Moji drazí, milá sestro Lucie!
„Von Herzen. Möge es wiederum zu Herzen gehn. – Co ze srdce vytrysklo, k srdci ať pronikne.“ Těmito slovy věnoval Beethoven své vrcholné dílo, missu D dur, Rudolfu Janovi, olomouckému arcibiskupovi.
Ze srdce k srdci. Mluví velký skladatel jen o citu, který choval k arcivévodovi? Nenaráží zde záměrně na Janovy pašije? U křesťana má všechno prýštit – ze srdce.
Srdce přetékající radostí nemůže nezpívat. Proto je Velká noc plná zpěvů, mezi nimiž je jeden naprosto výjimečný. „Viděl jsem pramen vody, který vyvěral z chrámu na pravé straně, aleluja. A všichni, k nimž voda dosáhla, byli uzdraveni a volají: aleluja, aleluja.“ Tato úchvatná antifona zaznívá po žehnání křestní vody a shrnuje celé Velikonoce.
Její kořeny sahají do desátého století, kdy doprovázela průvod o velikonoční neděli. Následně se jí začalo používat k výkropu. Zdá se, že byla od samých začátků křesťany čtena jako odkaz k Pánovu „pravému boku“, z něhož „vyšla“, podle Janova hodnověrného svědectví, krev a voda. [1] Český překlad je velice zpěvný a lyrický. Možná by ale bývalo přiléhavější sloveso „tryskal“ namísto mírného „vyvěral“.
Ezechiel
Biblicky čerpá ze Starého zákona – z knihy Ezechielovy. Velkému izraelskému proroku se v Babyloně dostalo mimořádného vidění. Čtyřicet let po vyplenění starého chrámu opět spatří Boží svatyni. Čas bolestného pokání a odloučení od bohoslužby, čas úmorného postu se chýlí ke konci. Národu svítá naděje, že se vrátí domů, že bude obnoven v původních hranicích a dojde očisty.
Bůh se před tolika lety, řečeno prorocky, zvedl z „místa své slávy“ a vydal na cestu do Mezopotámie. Již brzy se vrátí, východní branou, zpět (kapitola 43). Pánův příchod zní jako „hukot povodně“. Jen si to představme!
Andělská bytost provází vidoucího chrámem a on podává o všem podrobnou zprávu. Neúnavně, celých osm dlouhých kapitol (40-48), popisuje stavbu zvenčí i zevnitř. Uvádí míry oltáře i půdorys svatyně. Popisuje řád kněží a levitů. Nahlédne do všech prostor. Takto bude vypadat vytoužený druhý chrám, s jehož obnovou se začalo roku 516 př. Kr.
Rajský pramen
Na samém konci (kapitola 47) ovšem přeruší tento nudný tok čísel. Povšimne si totiž pramínku tryskajícího na pravé straně. Je právem udiven. Jako kněžský syn dobře věděl, že v chrámovém okrsku pramen nikdy neprýštil! Podloží to neumožňuje. Proto se obřadná omývání konala v nádržích. Nejbližší vodní zdroj se nacházel až v Kedronském údolí, mimo městské hradby. Byla to říčka Gichon, bez níž by Davidovo město padlo žízní.
Obyčejným očím je chrámový pramen neviditelný, ale víra ho vytuší, vycítí, zahlédne. Chrám byl přece obrazem vesmíru i zahrady, která se měla nacházet ve středu Země, a ráj zavlažovala živá, tedy tekoucí voda (srov. Gn 2)! Za hranicemi Edenu se tento bezejmenný proud dělil do čtyř větví: Eufrat, Tigris, Píšon, a nakonec zmíněný Gichon.
Liturgie
Naše liturgie ztotožňuje velesvatyni s Golgotou. Chrámový pramen je pak nutně proudem milostí vycházejícím z Kristova boku. Smrt Páně je konečnou obětí a konečným očištěním, v jeho krvi se starozákonní předobrazy naplnily.
Tento pramen se mění v mohutný proud a přináší blaho všemu světu a Vám, sestro Lucie, na prvém místě. Kristus nám otevírá své srdce dokořán!
Toto líčení se již záhy promítlo do duchovního umění: Vidíme bezvousého Krista dlícího na modré zeměkouli, pod nímž se rozlévají čtyři mocné veletoky (viz mozaika z ravennské starokřesťanské baziliky San Vitale).
Stěžejní Ezechielovo proroctví znovu připomene Jan v samotném vrcholu své Apokalypsy (Zj 22,1n):
(Anděl) mi ukázal řeku živé vody, jasnou jako křišťál, vytékající zpod trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed náměstí po obou stranách řeky roste strom života a nese plody dvanáctkrát, měsíc co měsíc dává plody a listí z tohoto stromu (slouží) národům jako lék.
Co se tím chce sdělit, moji milovaní? Nečeká nás pohroma, zkáza a pustošení. Stvoření bude obnoveno, do rajského stavu! Nový Jeruzalém, který vyhlížíme, již nebude vybaven žádným chrámem. Jeho chrámem je „Pán Bůh vševládný a Beránek“ (srov. Zj 21,22).
Nezbytnost křtu
Voda odkazuje ke křtu a u Jana je symbolem Ducha svatého. Antifona vlastně čerpá i z pavlovské nauky o církvi: „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch?“ (1Kor 3,16)
„A všichni, k nimž voda dosáhla, byli uzdraveni.“ Těmito slovy se zdůrazňuje nezbytnost křtu ke spáse. Pro nás již obmyté jde o děkovný zpěv vykoupených, podobně jako alelujový zpěv před evangeliem. My jsme již byli napojeni a dostalo se nám očištění. „Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá na věky.“ (srov. Ž 117)
Vracejme se ke zřídlu, vždyť prameny spásy nevyschly. „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.“ dí Pán (srov. J 7,37)
Hudební závěr
K vodnímu živlu patří melodie. Bedřich Smetana zachytil v notách Vltavu; Ota Pavel Berounku a Walt Whitman řeku Hudson za pomoci slov. Ani křestní voda není němá, v rukou Otcových se stává hudebním nástrojem. „Prameny, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho na věky.“ Mistovský počin zaznamenat zurčení vody na pravé straně jeruzalémského chrámu. Zavřete oči při zpěvu Vidi aquam a spatříte ji.
Gregoriánský chorál se v tomto případě drží tzv. osmého modu. To není náhoda ani nepodstatný údaj. Běžně se ho užívá jen k velkým vyznáním víry a zvláště k oslavě Pánova vzkříšení. Voda „užitečná, pokorná, vzácná a čistá“ (sv. František) se v rukou Božích rozezvučí jako osmistrunná harfa. Stejně je tomu při velikonočním aleluja, které jsme si před několika minutami mohli naplno vychutnat. My všichni žijeme, obrazně řečeno, podle osmého modu, svým novým životem pějeme Vzkříšenému.
Jedná se o melodii svědeckou: Ezechiel i Jan slavnostně potvrzují to, co spatřili: „Viděl jsem vodu.“ Objevili Krista, dárce vody tryskající do života věčného (rozhovor se Samařankou, žehnací modlitba nad vodou). Díky plným intervalům vyjadřuje neotřesitelnou pevnost. A po těch dvou budou následovat další: Maří Magdaléna, mnohé ženy, emauzští učedníci, apoštolové s Tomášem i nedochůdče Pavel.
I my se vší rozhodností vydejme svědectví o moci křestní vody. Dosvědčujme, co jsme viděli, co jsme slyšeli, čeho se naše ruce dotýkaly. (srov 1J) Kéž i z této Olejníkovy antifony ucítíme, že v našem chrámě zurčí voda a že je místem plným Boha! Slyšíte, věřící duše, i naše křtitelnice se již rozezněla.
Jakou melodii svým životem zazpíváš ty, milý křesťane, milá křesťanko?
Začali jsme Beethovenem, dovolte ukončit dvěma slokami z Renčovy Ódy na starou křtitelnici (básnická sbírka Vrstvení achátu):
Zvon vytepaný rub i líc,
prastará tmavá křtitelnice,
utkvělá jako zřítelnice,
jež ví, co spatří zírajíc,
zvon, který na své srdce čeká,
na srdce lačné, na člověka,
jenž teprve propůjčí mu hlas,
až začne počítati čas.
[1] „Vidi aquam egredientem de templo, a latere dextro…“ (srov. Ez 47) Vulgáta se tu nedrží kupodivu znění hebrejského, ale řeckého. Mluví o „pravém boku“, nikoli „jižní bráně“, mluví o „vycházení“ namísto „vytékání“. Židovští učenci, takzvaní masoreti, snad záměrně upřednostnili čtení, které by takovým ježíšovským výkladům zamezilo.
