X

Homilie o slavnosti Narození Páně Ve dne (A), 9:30 ve Vidči

24. 12. 2019

Biblické perikopy:

Iz 52,7-10

Ž 98(97),1-6

Žid 1,1-6

J 1,1-18

Co opravdu potřebuji k životu?

 

Milovaní!

 

Mám rád jednu mládežnickou píseň: „Můžeš mít radost ve svém srdci, každou hodinu a každý den. Radost, kterou svět nemůže dát, radost, kterou svět nemůže vzít.“ Podobá se básni od svaté učitelky církve Terezie z Avily: „Nada te turbe, solo Dios basta. Ničím se netrap, jenom Bůh stačí.“

 

První čtení se vrací do šestého století před Kristem. Výkvět izraelského národa dlel v Babylonii a teskně vzpomínal na Sion. Jak utěšit vyhnance? Prorok jim nepředpovídá blahobyt ani kýžený návrat, vyhlíží narození dítěte. „Syn je nám dán.“ Z tohoto zřídla prýští veselí podobné jásotu o žních a plesání reků z kořisti. Radost z příchodu miminka přehluší všechnu bídu a neutěšené poměry. Přesídlenci obyčejně vkládají naděje do potomstva.

Ve svém druhém sonetu se obrací Shakespeare k jistému urozenému příteli těmito slovy:

Čtyřicet zim až oblehne tvé skráně,

až surově ti zryje hebkou líc,

až zbudou ti jen hadry rozedrané

z livreje mladých let – a jinak nic,

pak ptej se, kam jsi tu svou krásu dal,

kam poděla se mladost bujará:

do vpadlých očí jsi ji pochoval,

marnost ji spolkne, skončí na márách.

Oč větší chválu by sis zasloužil,

moci tak říct: „Mám syna a ten srovná

můj účet se smrtí – čím já jsem byl,

tím je teď on – hle, ve všem se mi rovná.“

Vždyť ve svých dětech narodíš se znova –

tvá krev v nich žárem vzplane jako nová.[1]

 

Krásné verše by se daly shrnout do jediné myšlenky: Máme-li děti, směleji hledíme do budoucnosti.

 

Jenže Izajášův úryvek není lacinou agitkou ke zvýšení porodnosti. Jako křesťané v něm čteme příslib, že se narodí Syn Boží. Jedině v něm mají naději všichni lidé, nejenom ženy plodné jako réva.

Všechno kvůli Ježíškovi! Svatá Rodina se plahočí do Betléma, Maria musí rodit ve stáji. Později přicházejí také o domov a prchají do Egypta, do té země, kde jejich dávní předkové otročili.

I my, když putujeme ve „stínu smrti“ (Ž 23,4), „slzavým údolím“ (Salve Regina), „vlastí, která je nám cizinou“[2], vkládáme naděje do Syna.

 

Co opravdu potřebujeme k tomu, abychom byli šťastni? Namísto lukulských hodů si vystačíme s obyčejnou houbovou polévkou a kaprem z našich rybníků. Jediným nezbytným je Boží Syn, narozený v nahotě.

Lidé této doby se svlékají jako hadi. Promiňte nezvyklý příměr. Nejprve odhodili účast na slavení nedělní mše. Vždyť přece k víře kostel nepotřebuji. Poté přestali posílat děti do náboženství. Jen proto, aby je v tak zásadních otázkách neovlivňovali. O něco později pohrdli manželstvím. Úřední formality jsou citům na překážku. A dnes, dnes už není samozřejmostí ani obmýt novorozeně koupelí spásy. Pán Bůh má přece rád všechny, pokřtěné i nepokřtěné. Šmahem jsme se zbavili tolika svršků, a klepeme se na mrazu v císařových nových šatech. Právem se, spolu se starým Adamem a pramáti Evou, za svou nahotu červenáme a zastíráme ji fíkovým listem.

Syn Boží se od všeho oprostil: při svém početí se zřekl královské důstojnosti, nechal se zavinout do plenčiček, bez šatů sestoupil s hříšníky do Jordánu, jako domnělý blázen pozbyl cti u širší rodiny a známých, na Kalvárii vydal i svou nesešívanou tuniku. Hleďme, nový Adam. Hleďme, svatá nahota kříže, družka nahoty betlémské.

 

Křesťane, oč se můžeš připravit? Které misky se ještě můžeš vzdát spolu s řeckým Diogenem? Co je nepostradatelné? Kdo je tvou blažeností?

[1] William Shakespeare, Sonety, přeložil Martin Hilský, Atlantis, Brno 2011, str. 8.

[2] Srov. List Diognetovi.

9. 7. si připomínáme

Drahoslava

sv. Veronika Giulianiová

1. čtení: Oz 11,1-4.8c-9
Žalm: Zl 80
Evangelium: Mt 10,7-15

Blog pana faráře

Výklad mešního obřadu 5.
Úklona oltáři Kněz, v doprovodu jáhna, přistupuje k oltáři a hluboce se před ním uklání.[1] Vždycky se mi v tomto okamžiku vybavuje výrok Písma: „Pánu, svému Bohu, se...