Milovaní!

Spolu s Martou a Marií stojíme u prázdné hrobky. Lazarův hrob je ovšem předobrazem jiného hrobu, hrobu, z něhož vstal Kristus.

Matouš, Lukáš i Jan zdůrazňují, že šlo o hrob nový, v němž ještě nebyl nikdo pochován (Mt 27,60; Lk 23,53; J 19,41), jen Marek to neupřesňuje (15,46).

Touha stát se novým hrobem

V jedné starobylé mešní modlitbě z konce sedmého století, pronášené o velikonoční vigilii, při udílení křtu, se říká[1]: “Ježíši Kriste, když nadešel večer světa, byla na kříži dokonána oběť večerní, učiň, prosíme, abychom se stali novými hroby tvému tělu.”[2] Cítíme, že nejde o modlitební jazyk, který by byl vlastní naší římské bohoslužbě. Vskutku, pochází z Jižní Francie (tzv. Missale Gothicum). Je mnohem vzletnější a uchyluje se k nečekaným příměrům: Koho     z Římanů by napadlo přirovnávat své srdce ke hrobu?

Její poselství je hluboké: Ježíš nabídl svému Otci „večerní oběť“, když se svět chýlil k večeru. Nešlo jen o třetí hodinu odpolední, určenou k podání oběti v jeruzalémské chrámu. Tady jde o poslední večer tohoto světa. Jak tomu máme rozumět?

Večer světa?

Svět v Janově slovníku přesahuje běžné chápání dotčeného pojmu: Označuje vše, co není od Boha a co se neustále staví proti jeho vůli.

Svět připomíná zosobněné zlo: Nenávidí zuřivě ty, kteří jsou od Boha (J 15,18-19). Ale jeho čas dospěl ke konci, tedy k večeru. Smrtí Ježíše a pohřbením jeho těla začaly vznikat věci nové (Iz 42,9), od toho okamžiku začíná mizet jeviště tohoto světa (1Kor 7,31).

Konec starého života

Stejně tak katechumeni na konci své náročné cesty přicházejí k západu svého starého života a jsou připraveni stát se prázdným a novým hrobem.

Proč by měli být pohřbeni s Kristem? Na to odpovídá sv. Pavel: „Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni.“ (Kol 2,12a; srov. Ř 6,4).

Noc obnovy

Milá paní Lenko! Noc vašeho křtu je za dveřmi. Ta, slovy dávné modlitby stejného původu, „omilostňuje hříšníky, z lidí starých činí nové a ze zralých starců nemluvňata“. Naznačuje to i prorok Izajáš: „Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což (to) neznáte?“ (srov. Iz 43) Není vzkříšení bez pohřbu.

V Kristově hrobě bylo pusto a prázdno, jen on sám se stal svědkem vzkříšení. Proto dejte ve svém nitru prostor Ježíšovu, aby ve Vašem srdci povstal k životu. Dovnitř bylo vneseno tělo porušitelné, ven vyjde tělo duchovní. (srov. např. 1Tim 3,16)

I Vy se stanete svědkyní vzkříšení a zajásáte jako o žních:

Vycházejí s pláčem,
když nesou semeno k setí:
přijdou však s jásotem
a přinesou své snopy.

„Tak na sobě poznám Krista,“ říká Pavel apoštol, „i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, (jak doufám), dosáhnu i vzkříšení z mrtvých.“

[1] Takřka totožná modlitba i v Missale Gallicanum Vetus 127: «Christe Iesu, in uespera mundi uespertino sacrificio per crucem effectum, dignare nos noua corpori tuo fore sepulchra.»

[2] “Christe Iesu, in uespera mundi uespertino sacrificio per crucem effectu dignare nos noua corpori tuo fore sepulchra, saluator.” MGo 222-Cs