcům, kteří tady neúnavně...