X

Homilie O 2. neděli postní (A) 8. března 2020 – 7:45 Zubří, 9:30 Vidče, 11h Staré Zubří

05. 03. 2020

Událost Proměnění je podrobněji líčena třemi synoptiky a k tomu se na ni odvolává ve svém listě i svatý Petr. Jde nepochybně o historický fakt.

Evangelista Matouš, z něhož čteme o nedělích po celý tento rok, si všímá toho, že „Kristova tvář zářila jako slunce“. Lukáš (10,31) dodává, že svědkové Mojžíš a Eliáš s Ježíšem „mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě“. (Scéna se odehrává těsně před pašijemi, a proto ji zvěstuje o druhé neděli postní.)

Když tedy Kristus rozmlouval o své oběti, o hrozivé křížové cestě a trpkém ukřižování, celý zkrásněl. Těší se, že naplní Otcovu vůli. Nemračí se jako kakabus. Neříká: „Když to musí být, tak já se tedy obětuji.“

Dotýkáme se sdělení důležitého pro každého z nás. Křesťanská oběť vede ke kráse. Dobře to známe z dějin křesťanské svatosti. Už starověcí mučedníci jsou líčeni jako ztělesnění duchovní sličnosti. Přiléhavě to vystihuje sv. Ignác z Antiochie při popisu mučednické smrti Polykarpovy:

Když (…) složil ruce za záda a byl spoután jako nejlepší beránek, vybraný k oběti z velkého stáda, byl připraven jako celopal, v němž Bůh nalezl zalíbení, a s očima upřenýma k nebi řekl: (následuje Polykarpova modlitba) Když vyslovil »Amen« a dokončil svou modlitbu, zapálili pochopové hranici.
A když plameny vysoko vyšlehly, spatřili jsme my, kterým bylo dovoleno přihlížet, veliký div. I proto jsme byli zachováni, abychom mohli i jiným zvěstovat, co se přihodilo. Oheň se totiž vyklenul, jako když vítr napne lodní plachtu a obloukem obklopil mučedníkovo tělo. To neskýtalo uprostřed ohně pohled, jako by se pálilo maso, ale jako když se peče chléb anebo jako když září v peci tříbené zlato a stříbro. A také jsme ucítili takovou vůni, jako když zavoní kadidlo nebo nějaká jiná vzácná vůně.[1]

 

Další úchvatný příklad si můžeme vzít od mučedníků japonských, z šestnáctého století. Poslyšme, jak líčí očití svědkové jejich oběť, bez jakýchkoli vynechávek:

Když byly kříže zasazeny do země, bylo podivuhodné sledovat neohroženost všech. Povzbuzovali je    k ní tu Otec Pasius, tu Otec Rodriguez. Otec představený stále setrvával v nehybném stavu, s očima upřenýma k nebi. Bratr Martin zpíval na znamení díků za Boží dobrotu některé žalmy, k nimž připojil verš: Do tvých rukou, Pane, svěřuji svého ducha. Bratr František rovněž hlasitě děkoval Bohu. Bratr Gunsalvus se modlil velmi silným hlasem modlitbu Páně a pozdravení andělské.

Náš bratr Pavel Miki, který věděl, že u všech, s nimiž kdy přišel do styku, je ve veliké vážnosti, prohlásil nejprve všem přítomným, že je Japonec a člen Tovaryšstva Ježíšova a že umírá proto, že hlásal evangelium, a že děkuje Bohu za tak mimořádné dobrodiní. Pak připojil následující slova: „Když jsem teď dospěl až sem, předpokládám, že nikdo z vás si nemyslí, že bych teď nechtěl mluvit pravdu. A proto vám prohlašuji, že není jiné cesty k spáse než ta, kterou jdou křesťané. Tato cesta mě učí, abych odpustil nepřátelům a všem, kteří mi ublížili. Proto rád odpouštím králi a všem, kteří mě přivedli na smrt, a prosím je, aby ochotně přijali křesťanský křest.“

Pak obrátil zrak na své druhy a začal jim dodávat odvahy pro jejich poslední zápas. A tu se všem po tvářích rozlila přímo radost, především Ludvíkovi. A když na něho jakýsi jiný křesťan zavolal, že zakrátko bude v ráji, projevil pohybem prstů a celého těla takovou radost, že se k němu obrátily zraky všech přihlížejících.

Antonín, který byl vedle Ludvíka, pozdvihl oči k nebi a po vzývání nejsvětějšího jména Ježíšova a jména Mariina začal zpívat žalm Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodinovo, který se naučil v katechetickém ústavu v Nagasaki, kde se velice dbalo na to, aby se chlapci naučili několik vhodných žalmů.

Jiní zase s jasnou tváří stále opakovali: „Ježíši, Maria!“ Někteří také nabádali kolemstojící, aby žili, jak se sluší na křesťana. Tímto a jiným počínáním dávali najevo, že jsou připraveni zemřít.

Tehdy začali čtyři kati vyjímat ze svých pochev (v Japonsku běžně užívaných) meče. Při tomto děsivém divadle všichni věřící volali: „Ježíši, Maria!“ a navíc se zdvihl žalostný pláč a nářek pronikající až do nebes. A kati jednoho každého z nich zakrátko jednou nebo dvěma ranami zbavili života.[2]

 

Někteří světci nezměrně trpěli zhoubnou chorobou, aniž by si jejich muk nejbližší všimli. Napadá mě v této souvislosti svatá Bernadetta, vidoucí z Lourd, ale také služebnice Boží Anna Zelíková z Napajedel, stižená souchotinami ještě ve školním věku. Známý je snímek blaženě se usmívající Aničky několik dní její smrtí.

Nebylo by špatné udělat si v postní době důkladnější zpytování o našem přístupu k životním těžkostem?

  • Jakým způsobem se obětuješ ty, křesťane?
  • Stává se díky tomu z tebe krásnější člověk? Nebo se jen podvoluješ neodvratnému osudu?
  • Nepřipomínáš lidskou trosku?
  • Nekňučíš a neláteříš na celý svět?
  • Neznepříjemňuješ druhým péči o sebe ustavičnými vrtochy?

[1] Cap. 13, 2 – 15, 3; Funk 1, 297-299.

[2] Ze Zprávy o mučednictví svatého Pavla Mikiho a jeho druhů zapsané jejich současníkem, Cap. 14,109-110: Acta Sanctorum Febr. 1,769.

květen 2023
Po
Út
St
Čt
So
Ne

31. 5. si připomínáme

Blog pana faráře

Slova
Matka je osobou, která nás učí štěbetat. Nejen to, přímo utváří vztah k jazyku. Za každým Seifertem byla matka. Díky své mamince mluvím jako slovácký šohaj:...