X

Homilii o slavnosti Narození Páně V noci rok 2019 Vidče 22h

24. 12. 2019

Biblické perikopy

Iz 9,1-3.5-6

Ž 96,1-3.11-13

Tit 2,11-14

Lk 2,1-14

V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda

„Když vidíme tvého narozeného Syna, vidíme tebe, Bože neviditelný.“

 

Milovaní bratři a sestry!

 

Jak ušlechtilí byli tito pastýři! Přistoupili na Boží znamení a důvěřivě vyhledali děťátko zavinuté do plének, položené v jeslích. Andělské zvěstování jim vznešený úkon víry nikterak neulehčilo.

Podobných narozených chlapečků viděli určitě mnoho ve společnosti, která pokládala za přirozené míti početné rodiny. Spatřili miminko, ale jejich nezkalené nitro rozeznalo v betlémském dítěti „Boha neviditelného“ (viz 1. preface o Narození Páně).

Na nich se, s předstihem, naplňují slova Kristova: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.“ (Mt 5,8) Proto na obrazech nezřídka klečí.

 

Řekne-li se mravní čistota, nejeden se osype. Spojuje si ji s přísnou zdrženlivostí, s nesnesitelným odpíráním všeho příjemného a slastného. Čistota je však mnohem více. Díky ní vidíme věci tak, jak jsou.

Moderní filosofka Simone Weilová (1909-1943) říká v jedné úvaze, že „čistota je poznáním bez zkušeností“. Je dobré si tato slova opakovat v době tomášovské, která si chce vše osahat a přesvědčit se. „Dokud neuvidím, neuvěřím.“ (srov. J 20,25) Snad i proto bývají dnešní lidé znudění a neukojitelní.

Někdy nás zahanbují svou jasnozřivostí nevinné děti, nemající žádných zkušeností. Neříká sama Bible: „Z úst maličkých mocně dokazuješ síly své protivníkům.“ (Ž 8)? Jak neradi nasloucháme prckům, když nás dospělé poučují? Ještě hůře snášíme moudra dospívajících. Jistě, trpí leckdy černobílým viděním, ale nikoli slepotou. Mívají bystřejší zrak než jejich vychovatelé. Slova zní, příklady táhnou.

Vzpomeňme na svatou Pannu orléanskou (1412-1431). Rádi se jejímu prozíravému vedení podřídili i ostřílení generálové. Umírá jako mučednice v devatenácti letech, aniž by ustoupila od spatřeného ideálu pravdy. Ona je ztělesněním vidoucí čistoty.

Nebo se zahleďme do mladistvé tváře Aloise z Gonzagy (1568-1591). Dnes by ho, pro jeho neústupnost a sebekázeň, škarohlídi označili za náboženského blouznivce. Nepřekvapí nás, že tento mladíček je uctíván jako patron proti očním chorobám. Správně zříti není záležitostí pouhé optiky, nýbrž dějem duchovním.

Zažili jste někdy setkání s řeholní sestrou, uzavřenou do klauzury? Bývá to neopakovatelné. Máte přímo dojem, že tato od společnosti odříznutá Kristova nevěsta rozumí vám i celému světu lépe než protřelý diplomat.

Svět díky čistým duším již není zašmodrchaný jako Babylón, ale vcelku přehledný. Jen hřích mate a zahání do slepých uliček, čistota vnáší řád. Drazí farníci, žádná životní situace není tak složitá, aby do ní nemohla zasvítit Boží milost. To je poselství Vánoc.

 

Většinou se k pravdě dobíráme opakovanými pokusy, za cenu mnoha selhání. Ti, kdo se léty vypracovali k mistrovství, však nemusejí poznáním předčit maličké. Sebevědomé světoběžníky může zahanbit vesničan, který nikdy nevystrčil paty přes práh.

Někdy se, s pyšným odvoláváním na zkušenosti, můžeme jen utvrzovat v omylu. Zkušení se nemýlí? Kéž jsou jejich poznatky vždy kryty pokorou.

Čisté srdce vidí pronikavě a celistvě, z výšky jako orel; střílí na jistotu; nemusí měřit, vážit, srovnávat a oceňovat. Dává se Pánu, svobodně, radostně, bez okolků a podmínek.

Dovolte závěrem jeden veselý příběh: Jednou jsem jako bohoslovec doprovázel zpěvem obřad, při němž skládal věčné sliby jakýsi osmdesátiletý muž. Vážený prelát u oltáře se na něj obrátil s třemi otázkami:

„Slibuješ chudobu?“ A vetchý mužíček – statečně – přitakal.

„Slibuješ poslušnost?“ – „Ano.“

A nakonec  – s dramatickým přednesem: „Slibuješ, až do smrti, zdrženlivost?“ To už mi při pohledu na třesoucího se kmeta cukaly koutky. „Ano. Slibuji.“

 

Uznávám, že někdo potřebuje dlouhé roky, než dospěje ke svému životnímu povolání. Na druhé straně však obdivuji každého mladého muže a každou mladou ženu, kteří – bez váhání – dávají Ježíšovi nejkrásnější květ svého života, jako kněží, manželé či zasvěcené panny. Jistě je to bude stát mnoho odříkání, ale jejich láska je nesmlouvavá, dává vše, bez stínu vypočítavosti. I my se Pánu bezvýhradně odevzdejme a kdykoli přinášíme dary k oltáři, své odhodlání obnovujme. Pane, patřím ti od svatého křtu, ale dnes ti chci patřit ještě uvědoměleji.

9. 7. si připomínáme

Drahoslava

sv. Veronika Giulianiová

1. čtení: Oz 11,1-4.8c-9
Žalm: Zl 80
Evangelium: Mt 10,7-15

Blog pana faráře

Výklad mešního obřadu 5.
Úklona oltáři Kněz, v doprovodu jáhna, přistupuje k oltáři a hluboce se před ním uklání.[1] Vždycky se mi v tomto okamžiku vybavuje výrok Písma: „Pánu, svému Bohu, se...