Biblické perikopy:

Ex 17,3-7

Ž 95,1-2.6-9

Ř 5, 1-2.5-8

J 4, 5-42

Milí bratři a sestry, ze Zubří a z Vidče!

Úvod

Potkali jste už lidi, kteří by vás svou modlitbou nakazili?

Apoštolové se nechali strhnout příkladem svého Mistra: Když se Ježíš modlil, byli natolik uchváceni, že se tomu chtěli naučit též.

Svou babičku jsem nezřídka zastihnul v jejím domku na kolenou: Mezi prsty mívala opotřebovaný, mnohokrát opravovaný růženec. Tato žena se nikterak nezlobila, že byla v modlení přerušena. Host do domu, Bůh do domu.

V našem nezdenickém farním kostele předříkávala jedna drobná, avšak houževnatá osůbka. Jmenovala se Helena Mastešová. Dej jí Pán Bůh nebe! Protože pocházela z pověstné Žítkové, nebyl její jazyk ani český ani slovenský, něco mezi tím. Spád její řeči připomínal divokou jízdu na saních. Někdy jí nebylo skoro rozumět. Drmolila jako mosazný kafemlýnek při otáčení klikou. Bylo to sice nešlechtěné, ale rozhodně ne plané; kryté poctivým křesťanským životem. Jednou jí přišla známá domlouvat, ať se modlí trošinku pomaleji a hlavně nekomolí pozdravení andělské. Na to jí zbožná žena rázně opáčila: „Vieš, keď sa modlím, tak sa modlím, a keď pijem, tak pijem.“ Paní Mastešová dělala vše z celého srdce. Ve dnech, kdy se nekonala mše v Nezdenicích, sedala brzo ráno na železného oře a frčela do uherskobrodského kláštera. Život bez Eucharistie by pro ni neměl smyslu.

Takových obyčejných, bohabojných duší jsem poznal více – hlavně při pravidelných obchůzkách našich nemocných. Většinou už čekají a mají myšlenky upřeny na vzácnou návštěvu Kristovu. Nedostupnost mše nikterak neoslabuje jejich vroucnost ke svátostnému Spasiteli. Právě naopak, ještě více jsou roznícení nadpřirozenou láskou. Často vzdychají touhou po svém Pánu:  „Já bych tak ráda běhala do kostelíčka.“

Věřím, že se jejich božskému ženichovi líbí, jsou-li nemocní láskou k němu. Přitom bývají nejistí, jestli je mu jejich modlitba dost dobrá. Vždyť jsou tolik roztržití a nemohou se mezi těmi čtyřmi zdmi ani náležitě soustředit. Jenže skutečnost bývá přesně opačná: Tito starostliví stařečkové a stařenky vlastně na svého Pána myslí nepřetržitě. Hle, lahodný plod jejich životního snažení. I tehdy, když dělají běžné věci, jim samy od sebe myšlenky odbíhají k duchovním statkům.

Možná znáte i opačný druh křesťanů: Ze zdravotních důvodů přestali do kostela docházet. Zpočátku svou nemoc přijali jako žádoucí omluvu, po letech je zcela opustila i potřeba po svátostech a životě s církví a dnes se chovají tak, jako by Boha nebylo. Je tak jednoduché ztratit víru, pokud ji neživíme opravdovou láskou a nepřijímáme svátostnou posilu z rukou Matky Církve.

Žízeň po Bohu

Svatý Augustin učil: „Kdo touží, už se modlí.“ Modlitba není řemeslem ani cvičební sestavou. Nemusím ani slůvka vyřknout, a přesto mohu vzývat svého Pána – každým úderem svého rozechvělého srdce.

„Ať to víme nebo ne, modlitba je setkání Boží žízně s naší žízní.“ Dosvědčuje Katechismus (2560) odvolávaje se opět na velkého hipponského biskupa. „Bůh žízní, abychom my měli žízeň po něm.“

Pouze ten, který prahne, může být nasycen z duchovní skály, kterou je Kristus. Jen ten, kdo žízní, může objevit „pramen vody tryskající do života věčného“, jak o tom hovoří dnešní evangelium i mešní preface.

Míti dostatek duchovní vláhy na dosah, a nenechat se napojit, ba dokonce reptat – jako v Masse a Meribě (první čtení a žalm)! Trvalé pokušení nejen pro izraelské syny, ale pro každého křesťana. Kolik lidí se vyhýbá účasti na slavení nedělní Eucharistie? Kolik je vůči ní netečných? Kolik katolíků se už léta nepokořilo, nepokleklo před trůnem Božího milosrdenství a nevyzpovídalo se?

Postní zpytování

Z prozíravého rozhodnutí české vlády jsme se všichni ocitli v jakési karanténě. Jsme připraveni o ten nejkrásnější drahokam křesťanského týdne. Začínáme rozumět tomu, co prožívalo české království za času interdiktu. Je to vskutku trpká zkouška pro ty, kdo Pána milují.

Když jsem sledoval vyhlášení „koronavirových prázdnin“, byl jsem zděšen výbuchem bujarého veselí mezi školáky. Řada učitelů určitě potřásala hlavou nad jejich nevděkem. Jak málo dětí chodí do našich škol s chutí a pociťuje palčivou potřebu poznávat! Nečekané štěstí v podobě volna tuto nahotu odhalilo. Zasedat do lavic jen kvůli povinnosti není špatná, ale zoufale nízká laťka.

Někteří z našich farníků nemohou v těchto dnech docházet do práce. Věřím, že mnohým budou jejich kolegové upřímně chybět. To je přece dobré znamení!

Tyto štiplavé úvahy bychom ale měli ještě rozvinout: Jaká byla tvá první, panenská odezva na zjištění, že jsi zproštěn nedělní povinnosti? Leckterý spořádaný katolík, který svědomitě plní své úkoly, si oddechne; vlažnější přímo zajásá. Ale milovník Krista, zakouší bolestný pocit odloučení.

Vida, koronavirová omezení mohou posloužit jako účinný lakmusový papírek, který vskutku nelže.

Zahlédněme, aspoň zdálky, vrchol, k němuž směřujeme: Vše konat z lásky ke Kristu a k bližnímu. Pohotově, snadno a s potěšením.

I´ve been thinking about you

V těchto náročných dnech jsem se potřeboval trochu rozptýlit. Pouštěl jsem si stále dokola jednu písničku, asi ji budete znát z rozhlasu: I´ve been thinging about you, nahranou roku 1991 kapelou Londonbeat. Nic světoborného, líbivý popík, žádný Bob Dylan: Zpěvák se v ní přiznává k tomu, že na svou dívku stále myslí, i když se zdálo, že jsou „jenom přátelé“.

Angličtina přiléhavě užívá tzv. předpřítomného času průběhového (I´ve been thinking); podle mluvnice popisuje děj, který začal v minulosti, probíhá až do současné doby a předpokládáme jeho pokračování v budoucnosti. Obyčejný český překlad v přítomném čase je tedy velice chudý. Jednou jsi mi vstoupila na mysl, od té doby na tebe myslím a budu myslet napořád.

Tak bych si přál, až mě Pán Ježíš jednou zavolá k soudu: „Hej, Pavle“, abych odpověděl: „I´ve been thinking about you, Jesus.“ Bylo by tuze trapné říci: „Jejda, kde ses tu vzal? Já právě uklízím. Já si čtu. Já zrovna hovím svým koníčkům.“ Právě na tebe myslím, začalo to už dávno a myšlenka na tebe mě neopustila dodnes. Myslím, že na tebe budu pamatovat vždycky.

I´ve been thinking about you.