Biblické perikopy: Mal 3,1-4; Ž 24,7-10; Žid 2,14-18; Lk 2,22-40

Bratři a sestry!

Sedět u ohýnku, vdechovat vůni pryskyřice a pozvolna ukusovat z chutného špekáčku. Takové počínání je přímo rituální, podobné čajovému obřadu ve Kjótó. V účastníku táborového ohně se probouzí cosi pravěkého i pranáboženského. Plamen jistě nikdy nebyl užitkovým nástrojem. Nedá se ochočit. Vymaňme se z hrází českého rčení o dobrém slouhovi a špatném pánu.

Oheň se dá také snadno zaprodat marketingu. Uznávám, že uprostřed ohromných nákupních středisek nelze rozdělávat vatru; vadilo by to svědomitým hasičům i zhýčkanému nosíku zákazníkovu. Oheň je štiplavý, zapáchá a proniká do našeho šatstva i pod kůži, jako vazelína. Človíček prouzený kouřem pozbývá přitažlivosti.

Ještě se nám zamlouvá, hřeje-li plamínek a práská. Stačí jednoduchý početní úkon: vše nelibé vytkneme před závorku, a pak nám zbyde – krotká povaha ohně.

Rád zajdu na oběd do hranické restaurace Ducatti. Chutné a nápadité jídlo a k tomu jedna přednost k nezaplacení: Nerozléhá se tam halasná hudba ani přihlouplé dialogy hlasatelů. Ozývá se tam všelicos: šoupání bot, cinkání příborů a klidné hovory strávníků. Už to samotné navozuje skutečnou pohodu a přátelskou náladu. Tentokrát jsem se tam cítil ještě lépe. Copak se tu jenom změnilo? Oči šmejdily okolo, dokud nespočinuly na jedné stěně. Tam byla spuštěna ohromná obrazovka, na níž běžel prapodivný program: plápolající krb. Jak je lahodné srkat polévku u praskajících kamen! Nevinná obchodní lest, obyčejná náhražka litinového kotle, levnější, čistotnější a bezpracná, a takový účinek na naše podvědomí!

Vzpomněl jsem si na jeden z hitů veřejnoprávní norské televize – tzv. slow-formát. Uvažte, každý desátý občan této severské země je ochoten, aspoň chvíli, sledovat přímý přenos z fjordu a obdivovat šplouchající mořské proudy. Mnoho z nich zírá na tuto podívanou nepřetržitě několik hodin. To by Andrej Tarkovskij nevymyslil.

Zahleděl jsem se tedy do oněch neškodných plamenů, které měly navozovat euforii, a začal je porovnávat s těmi skutečnými. Kdo vyhrál? Na plné čáře oheň přirozený před jeho ubohou technologickou ikonou. Čeho jsem si nevšimnul? Byl to živel-neživel, který polínka nestravoval a neměnil v popel. Byl to oheň, který se v pravidelných intervalech zasekával. To už mi přišlo jako učiněné prometheovské rouhání. Ohňové jazyky sice poskakují, plápolají, ale nemohou na lidský rozkaz zkamenět!

Zanechávalo to podobný dojem jako přeskakující jehla na gramofonové desce. Praskání vinylových desek. Jen člověk je schopen lhát, jen člověk chce uvázat oheň jako poslušného ohaře na vodítku. Jen člověk se nerozpakuje rozkazovat větru a dešti, to vše ke své újmě.

Běda našim azbestovým chapadlům, která se mazlí s plameny. Zahrávat si s ohněm je opovážlivé. Pomysleme na tři mládence v ohnivé peci. Ti obstáli ve zkoušce jen proto, že chválili Boha. Vzpomeňme na augustiniánského kněze Prokopa Diviše, který i díky své zbožnosti vynalezl bleskosvod.

Promiňte mi tyto zdánlivě zoroastrijské úvahy. Oheň je posvátný a nedotknutelný jen a právě proto, že se podobá Bohu. Také František z Assissi jím byl uchvácen: „Ať tě chválí jasný bratr oheň, jehož moci obává se tma.“ Po době středověké askeze mohl tento Boží kejklíř konečně žasnout nad tímto Božím služebníkem (Chesterton, František z Assissi, Karmelitánské nakladatelství, Praha 20127, str. 18-19.22-23).

Člověk má před spalující tváří Boha svatého zůstat pokorný. Proto si Malachiáš v dnešním prvním čtení klade řečnickou otázku: „Kdo snese den (Panovníkova) příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti.“

Nesmíme se nikdy opájet závratnými možnostmi, které jako lidé máme. Všechen svůj důmysl však právě máme zapojit k Boží oslavě a posvěcení bližních.

Žijeme v době umělého osvětlení. Ani v našich kostelích už neplápolají lampičky. Skoro nám nedochází, že bez ohně by nebylo ani liturgie. (Římský misál například požaduje, aby na oltáři zářily alespoň dvě svíce.)

A hromnice, ty jsou přímo svátkem světla! V úvodu jsme konali krásný průvod zahájený výstižnou modlitbou: „Bože věčný, živý a pravý, z tebe vyšlo světlo, které osvěcuje každého člověka. Osvěť naše srdce tímto světlem, jehož znamením jsou hořící svíce v našich rukou, a dej, ať vejdeme do světla tvé slávy.“

Milovaní bratři a sestry, naši předkové si hromničky zapalovali během bouří, a nedělali špatně. Jejich zažíhání nemá být ani dnes pověrečným přežitkem či výrazem domýšlivé bohorovnosti. Kéž je vznešenou poctou Zmrtvýchvstalému – „Pánu jitřní záře“ (Exsultet).

Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, všechno by ovládala temnota a stín smrti. Přeji každému z nás, ať „jas Kristova vzkříšení naši noc ve světlo promění“ (tamtéž).