X

Homilie o slavnosti Narození Páně Ve dne (A), 9:30 ve Vidči

24. 12. 2019

Biblické perikopy:

Iz 52,7-10

Ž 98(97),1-6

Žid 1,1-6

J 1,1-18

Co opravdu potřebuji k životu?

 

Milovaní!

 

Mám rád jednu mládežnickou píseň: „Můžeš mít radost ve svém srdci, každou hodinu a každý den. Radost, kterou svět nemůže dát, radost, kterou svět nemůže vzít.“ Podobá se básni od svaté učitelky církve Terezie z Avily: „Nada te turbe, solo Dios basta. Ničím se netrap, jenom Bůh stačí.“

 

První čtení se vrací do šestého století před Kristem. Výkvět izraelského národa dlel v Babylonii a teskně vzpomínal na Sion. Jak utěšit vyhnance? Prorok jim nepředpovídá blahobyt ani kýžený návrat, vyhlíží narození dítěte. „Syn je nám dán.“ Z tohoto zřídla prýští veselí podobné jásotu o žních a plesání reků z kořisti. Radost z příchodu miminka přehluší všechnu bídu a neutěšené poměry. Přesídlenci obyčejně vkládají naděje do potomstva.

Ve svém druhém sonetu se obrací Shakespeare k jistému urozenému příteli těmito slovy:

Čtyřicet zim až oblehne tvé skráně,

až surově ti zryje hebkou líc,

až zbudou ti jen hadry rozedrané

z livreje mladých let – a jinak nic,

pak ptej se, kam jsi tu svou krásu dal,

kam poděla se mladost bujará:

do vpadlých očí jsi ji pochoval,

marnost ji spolkne, skončí na márách.

Oč větší chválu by sis zasloužil,

moci tak říct: „Mám syna a ten srovná

můj účet se smrtí – čím já jsem byl,

tím je teď on – hle, ve všem se mi rovná.“

Vždyť ve svých dětech narodíš se znova –

tvá krev v nich žárem vzplane jako nová.[1]

 

Krásné verše by se daly shrnout do jediné myšlenky: Máme-li děti, směleji hledíme do budoucnosti.

 

Jenže Izajášův úryvek není lacinou agitkou ke zvýšení porodnosti. Jako křesťané v něm čteme příslib, že se narodí Syn Boží. Jedině v něm mají naději všichni lidé, nejenom ženy plodné jako réva.

Všechno kvůli Ježíškovi! Svatá Rodina se plahočí do Betléma, Maria musí rodit ve stáji. Později přicházejí také o domov a prchají do Egypta, do té země, kde jejich dávní předkové otročili.

I my, když putujeme ve „stínu smrti“ (Ž 23,4), „slzavým údolím“ (Salve Regina), „vlastí, která je nám cizinou“[2], vkládáme naděje do Syna.

 

Co opravdu potřebujeme k tomu, abychom byli šťastni? Namísto lukulských hodů si vystačíme s obyčejnou houbovou polévkou a kaprem z našich rybníků. Jediným nezbytným je Boží Syn, narozený v nahotě.

Lidé této doby se svlékají jako hadi. Promiňte nezvyklý příměr. Nejprve odhodili účast na slavení nedělní mše. Vždyť přece k víře kostel nepotřebuji. Poté přestali posílat děti do náboženství. Jen proto, aby je v tak zásadních otázkách neovlivňovali. O něco později pohrdli manželstvím. Úřední formality jsou citům na překážku. A dnes, dnes už není samozřejmostí ani obmýt novorozeně koupelí spásy. Pán Bůh má přece rád všechny, pokřtěné i nepokřtěné. Šmahem jsme se zbavili tolika svršků, a klepeme se na mrazu v císařových nových šatech. Právem se, spolu se starým Adamem a pramáti Evou, za svou nahotu červenáme a zastíráme ji fíkovým listem.

Syn Boží se od všeho oprostil: při svém početí se zřekl královské důstojnosti, nechal se zavinout do plenčiček, bez šatů sestoupil s hříšníky do Jordánu, jako domnělý blázen pozbyl cti u širší rodiny a známých, na Kalvárii vydal i svou nesešívanou tuniku. Hleďme, nový Adam. Hleďme, svatá nahota kříže, družka nahoty betlémské.

 

Křesťane, oč se můžeš připravit? Které misky se ještě můžeš vzdát spolu s řeckým Diogenem? Co je nepostradatelné? Kdo je tvou blažeností?

[1] William Shakespeare, Sonety, přeložil Martin Hilský, Atlantis, Brno 2011, str. 8.

[2] Srov. List Diognetovi.

7. 7. si připomínáme

Blog pana faráře

Otec Vavřinec
Naše farnost již od konce osmdesátých let neměla sídelního duchovního správce. Kněží se tu střídali jako apoštolové na orloji. Mezi nimi však září osobnost otce...